V 1. části textu "Evropský Konvent na půl cestě", který vyšel 14. ledna ve francouzském deníku Le Monde, shrnuje Valéry Giscard d'Estaing (VGE), bývalý francouzský prezident a nynější předseda Konventu, hlavní úkoly, které se Konventu podařilo za dobu svého působení dosáhnout: politické kontroly subsidiarity, zjednodušení návrhu nové smlouvy (Evropské ústavy), zjednodušení aplikace evropských rozhodnutí, významné sjednocení boje proti organizované kriminalitě a zanesení významného dokumentu Charty základních práv.

Ačkoliv zbývá ještě některá témata doladit (zejména vztahy mezi ekonomickou a sociální Evropou), jedno je možné říct: osvědčila se metoda Konventu, založená na co největším konsensu, jenž umožnil pokročit mnohem dál než pravidlo většiny, míní VGE. To podle něho posílilo obraz Konventu, kam vyslaly mnohé státy své velmi "těžké váhy" -- samotné ministry zahraničí.

"Vývoj by neměl vést k mylné interpretaci, že jde o sklouznutí k maskované mezivládní konferenci, při níž vlády vyjednávají mimo Konvent. Konvent je demokratický rámec. Je to místo, kde se odehrává debata a bude se vést až do konce. Budou to zástupci v Konventu, kteří v ní budou pokračovat s velkou rozvahou, ponížeností před dějinami a vůči již přijatým a protlačovaných myšlenkách, v hledání konsensu o nejlepší možné Ústavě pro Evropu," napsal Valéry Giscard d'Estaing v textu, jejíž 1. část jsme včera přetiskli.

Napříště je to náš úkol pro novou a poslední etapu Konventu: redakce článků Konventu, adaptace institučního systému, který vyžaduje rozšíření, tak abychom mohli naplnit nové mise Evropy a posílit efektivnost systému a její demokratickou legitimitu. Bez těchto adaptací riskuje unie ztrátu důvěry občanů a uvíznutí -- ne-li přímo rozředění.

Práce nad redakcí článků je strhující, a pokud vás to slovo nešokuje, ta práce je okouzlující. Pokoušel jsem se o to během vánočních prázdnin při redigování článků o kompetencích, od článku 7 po článek 13. Předsudky mizí a na řadu přicházejí přesnost a stručnost. Sbohem příslovce, která zřeďují platnost textu ve víře ho posilovat, sbohem slova pokroucená, která by ráda řekla jedno a zároveň svůj opak! Styl ústavy by ale neměl být psán jako notářský záznam nebo mezinárodní smlouva, kde se snažíme ochránit od všech defraudací a všech představitelných lstí. Měl by to být text strohý a strhující, tvůrčí, kde se objevuje zároveň vůle odpovědět na silná očekávání a touha vystavět architekturu, jež bude vzdorovat času, ochraňovat slabé a usnadňovat zřetelný postup pokroku. Lyrismus Ústavy je svým způsobem kaligrafie dějin! Pokoušíme se o to.

Prezídium představí první články projektu na Konventu koncem měsíce ledna. Budeme je pečlivě diskutovat a zkoumat podle potřeb s odvoláním na "diskusní kruhy" dokud prezidium nestanoví konečnou verzi.

Začneme články, které se vztahují k principům a hodnotám Unie -- jež jsou zásadní povahy pro etablování základů evropské identity -- poté přejdeme ke článku o "ústavnosti" Charty základních práv. Budeme pokračovat články o kompetencích Unie a jejich výkonu. A tak dál až k druhé části projektu, který popisuje politiky Unie.

Ve stejném čase, kdy se budeme zabývat redakcí, pustíme se do reflexe nad institucemi Unie. Záměrně jsem napsal "pustit do reflexe", neboť by nebylo nic více zničujícího, než skočit zničehožnic k závěrům bez toho, že bychom zahájili a vedli vážné bádání o dvou otázkách, která dominují tomuto tématu: jaké jsou modifikace institucí, které ukládá samotný "početní efekt", to znamená přechod od 6 k 25 členským státům Evropské unie? Je zapotřebí změnit původní architekturu, kterou zvolili otcové zakladatelé, a jež stojí na třech odlišných institucích: Parlamentu, Radě a Komisi, abychom dokázali být hodni nových úkolů, jež si unie přeje splnit?

Bylo by ode mne předčasné pokoušet se přinést odpovědi, pokusím se alespoň nabídnout některá nasvícení, jež by mohla předcházet samotné debatě.

Nejprve, co týče "početní efekt". Tak tedy, zasahuje do tří institucí: Evropské rady, která se proměnila z 19 členů v roce 1975 k nynějším 32 a 52 po rozšíření, které je v běhu (prezidenti nebo předsedové vlád každého státu a jejich ministři zahraničních věcí k nimž se přidávají dva členové Komise); Evropský parlament, který přesáhne strop, jenž byl sám určen pro 700 členů; a který se tak stane největším shromážděním v západní světě; a Komise, jejíž původní počet byl 9 členů, jenž nyní čítá členů 20, z nichž 10 jmenovaných 5 nejpočetnějšími státy a 10 nejméně početnými. Promění se tedy na 25 komisařů, 6 jmenovaných nejpočetnějšími státy a 19 nejméně početnými. Přechod na 25 členů přinese jmenování 10 nových komisařů novými členskými státy, částečně nahrazenými odstraněním 2. komisaře nejpočetnějších států (Německo, Francie, Španělsko, Velká Británie, Itálie). Bude to poprvé od podpisu Římské smlouvy, co počet komisařů, vzešlých z nejpočetnějších států Unie, kteří reprezentují 78% populace, se sníží na polovinu, a nebude zastupovat více než 24% z celku.

Pro každou z těchto institucí se naskýtá problém, zda bude ve stavu, aby si s tím užitečně poradila a dospěla k přesným a rychlým závěrům -- bude například Evropská rada v situaci, aby tak učinila? -, pokud demokratická reprezentativnost, která se zakládá na principu "jeden člověk, jeden hlas", bude dlouhodobě uznána; jak nakonec každá z nich bude přijímat rozhodnutí, a podle jakých volebních pravidel?

Semestrální rotace předsednictví Rady, jakmile unie pokročí k 25 členům, a návrat předsednictví se neuskuteční dříve než za dvanáct a půl roku, oslabí fungování institucí při zavádění semestrálních priorit, a bude bránit v kontinuitě a sledování rozhodnutí. Rotace nemůže být takto udržitelná.

Nezdá se mi, že by analýza problému, kterou přináší početní efekt, byla posunuta zrovna kupředu. Komise jej nezmiňuje ve svém příspěvku. Jediná instituce, která připravila návrhy, je Evropský parlament. Při evropské radě v Nice Evropský parlament přijal rezoluci, která otevřela zajímavé náměty. Konvent by je mohl převzít k vlastní úvaze.

Jiné otázky se vztahují k instituční architektuře Unie. Máme ji zakonzervovat, vylepšit, nebo modifikovat? Tato debata vzrušuje zasvěcené, nedá spát bruselskému politickému milieu, ale nezajímá veřejné mínění, jež se jenom stěží poznává v systémových komplikacích. Připomenu jenom hlavní tahy. EU je spravována třemi institucemi: Evropským parlamentem voleným v přímé volbě, Radou, která vyjadřuje podíl členských států na aktivitě EU, a Evropskou komisí, nezávislým a apolitickým orgánem, který definuje a nabízí společné evropské blaho.

Jejich roli by mohly být shrnuty takto: Komise poměřuje společné evropské zájmy, Parlament zvažuje a stanovuje, Rada rozhoduje. Doplňme ještě, že Komise spravuje některé aktivity, které jí jsou svěřeny Radou.

Fundamentální poznámka zní, že tento systém velmi dobře vzdoroval zkoušce času. Vydržel téměř během celých padesáti let! Pokud trochu zestárl, jako všechny lidské instituce, překonal ale krize, a jeho legitimita nebyla odmítána, dokonce ani odpůrci systému, kteří regulérně zasedali v těchto institucích.

V nejistém a nebezpečném světě jsou tato solidnost a legitimita trumfy, které je třeba si ponechat.

Pokud chceme nasvítit debatu o institucích, je myslím nezbytné vrátit se proti proudu, a tázat se rovnou po účelnosti projektu. Setkáme se tak se čtyřmi otázkami: Má Evropská unie poslání stát se sjednoceným celkem s jediným mocenským systémem, jak o tom někteří sní a jiní to zpochybňují? To je první otázka, kterou jsem jako první položil v Konventu: odpověď byla téměř jednomyslně negativní.

Je třeba modifikovat rozdělení mocí mezi institucemi směrem k tomu, co nazýváme systém komunitární (Komise a Parlament), nebo chceme zlepšit kooperaci mezi třemi existujícími institucemi?

Když se bavíme o rovnosti v EU, myslíme tím nejprve rovnost mezi státy, nebo rovnost mezi občany?

A konečně, existuje mezi vůdci politická vůle jít dál a vybavit EU jednou mezinárodní osobou, a jednoho dne, společnou diplomacií?

Evropská unie je zároveň unií lidí a unií států. To ji činí originální a dvojznačnou! Když se sama vnímá jako unie států, musejí být práva států stejná. Pokud se vnímá jako unie lidí, jsou to práva občanů, která musejí být rovná: práva na jednotnou reprezentaci a rovnoměrný přístup k různým funkcím Unie. Výhoda aktuálního systému je ta, že nabízí uspokojující odpověď na tuto dvojí poptávku, za podmínky, že je upravena "početním efektem": rovností občanů vůči kompetencím Unie -- a tedy společným rámcem -- rovnost států, jestliže se jedná o jejich vlastní kompetence, a jejich příspěvek na životu Unie, jak je vykonáván v Radě.

Při pokusu o modifikaci této rovnováhy a snaze koncentrovat moc v jediné z institucí Unie, bychom riskovali, že se setkáme s konfliktem, který povede k nebezpečí ztráty legitimity a egality, jež ohrozí jednotu Unie. Pokud bychom chtěli moc koncentrovat vůkol Rady, společný evropský zájem by nebyl již více brán v úvahu a rovnost občanů by byla obětována rovnosti států. Pokud by ta samá koncentrace moci byla prováděna směrem výlučně ke komunitárním institucím -- s vyloučením Rady -- byly by to zájmy států, které by nenašly své vyjádření a - přesně naopak, než si nyní někteří zástupci představí na základě krátkého čtení fungování institucí -, rovnost států, malých i velkých, by skončila před rovnou reprezentací občanů.

Respekt ke dvojí legitimitě se zdá být nejjistější referencí, když se ptáme na budoucí solidnost systému. Je třeba ho ještě doplnit vylepšeným rámcem kooperace mezi třemi institucemi. Monolitnost moci, i přes význam jejího zdánlivého zjednodušení, se nezdá již vůbec přizpůsobena k vládnutí ve třetím a nejpestřejším sdružení planetární populace (po Číně a Indii). Uvážené rozdělení mocí, vertikální díky subsidiaritě, a horizontální ve formě intenzivní kooperace, organizované mezi třemi institucemi Unie, by mohl dodat nejsolidnější rámec, protože originální, a zcela jistě nejlépe přizpůsobený, k budoucím úkolům Unie.

Již loni v červenci jsem konstatoval absenci skutečné debaty mezi národními a evropskými politickými úrovněmi. Tady vidíte hlavní důvod, proč dnes disponujeme Konventem, v němž jsou zastoupeny instituce, stejně jako zodpovědní političtí činitelé členských zemí.

Stále si myslím, že potřeba takovéhoto fóra překoná i konec Konventu. Je zapotřebí udržet si místo, kde se pravidelně budou scházet hlavní vůdcové politického národního a evropského života.

Často je to oblast zahraniční politiky, nebo - abych byl přesnější, v diplomacii -, kde někteří uvažují o rozdělení pravomocí a přenesení iniciativy.

Zastavme se u tohoto příkladu. Debata byla zahájena, jako kdyby se jednalo o to určit, kdo rozhodne o vedení společné zahraniční politiky EU. Nuže, skutečnost je jiná: společná zahraniční politika EU ještě neexistuje. Jistě, jsou "aktivity společné zahraniční politiky", často úspěšné, jakou je dnes například diplomacie na Balkáně. Ale společná diplomacie na mezinárodní scéně? Dosud nikoliv! Chcete uvést příklad?

Od 1. ledna, z 15 členů Rady bezpečnosti Spojených národů, 4 náleží Evropské unii (Francie, Velká Británie, Německo a Španělsko), a 5. člen je kandidátská země, Bulharsko.Takže ve chvíli, kdy se Rada bezpečnosti musí rozhodnout o oprávněnosti vojenské intervence v Iráku, třetina jejích členů pochází z EU. Pokud by existovala společná diplomacie, její role by byla rozhodující, a mezinárodní mínění by se ptalo na stanovisko Evropy, která by držela klíč k celé situaci.

Za deficit společné zahraniční politiky nemohou ani lidé, ani instituce. Dva lidé, kteří jsou za to zodpovědní, Javier Solana v Radě a Chris Patten v Komisi, jsou naprosto kompetentní, a těžko bychom hledali lepší!

Tak tedy, jaká je dnes jejich role a jejich vlivová kapacita na postoje států Unie vůči irácké krizi?

Co se týče institucí, Maastrichtská smlouva předpokládala již v roce 1992, že "Evropská unie si dá za cíl potvrdit svou identitu na mezinárodní scéně, zvláště vytvořením společné zahraniční a bezpečnostní politiky". Pokud se nepřítomnost této politiky nezakládá ani na lidech, ani na institucích, odkud tedy pochází? Dá se vysvětlit nepřítomností politického odhodlání postupně nechat vstoupit diplomatické kompetence států na terén jejich společné aktivity a snížit část národních iniciativ, které dnes zůstávají rozhodující. Můžeme si představit, že bychom učinili opak, tedy že bychom je podřídili vnější moci? Byla by pouze ukázka zřetelné naivity, neboť výsledek by byl povýtce paradoxní, každý ze států by vedl ještě k ostřeji vyjádřené národní pozici. Nemůžeme doufat v to, že postoupíme dál jinak, než že zavedeme v samotném rámci mechanismus, který podnítí aktéry k tomu, aby analyzovali společné pozice, a jenž bude reagovat v jistém ohledu jako "katalyzátor" společné zahraniční politiky. Povýšení vysokého reprezentanta na místo ministra zahraničních věcí EU, a svěřit mu stálé předsednictví v radě ministrů zahraničních věcí, by byl způsob, jakým bychom neprosadili, ale zahájili nezbytnou konvergenci diplomatických aktivit Evropských států. Stabilita předsednictví Rady by zajistila nezbytnou kontinuitu.

Zůstává ještě potvrdit koordinaci mezi tímto prostředkem a mezinárodními akcemi, které by spadaly do kompetencí Komise. Nabízí se několik řešení. Měly by být posouzeny bez předsudků a vášní, a musíme tu srovnat jejich významy s pečlivým vědomím povahy Komise -- to znamená její nezávislostí a soudržností -- a vyhnout se riziku, které by mohlo vést k rozporuplným postojům Rady a Komise.

Vypadá to, zdá se mi, že reflexe nad institucionální strukturou EU může získat mnoho tím, že se bude soustředit na povahu a politické cíle Unie. Zmatek, který provází debaty o rozdělení pravomocí se rozptýlí takovou měrou jakou by se potvrdila dvojí legitimita Unie -- unie lidí a unie států -- a upřesnilo by se navíc zakotvení, jednak v rozměru komunitárním, jednak v kompetencích členských států vést vlastní aktivity.

Když jsem představil prezídiu Konventu projekt architektury příští Evropské ústavy, dovolil jsem si redigovat první článek, který definuje Unii: "unie států, lidí, kteří plně koordinují svou politiku, a kteří řídí federálním způsobem některé společné kompetence".

Příjemně mne překvapilo, když jsem shledal tento text prakticky nezměněný v předběžném projektu příspěvku Komise. Popsal, soudím, vlastní charakter evropského projektu: letadlo, které letí za podpory svých dvou křídel. A uvědomuje si možný vývoj vybavení: vyvěrání federálních funkcí v obou institucích výkonné povahy -- Rady a Komise -- jež jednoho dne skončí v jednom svazku, aby daly zrodit vládu Sjednocené Evropy.

Přeložil Josef Brož