Vážený pane Čulíku,

ohledně "pragmatického" přístupu českých lidí máte pravdu. Myslím ale, že tento přístup lze jednoduše vysvětlit. Zkusím to z vlastní zkušenosti. Znám spoustu mladých lidí ze západoevropských lidí, vetšinou tak kolem 25 let, studujících a nebo absolventů vysokých škol. Myslím, že bych u nich opravdu nalezl ideály, "za které stojí zemřít", než u mých českých přátel. Ale ono to bude jejich životními zkušenostmi (resp. tím, že nemají takové zkušenosti jako např. Češi). Celý život prožili ve státu blahobytu a domnívám se, že prostě nevědí, jaké to opravdu je, marně trpět a obětovat se pro "vyšší dobro". Jen málokdo z nich má opravdu nějakou opravdovou zkušenost, při které by byla pošlapávána jejich základní práva a oni neměli šanci s tím něco udělat.

Jejich největším "odporem" byla demonstrace proti válce v Iráku, při které je nemohl nikdo zavřít nebo pronásledovat jejich příbuzné (tím neříkám, že by ty demonstrace byly nějak špatné). Ale proto ten idealismus - často jim to připadá jako hra.

Já jsem byl v roce 1989 ještě poměrně malý (před koncem základní školy), přesto si leccos pamatuju - jak to vypadalo u nás doma, ve škole apod. I když krátce, tu dobu jsem zažil. A osobně opravdu nevím, jestli bych byl takový hrdina a nechal se zavírat a zavírat. Vstoupit do strany, to také ne, ale prostě bych rád dělal práci v oboru, který mě baví, a dělal ji pořádně.

Nevím, jestli bych byl takový hrdina, abych si stoupl do první řady, když existovala mizivá šance, že by to něčemu prospělo (my teď víme, že se to nakonec změnilo, ale mohli jsme to vědět tenkrát?)

Ano, kdyby došlo k nějaké události, která by dávala naději na změnu, neváhal bych se zapojit. Ale dělat takovou izolovanou činnost, bez šance na úspěch, v tom bych opravdu viděl málo smyslu. Nevím, jestli by mi stálo za to ohrozit svůj život, práck, která mě bavím a zejména svou rodinu a přátele, jen tak.

Když tohle vyprávím přátelům ze Západu, někteří můj postoj nechápou. "Jak bys mohl jen tak stuát a aktivně se nepostavit režimu?" říkají. Jenže ono se to lehce říká, když to nikdy nezažili.

Vím, že v článku píšete také o něčem jiném - o porovnání dnešních mladých českých lidí a disidentů před rokem 1989. Jenže kolik tenkrát bylo disidentů, kteří se nebáli promluvit (a přitom neemigrovali). Velmi málo, v porovnání s mlčící většinou. I v dnešní době se ale najdou takoví lidé - jen je dnes neuslyšíte, protože svobodný názor se dnes nebojí projevit většina lidí. Ale v okamžiku, kdy by došlo na lámání chleba, by se tito lidé vynořili - o tom jsem pevně přesvědčen.

Přeji hezký den,

Jaroslav Borovička

Pozn. JČ Nikdo samozřejmě nemá povinnost být hrdinou. Na druhé straně je nutno upozornit, jaké má "nehrdinství" důsledky.