Stejně - a zase bohužel typicky - nepojednána zůstává velká otázka, jak dlouho ještě bude bezpráví platit. I HN zde, jak je stále ještě běžné, cituji dekrety jako právo... Přitom by se tady dotkly velmi napínavé otázky, kdy bude postkomunistické právo nahrazeno soudobým, tedy tím, co je nejen v evropské tradici, ale i v mnohých dnešních zemích Evropy běžné.

Článek mě zaujal tím, co se - konečně - v Česku děje, začíná dít. Co je dnes už v Česku možné, a co se donedávna zdálo nemožné - začít zpochybňovat tabu dědictví bezpráví, prohlášeného za podstatu polistopadeho práva. (Nevím už, kde jsem četl, že pan Rychetský brání 'kontinuitu práva', míněno komunistického a polistopadového. Pochybuji, že by člověk tak inteligentní něco tak nesmyslného mohl kdy říct, ale prý se jedna o výrok opakovaný - je to tak?)

Přesto, nebo právě proto, že jde u potomků 'rodin továrníků' o nároky z hlediska některých - mnohých (?) - lidí v ČR nepochopitelné, je v druhém desetiletí ubíhajícím od toho, kdy si i Češi a Slováci - konečně (!) - všimli rozpadu SSSR, na čase začít se zabývat tím, že i tyto nároky jsou částí právního řádu, který stále ještě není v ČR příliš znám. Přesto že kdysi byl právě i v ČSR běžný.

Pan Felix Nevřela má velkou výhodu - zná právo ještě takové, jaké kdysi bylo v ČSR samozřejmě. U něj, troufám si tvrdit, nejde o plané řeči, ale o profesionalitu. Předpokládám, že u pana Luboše Chalupy také. Držím jim palce - jako český občan totiž chci, aby i tato část práva našla v ČR uplatnění. Vítám každý koutek, z kterého je možné zaútočit na kontinuitu (post-)komunistického bezpráví jako 'základu českého práva'.

Hlavní, otevřena, otázka ale zůstává otázka zásadní - a v právem smyslu politická. Přičemž politikou vůbec neoznačuji to, co se v (post-)totalitních společnostech praktikuje, ale to na co jsem ve Švýcarsku zvyklý, ale o čemž se mnohým Evropanům, dokonce i některým na 'Západ' od ČR, ještě ani pořádně nesní. Něco, co nazývám 'politickou politikou drobného občana', To, že věci své občané řeší co nejblíže u toho, kde se dějí (např. správa škol, investice do infrastruktury), ale spolurozhodují i o věcech 'vzdálenějších', zejména těch podstatných (např. ústava, mezinárodní smlouvy).

Teď k té otázce: Co učiníme s majetky, dávno (a jak dávno ?) a zejména nedávno rozkradenými a kradenými? Co učiníme se zloději - zejména nedávnými, ale i jak se vyrovnáme s těmi dávnými? A zejména také: Jak umožníme vznik a ochranu majetku, které by byly základem zdravého hospodaření? (Kdy opustíme blud, že zloději a zlodějina by měli být touto podstatou?!)

Až se do těchto - základních - věci pustíme, staneme se dospělými Evropany, právem na sebe hrdými.

Vladimír Rott se po pádu komunismu neúspěšně pokusil o restituci železářství svých předků "V.J.Rott" na Malém náměstí v Praze.

Pozn. JČ: V ČR se vyskytly protirestituční názory, argumentující, že vyplácení odškodného poškozeným dědicům zabavených majektů by jen oslabilo státní pokladu a nevedlo by k zvýšení investic a k stimulaci hospodářského rozvoje, proto prý stát v zájmu své ekonomiky "nemusí k restitucím přistoupit". Jinou otázkou je dědická daň: např. ve Velké Británii se usuzuje, že každý by si měl vytvořit vlastní bohatství a je obscénní žít z bohatství, které nahromadili vaši předci - proto jsou odkazy majetku dalším generacím zatěžovány těžkými dědickými daněmi. Jistě, že se dají různým způsobem obejít, zejména pokud darujete svůj majetek svým potomkům ještě za života.