16. 1. 2003
Žádní Američané nejsou chudí, jsou jen "předbohatí"Proč lidé v Americe nehlasují ve svém vlastním (ekonomickém) zájmu, zde, zamýšlí se americký deník New York Times a dospívá k názoru, že u nich triumfuje nad sebezájmem pocit naděje, že jednoho dne zbohatnou, tak se musejí chovat už nyní jako bohatí, nikoliv jako chudí lidé:
|
Každých pár let navrhují republikáni daňové škrty a každých několik let ukazují demokraté, jak většina těch daňových škrtů prospěla jen 1 procentu nejbohatších Američanů. Přesto jsou republikánské daňové škrty vždycky v parlamentu schváleny. Proč nechce víc Američanů, aby bylo víc financí přerozděleno ve prospěch lidí, jako jsou oni sami? Lidé hlasují na základě svých aspirací. Výmluvný byl průzkum z roku 2000, který se ptal Američanů, zda patří do kategorie nejbohatšího 1 procenta Američanů. 19 procent Američanů odpovědělo, že ano a dalších 20 procent konstatovalo, že očekávají, že jednoho dne do té kategorie budou patřít. Takže rázem se 39 procent Američanů považuje za nesmírně bohaté anebo za - potenciálně - nesmírně bohaté. Nikdo z Američanů není ve skutečnosti chudý, většina Američanů jen "ještě není bohatá". Většina Američanů obdivuje bohaté lidi a nepřijde s nimi do styku, takže nemají pocit, že si nemohou dovolit luxus. Američanům vadí víc sociální nerovnost než nerovnost příjmů. Američané nemají rádi středostavovské novináře a univerzitní pracovníky, kteří, jak se zdá, pohrdají megakostely, předměstskými čtvrtěmi a lovci. Vidí-li Američané, že se vede debata o daních mezi ekonomickou elitou, kterou představuje George Bush, a kulturní elitou, kterou vede Barbra Streisandová, postaví se na stranu George Bushe, který by mohl jít kdekoliv na předměstí k holiči a zcela by do té společnosti patřil. Američané nevidí společnost rozdělenou na třídy, ale vidí ji jako školní jídelnu, kde jejich komunita sedí u jednoho stolu a ostatní komunity sedí u jiných stolů. Každých několik let se o zvolení prezidentem uchází pár milionářů z Demokratické strany, kteří nepřesvědčivě předstírají, že jsou zastánci lidových zájmů proti bohatým. Působí neautenticky a to, co říkají, je deprimující. Neuvědomují si, co si uvědomili Franklin, Roosevelt a Bill Clinton, že totiž lze úspěšně kandidovat proti bohatým lidem, ale jen těm, kdo zradili ideál férové konkurence. Musíte vytvářet dojem naděje a nesmíte dávat najevo, že je Amerika zemí, kde jsou lidi tragicky a trvale rozděleni podle toho, kolik vydělávají. V evangeliu Ameriky nejsou trvalé konflikty. |