Nejde samozřejmě o to dokazovat, že "Bush je stejný jako Hitler", to je nesmysl; jde spíš o to, že lidská psychika se za 60 let až tolik nezměnila a mechanismy masové manipulace jsou tytéž, ač se v různých dobách projevují různě. Poukážeme na čtyři PRINCIPIÁLNÍ podobnosti: obě vlády - nacistická i dnešní americká - jsou existenčně závislé na vytipování společného nepřítele (Žid, resp. terorista); obě se neobejdou bez nekonečného opakování svých "pravd", ač základní fakta svědčí o opaku; obě vlády jsou zásadně monologické, tj. nepřipouštějí jakoukoli kritiku, námitky i jen náznak zpochybnění. A konečně za čtvrté: obě vlády dosahují vposledku téhož -- velká většina obyvatel je odtržena od reality, resp. izolována od základních faktů (v našem případě týkajících se války v Iráku).

Společný nepřítel

"Žid je v Hitlerově státě nejdůležitější člověk: je to ten nejlidovější fackovací panák a obětní beránek, lidově nejpopulárnější soupeř, nejzřejmější společný jmenovatel, nejtrvanelivější závorky kolem nejrůznějších faktorů. Kdyby se záměr zničit Židy vůdci skutečně podařil, musel by vynalézt nové, neboť bez židovského ďábla... bez temného Žida by nebylo světlé postavy nordického Germána." (Jazyk třetí říše, s.183)

Analogickou úlohu hraje v dnešním americkém myšlení "terorista". Je třeba zdůraznit: analogickou, nikoli stejnou; podstatný rozdíl spočívá v tom, že židovské nebezpečí pro svět ve 30. letech bylo zcela virtuální, kdežto terorismus dnes je hrozba reálná. O to je naše situace vážnější, mimo jiné i proto, že současný americký establishment zneužívá "boj proti terorismu" k prosazování svých mocenských zájmů a k podpoře ekonomických zájmů lidí a korporací jí blízkých. Pokud by Bushova administrativa chtěla potírat terorismus, který ji před dvěma lety zasadil takovou ránu, musela by se poohlédnout úplně jinam (drtivá většina pachatelů pocházela z Arabského poloostrova a rozhodně nebyla vycvičena v Iráku) a zvolit jinou strategii (teroristické buňky jsou rozptýlené, rozvrátit plošně celý stát příliš smyslu nedává). Jenže v rozhodování amerického establismentu fungují jiné mechanismy...

Viděno čistě ekonomicky, jak to nahlíží článek Spending On Iraq Sets Off Gold Rush (Výdaje na Irák kompenzují zlatou horečku, Wash Post 3.10. 03): z perspektivy amerického daňového poplatníka je Irák ztrátový a doslova šílený projekt, avšak pro zainteresované americké privátní firmy je to zlatý důl -- jde o desítky miliard dolarů, do privátního sektoru jde zhruba 1/3 veškerých nákladů.

Kdo je dostane??? Exkluzivní smlouvu na rekonstrukci iráckého ropného průmyslu získal Kellogg, Brown & Root, dceřinná společnost houstonského Halliburton Corp., bývalé firmy D. Cheyneho, současného amerického viceprezidenta (mimochodem: G.W. Bush je ze stejné země.... a ze stejné branže); iráckou infrastrukturu dostal na starost jiný gigant se zřejmými kontakty na republikánskou vládu -- Bechtel Corp. Dozvědět se přesné sumy kontraktů je nemožné, jsou "předmětem obchodního tajemství" (což obě strany jistě vítají).

Obhájci války v Iráku věřili a možná ještě pořád věří v jeden podle mne chybný předpoklad, totiž že Bushova administrativa jedná v obecném zájmu, alespoň tom americkém. Není to pravda. Slovy Noama Chomskeho: "u moci je velmi omezený počet lidí a ti rozhodují v zájmu zase jen velmi omezeného počtu lidí; dělalo by to tak -- bohužel - 90% lidí; kdo tomu nerozumí, neví, jak funguje logika moci". V USA se shodou okolností právě rozbíhá kampaň pro prezidentské volby a G.W.Bush je opět nedostižný ve shánění finančních prostředků nutných pro úspěch: i své nejvážnější soupeře překonává řádově 5 až 10krát, jeho cílová meta je 200 milionů dolarů a velká část z toho plyne z příspěvků zbrojních a ropných společností. Myslet si, že největší z těchto sponzorů se v pravou chvíli nepřihlásí o své, je naprosto bláhové. Amerika je země pragmatismu, včetně toho vulgárního, který zná jediný rozměr (ekonomický) a jediné kritérium - zisk. A v zájmu těchto podnikatelských gigantů je prostě zisk, nejlépe gigantický.

Zájmem republikánské vlády je samozřejmě zůstat u moci. A role teroristy, společného nepřítele, který jasně polarizuje říši dobra a říši zla, je pro americkou vládní rétoriku mimořádně důležitá. Ve svém prvním pozářijovém projevu G.W.Bush jasně vyjádřil základní premisu svého uvažování: "Ve válce proti terorismu jste buď s námi, nebo proti nám." Toto myšlení zná jen dvě pozice -- "my" a "terorista" -- a projevuje se v americkém myšlení celé poslední dva roky. Kdo se odváží kritizovat, stává se nepřítelem (přičemž naprosto nezáleží na tom, zda kritika je oprávněná, či ne). Masové demonstrace vyjadřující solidaritu iráckému obyvatelstvu byly rychle převáděny na podporu iráckého režimu. Francie a Německo přišly před válkou s alternativním návrhem a obratem patřily do "staré Evropy". A velmi příznačné je i nedávné Rumsfeldovo vyjádření k převažující neochotě členů RB OSN podpořit novou americkou rezoluci o Iráku. Rumsfeld pravil: "Nepodpořit rezoluci znamená hýčkat teroristy." Zase jen ty 2 pozice...

Není se vůbec co divit, protože současný establishment je na existenci společného nepřítele naprosto závislý: "terorismus" a "boj proti němu" jsou jediným tématem a hlavním hybným momentem vládní politiky -- od nových bezpečnostních opatření přes lobbování v Kongresu o další finanční prostředky až po intenzivní přesvědčování veřejnosti o správnosti všeho, co v Iráku děláme. Historikové se shodují, že G. Bush st. nemohl uspět v r. 1992 proti Clintonovi, protože jeho téma -- studená válka a bipolární rozdělení světa -- v průběhu jeho prezidentování zaniklo. Synovi před 11. září hrozilo totéž. Vzpomeňme: po těsně vyhraných volbách to s G.W.Bushem šlo od desíti k pěti, v podstatě neměl čím zaujmout a popularita klesala až ke 40 procentům... až přišlo 11. září a Bushův establishment našel své téma. "Amerika v ohrožení" -- Američané na to slyšeli a dodnes slyší. G.W. Bush jiné téma nemá, nikdy ho neměl.

Jenže dnes veškeré dostupné informace svědčí o tom, že Bush a spol. svedli Ameriku na scestí, hrubě manipulovali se zprávami zpravodajských služeb a zneužili "boj proti terorismu" k prosazování svých partikulárních zájmů. Zbraně hromadného ničení v Iráku žádné -- D. Kay, šéf týmu CIA o 1400 (!!!) členech, konstatoval po 6-měsíčním hledání, že "americké vojenské síly a experti CIA nenašli v Iráku žádné chemické či biologické zbraně a zhodnotili, že iráckým zbrojní program byl ve "velmi zárodečném" stadiu" (Wash Post 3.10.03). Vzpomeňme na Blairovo prohlášení o tom, že Irák je schopen použít ZHN a ohrozit svět během 45 minut. Byly to lži, v nejlepším případě výmysly a je třeba to hlasitě připomínat.

Další důvod války -- napojení Iráku na teroristické skupiny -- nikdy nebyl fakticky doložen a už je v americkém povědomí úspěšně zapomenut. Pozornost se pomalu ale jistě přesouvá do Íránu (viz např. obsáhlý a zdánlivě věrohodně podložený článek "Bin Ládinův syn hraje klíčovou roli v Al Kájdě" Wash Post 14.10.03). Otázka je, jestli se tomu dá ještě věřit... Nechci znevažovat, nevím. Americký establishment Irákem každý další "boj proti terorismu" povážlivě zdiskreditoval.

A do třetice -- jak jsou postupně odkrývány materiály amerických zpravodajských služeb, ukazuje se, že Bushova vláda s nimi nakládala velmi svévolně: buď je ignorovala, nečetla, nebo účelově manipulovala s jednotlivými pasážemi. Zprávy CIA se výrazně lišily od zpráv britských zpravodajských služeb (což samo o sobě svědčí o nejistotě) a obecně byly zprávy mnohem vágnější a opatrnější než následná prohlášení politiků (Wash Post 30.9.03). Nejkřiklavější příklad: CIA v lednu ve své zprávě varovala, že válka uvrhne zemi do chaosu, který může být následně živnou půdou pro nelegální, případně teroristické skupiny; G.W.Bush pár dní na to ohlásil, že "máme jasné indicie o existenci teroristických skupin v Iráku".

Fakta svědčí jednoznačně proti současnému establishmentu. Jenže: jiné téma jaksi není na skladě, ekonomika klesá (věc v USA ještě daleko podstatnější než u nás) a Irák stojí další peníze (zhruba 4 mld dolarů měsíčně)... Co zbývá? Neposlouchat kritiky - neboť ti jsou nepřítelem -- a donekonečna opakovat svou "pravdu".

Nekonečné vtloukání

Pro totalitní propagandu je opakování, nekonečné vtloukání vlastních "pravd" základním mechanismem. Doufá, že stokrát opakovaná lež se stane pravdou. Za nacismu se toto vtloukání projevovalo ve dvojí rovině: jednak v rovině jednotlivých sousloví, donekonečna opakovaných klišé ("rozkladný intelekt" proti "osvobozujícím silám instinktu", válka byla vždy s přívlastkem "židovská", Heine byl vždy "Žid Heine" atd.), jednak v rovině zamlčování nejzákladnějších informací. Od Stalingradu bylo nacistické Německo stále víc v defenzívě, v posledních několika měsících byla porážka už jen otázkou času, a přesto nacistická propaganda vytrvala ve svém válečnickém sebevědomí a přeceňovala vlastní úspěchy, nebo si je vyloženě vymýšlela.

Současné chování Bushovy vlády je v zásadě stejné, byť se projevuje jinak. Po uveřejnění Kayovy souhrnné zprávy a části dokumentů zpravodajských služeb by soudný člověk čekal, že vláda alespoň částečně přizná své chyby... leč opak je pravdou: propaganda stupňuje obrátky. Citovali jsme resumé Kayovy zprávy. Republikánská národní komise následně vydala krátké tiskové prohlášení; nad tím, co si ze zprávy vzala, zůstává rozum stát. Pro pořádek opět citujme: "Co našel D.Kay? Skryté laboratoře, dokumenty a vybavení, katalyzátory z biologických a chemických zbraní, raketové programy a mnohem víc." (Wash Post 9.10.03) K tomu pečlivě připravené a dokonale rétoricky vybroušené projevy -- C. Riceová ve středu, G.W.Bush ve čtvrtek, D.Cheney v pátek; tak hodlá Bílý dům "ospravedlnit invazi a okupaci". Jenže: pokud má být o ospravedlnění vůbec řeč, bylo by třeba přinést zásadně nová fakta. A ty nejsou k dispozici... takže zbývá OPAKOVAT a OPAKOVAT až do omrzení. Tiskový sekretář Bílého domu PĚTKRÁT během jednoho svého brífinku vyhlásil, že Irák je "centrální frontou" v boji proti terorismu. Co na to fakta? Patnáct z 19 únosců letadel 11. září byli Saudové, nebyl mezi nimi Iráčan (80% Američanů si podle průzkumů veřejného mínění dnes myslí opak) a nikdo dodnes nepodal žádné důkazy o napojení iráckého režimu na teroristické skupiny typu Al Kájda. Bylo by to přitom velmi záhodno, protože propojení striktně světského diktátorského režimu s náboženskými fundamentalisty postrádá jakoukoli logiku, řekne vám to každý seriózní znalec islámského světa.

Bylo to řečeno mnohokrát a mohli bychom to najít i v dnešních nezávislých (leč bohužel menšinových) amerických médiích. Všechno zbytečně, protože nejsledovanější média akcentují jiné informace a Bushova vláda stejně neposlouchá, ona už svou pravdu má a MONOLOGICKY ji hlásá do světa.

Monolog

Klemperer si všímá podstatného rozdílu mezi řeckým a rousseauovským "státem" na jedné straně a moderními státy na straně druhé. Antika i Rousseau stále uvažují v městských rozměrech, na úrovni obecního shromáždění umožňující přímý styk "vůdců" a "lidu". Jinak je tomu u moderních států: "Bylo velkou ideou... pomocí nových technických vynálezů, filmem a rozhlasem, rozšířit prostorově omezenou metodu předků a Rousseaua samého do neomezenosti, umožnit vůdčímu státníkovi, aby se skutečně a osobně mohl obrátit "ke všem", i když ti "všichni" čítají miliony, i když mezi jejich jednotlivými skupinami leží tisíce kilometrů." (str. 58n)

Ta velká idea v sobě nesporně skrývá i jednu velkou nevýhodu, v dnešním světě stále dokonalejšího mediálního marketingu možná fatální: taková komunikace je jednostranná, neumožňuje námitku, otázku, doplnění. Pro ovlivnění veřejného mínění je klíčové, kdo a jak často hlásá to své. Nacistická propaganda toho využívala i zneužívala v plné míře -- vůdce nediskutoval, řečnil v rozhlase i na obřích shromážděních a jako zbožné orákulum zvěstoval své pravdy.

Pozice G. W. Bushe dnes v zásadě není jiná, a výrazně se v tom americký prezident odlišuje např. od svého britského protějšku T. Blaira. Zatímco Blair čelil před válkou přímé kritice takřka každý den a účastnil se televizních debat, Bush byl vystaven otázkám minimálně a v klíčových chvílích volil formu monologu: pečlivě připravená pracovna, projev vybroušený do posledního detailu, do posledního slova i nejmenší dramatické pauzy (už Baudrillard si ve své knize Amerika všiml, že dokonalý mediální marketing, nikoli vlastní politikovy skutky, je v této zemi základ politického úspěchu). Takové podmínky jsou pro propagandu jako stvořené.

Novinářským otázkám jsou mnohem častěji než Bush vystaveny jeho "pravé ruky" -- Riceová, Powell a Rumsfeld. Ale zase -- nejčastěji je to v pravidelných pořadech na bezpečných televizních kanálech typu Fox News či C-Span. Otázky lze dobře očekávat, nevybočí z řady, masmédia tu mají k příslovečnému "hlídacímu psu demokracie" velmi daleko.

Kapitolou samou pro sebe jsou televizní tiskové konference; budí zdání dialogu, ale otěže tu přesto má pevně v rukou politik. Připomíná to postavení učitele a žáka: politik doslova vyvolává hlásící se novináře (které z větší části už musí velmi dobře znát, ostatně: některé oslovuje křestním jménem), politik diktuje rytmus celého představení, kteroukoli otázku může slovem či gestem zamést pod koberec a vyvolat jiného, řekněme spolehlivějšího novináře. Vidět v takové situaci např. D. Rumsfelda je opravdu zážitek: tvrdý, sebejistý, místy trochu arogantní, ale hlavně -- připravený znovu a znovu opakovat to, co nikdy nebylo podloženo fakticky. Pokud novinář stále dotírá, pomůže zdravá dávka patriotismu a krapet sentimentu: "Víte, já bych se v tuto chvíli neodvažoval zpochybňovat misi těch kluků. Ti kluci tam dělají svou práci, a dělají ji dobře."

Je to alarmující, ale je to tak: systém je nastaven tak, že politik, který se chystá dát v sázku tisíce lidských životů a v horším případě riskuje destabilizaci na celém Blízkém Východě, je spolehlivě izolován od nepříjemných otázek a námitek. Kdyby tomu tak nebylo, museli by Bush a spol. mnohokrát vyslechnout, že útok na Irák uvede zemi do chaosu a riziko terorismu v zemi i ve světě se s velkou pravděpodobností spíš zvýší než naopak (viz nově odhalené zprávy CIA, ale totéž už před válkou na demonstracích), že pojem "demokracie" -- jak jí rozumí Západ -- nedává v islámské politické realitě prakticky žádný smysl, nemluvě o demokratickém "dominovém efektu" na Blízké Východě, proklamovaném republikánskými ideology; nebo že napojení světského diktátorského režimu na islámské náboženské fundamentalisty je logický nonsens, a je tedy třeba to tvrzení podložit fakty.

Leč žádné kdyby neplatí a masmediální provoz se řídí jinými pravidly, než je názorová pluralita, serióznost a věcnost. Jako varování a důkaz nechť slouží příklad z českého prostředí. Výroční Lidové noviny z 11.9.03 otiskly "Dva úhly pohledu", snažící se osvětlit dynamiku světových událostí posledních dvou let. Autoři: J.Pehe a O.Neff, dva prominentní čeští publicisté a patrně nejznámější probushovští propagandisté v této zemi (přičemž "propagandista" tu není míněn jako nadávka, je to zařazení do kategorie; oba komentátoři k nám už dva roky poctivě tlumočí myšlení současné americké vlády a naprosto nekriticky opakují její argumenty). Kam zase zaběhl hlídací pes demokracie? O různých úhlech pohledu tu nemůže být ani řeč.

Odtržení od reality

Analogie mezi nacistickou a současnou americkou propagandou v jednom ohledu velmi kulhá: základním rysem totalitní propagandy je existence jediného mocenského centra, které diktuje jediný závazný výklad všeho a cenzuruje -- třeba i násilně -- jakýkoli náznak jiného smýšlení. Toto v dnešní Americe samozřejmě naprosto neplatí, kritických článků se denně objevuje řada (je na nich nakonec postavena i tato studie), stačí si vybrat...

A přesto ta analogie dává smysl a je užitečná. Ukazuje totiž, že i standardně fungující demokracie se může ocitnout velmi blízko tomu, co je konečným cílem totalitní propagandy (viz např. Arendtová): odtržení velké většiny obyvatelstva od reality, od základních faktů o ní. Za nacistického Německa se to odtržení projevovalo např. tak, že velká většina Němců byla přesvědčena, že Židé opravdu hrozí ovládnout celý svět a že tedy jde o "válku židovskou" a "obrannou" (dnes se říká "preventivní"). V případě americké agrese v Iráku se to projevuje tak, že velká většina Američanů dnes skutečně věří (podle průzkumů přes 80%), že 11. září mají na svědomí Iráčané a že Irák je klíčem v boji proti terorismu; před dvěma lety si to nemyslel takřka nikdo, základní fakta byla ještě v čerstvé paměti.

Že totéž funguje i u nás, dobře ilustruje má osobní zkušenost z jara: coby zástupce demonstrantů jsem se účastnil televizní debaty, v níž se proválečně naladěná Alexandra Berková rozhořčovala, kde že byli dnešní demonstranti před dvěma lety a proč tehdy neprotestovali před iráckou ambasádou... To, že nadprůměrně vzdělaný a relativně angažovaný člověk podvědomě a automaticky spojí 11. září s Irákem a není si vědom toho, že se pohybuje v oblasti fikce, svědčí o tom, že americká vládní propaganda byla a je úspěšná -- faktům navzdory. Platí tu paradox, který konstatoval už Klemperer: "...propaganda, odhalená jako chvástání a lhaní, působí přesto, jen když má propagandista dost drzé čelo, aby v ní neústupně pokračoval". (s. 232)

Dnešní situace v USA to potvrzuje: popularita americké vlády pomalu klesá, ale hlavní důvody jsou jinde než odhalená lež či manipulace; klesá ekonomika, roste nezaměstnanost, Irák stojí příliš peněz a jsou tam v ohrožení američtí vojáci. Nově odhalovaná fakta, potvrzující neoprávněnost války a hrubou manipulaci veřejným míněním, zůstávají v klíčových masmédiích hodně v pozadí; odtržení od reality trvá.

Klemperera jakožto vodítko pro analýzu pozářijové americké vládní propagandy jsme zdaleka nevyčerpali. Chudoba, sentimentalizace a zásada "Nenech své posluchače dospět ke kritickému myšlení, všechno podávej zjednodušeně" -- to jsou další rysy nacistické rétoriky. Nekonečná sentimentalizace, dusící jakékoli kritické myšlení, by se dala sledovat na článcích kolem 11. září 2003, chudoba je typický rys Bushových projevů (jak trefně charakterizoval jeden z amerických komentátorů: "stále táž kovbojská rétorika -- "JSME NA LOVU" -- a stále totéž ignorování každé složitosti") a zoufalé zjednodušování je typickým rysem masmédií, zdaleka nejen v USA. (Příkladem může být masmediální informování o porušování lidských práv v Iráku; ano, byly to zvěrstva nejtěžšího kalibru, brutální mučení a masové hroby nevyjímaje, v americkém tisku je o tom v těchto měsících sdostatek reportáží. Jenže: když se řekne A, nemá se zamlčovat B: zdaleka nejhorší situace byla v 80. letech, kdy USA a Velká Británie byli iráckými spojenci ve válce proti Íránu, a potom znovu v roce 1991, kdy západní vojska vyzvala irácké obyvatelstvo k povstání a pak nechala dvě hlavní povstalecké menšiny -- kurdskou a šíitskou -- na holičkách. A kdybychom chtěli říct i C, museli bychom doplnit, že američtí a britští novináři, kteří se v 80. letech pokoušeli o těchto zvěrstvech informovat, se rázem dostali pod tlak svých vlád a byla jim ztěžována práce v terénu.)

Nejde ale přece o to vršit historické analogie a navzájem se s nimi trumfovat. Až příliš mnoho publicistů i obyčejných lidí se před válkou uchylovalo k přirovnávání Hitlera se Sadámem, jako by to měl být poslední argument pro to, zda jít do války nebo ne. A na oplátku jsme mohli vidět na demonstracích transparenty typu "Bush=Hitler", jako by celý svět měl naopak brojit proti Bushovi jakožto hlavnímu nebezpečí... Obojí mi připadá scestné -- nevěřím historickým analogiím, pokud slouží jako poslední odpověď na přítomné otázky. Odpověď musí dát vždy přítomná situace a základní fakta o ní, historie může přinést jen nové otázky, překvapivé náhledy, užitečná varování, a tak snad i lepší porozumění přítomnosti. Analogie, kterou jsem použil, mi dává vidět v jiném světle, s čím máme tu čest tváří v tvář dnešnímu americkému establishmentu, a varuje mě, že totalita svého druhu je velmi dobře možná i v normálně fungující demokracii. Jen ten uniformní, silně zjednodušený a obecně platný výklad skutečnosti tentokrát nevytváří mocenské centrum, nýbrž masmediální provoz.