Když se Československo vynořilo v roce 1989 z jednačtyřiceti let komunistické diktatury, mělo naopak zabsolutizovaný stát (i když poněkud nesvéprávný zásluhou sovětské nadvlády a okupace), ale nemělo demokracii a tržní hospodářství. Kdybychom chtěli peroutkovsky shrnout to, co se událo po roce 1989, museli bychom mluvit spíše o budování demokracie než o budování státu.

Platí to dokonce i ve vztahu ke vzniku nezávislé České republiky. Ta, na rozdíl od Slovenska, zdědila fungující československou státnost a poměrně bezbolestně jí přetransformovala ve státnost českou. Úkol Slovenska byl v tomto ohledu o něco těžší, protože jeho nová identita byla mnohem méně svázána s Československem a řada důležitých institucí společného státu, které zdědila Česká republika, se nacházela v Praze. I navzdory rozpadu československého státu v Českou republiku a ve Slovensko, hlavním úkolem, zejména České republiky, nebylo po roce 1993 budování státu, ale budování demokracie.

Demokracie je ovšem komplexní pojem, o kterém se vedou teoretické diskuse dokonce i v těch zemích, které demokracii praktikují bez přestávek už více než dvě stě let. Při zkoumání toho, jak v budování demokracie uspěla Česká republika, je proto třeba se zaměřit jen na základní pilíře demokratického systému: demokratické politické mechanismy a instituce, tržní hospodářství, právní stát a občanskou společnost. Je přitom užitečné mít na paměti, že všechny tyto pilíře demokratického systému spolu navzájem souvisejí. Jinými slovy, pokud nefunguje jeden z nich, nefungují dobře ani ostatní.

Je také nutné rozlišit mezi demokratickým systémem a demokracií. Budování demokratického systému spočívá především v tvorbě příslušného institucionálního rámce. Jenomže toto institucionální podloží nevytváří automaticky demokracii. Ta je založena nejen na správném fungování institucí i na jejich vzájemném nastavení a vzájemné kontrole, ale také na méně hmatatelných kvalitách, jako jsou demokratický duch, kultura diskuse, sdílené hodnoty nebo tolerance. Tyto kvality není možné naoktrojovat, musí se postupně tvořit uvnitř společnosti.

Havel a Klaus

Mluvíme-li o budování demokracie v České republice, je nutné hned na začátku zmínit filozofický souboj o pojetí demokracie, který začal už po pádu komunistického režimu, ale zesílil zejména po vzniku nezávislé České republiky. Jde o spor mezi Václavem Havlem a Václavem Klausem. Tento spor je zajímavý, protože oba protagonisté jsou, vědomky či nevědomky, zastánci dvou soupeřících konceptů demokracie, o které se vede dlouhý spor i v západní politické teorii.

Havel byl vždy zastáncem tzv. komunitárního modelu, tedy konceptu demokracie, která klade důraz na občanskou angažovanost a občanské ctnosti. Odtud pramení Havlovo opakované vzývání občanské společnosti. Komunitarismus stojí v protikladu ke striktně liberálnímu pojetí demokracie, které klade důraz na svobodu jedince v rámci institucionálního rámce garantovaného (pokud možno minimálním) státem.

Zatímco komunitarismus se opírá o pojmy solidarity, mravnosti a altruismu, a klade důraz na uvědomělé občanství, čistý liberalismus klade důraz na "moralismem" nezatíženou svobodu. Ústředním problémem pro liberalismus je pojem spravedlnosti, pro komunitarismus je to dobro. Oba koncepty se střetávají zejména v tom, že ve svých více absolutních podobách tvrdí, že existuje buď "zjev(e)ná" spravedlnost nebo "zjev(e)né" dobro. Moderní teoretici liberalismu a komunitarismu pak nacházejí společnou půdu alespoň v tom, že uznávají, že pojmy dobra i spravedlnosti, jakož i jejich definování, jsou záležitostí společenského konsensu a racionálního diskursu --- tedy, že neexistují samy o sobě.

Havel a Klaus se ovšem neliší jen v rozdílných přístupech k těmto dvěma tradičním pojetím demokracie. Liší se i v jiné rovině, i když ani tuto rovinu nikdy teoreticky nedefinovali --- zejména pak Havel. Jde o rozdíl mezi konceptem tzv. deliberativní demokracie a mezi ekonomizujícím schumpeterovským pojetím demokracie jako interakce institucí a soutěže zájmů. Havel byl vždy zastáncem masarykovského "demokracie je diskuse", v jehož rámci se pracně hledá konsensus. Klaus vždy zastával spíše pojetí demokracie jako souboje různých legitimních zájmů, o které se bojuje v daném institucionálním rámci. Zatímco pro Havla je demokracie etický systém a politika musí tedy vycházet z morálních hodnot, Klaus byl vždy odpůrcem politického moralizování.

Vývoj české demokracie výrazně poznamenaly oba tyto myšlenkové proudy, bohužel ovšem často ve svých karikovaných podobách. Zatímco Havlův důraz na občanskou společnost byl často ironizován jako naivní obrana "nepolitické politiky", která chce ze hry vyřadit "standardní" instituce, Klausovy názory byly zase vysmívány jako příliš technokratické. Ve skutečnosti ani jeden z obou politiků v praxi nezpochybňoval ani význam institucí, ani význam občanské angažovanosti. Oba o nich mluvili z různých úhlů, ale kdybychom podrobili jejich chápání demokracie podrobnější analýze, zjistili bychom, že v celkovém vidění demokracie si odporují méně, než se obvykle tvrdí.

Ačkoliv spor mezi dvěma nejvýraznějšími osobnostmi české politiky byl svou povahou filozofický a politický, nebyl naneštěstí vnímán jako spor dvou koncepcí, ale jako osobní rivalita dvou osobností. Česká společnost tak byla po mnoho let rozdělena na dva tábory: na lidi odsuzující "nepolitickou politiku" Hradu a jeho spojenců a na lidi odsuzující údajně technokratické pojetí politiky Klause a jeho spojenců, schovávající se za obhajobu standardních mechanismů. V praxi byla ovšem Havlova politika často standardnější (zejména ve vztahu k výkladu ústavy a respektu pro ní) než Klausova, zatímco Klausova praktická politika nebyla prosta "komunitaristického" důrazu na solidaritu. Proto se také Klaus jako čistý liberál v teorii neustále srážel s Klausem praktikem.

Levice a pravice

Tento základní spor v českém politickém myšlení pomohl poněkud otupit teprve politický vývoj. Pomohlo k tomu zejména postupné legitimizování demokratické levice, která byla schopna do politického diskursu vnést zpět pojmy, jako je solidarita. Totální zprofanování levice čtyřiceti lety komunistického režimu činilo diskusi o některých legitimních pojmech moderní demokracie zpočátku téměř nemožnou.

Roztříštěnost a celková slabost levice v prvních letech po vzniku samostatného českého státu napomohly též k degradaci pravice. Ta vládla až do roku 1996 bez skutečného korektivu a propadla proto nejenom mnohým lákadlům moci, ale také ideologickým bludům. Už samotné definice "pravice" a "levice" byly v českém prostředí po mnoho let zmatené.

Teoretici pravice, vedeni Václavem Klausem, se ve svých úvahách opírali o neoliberalistické teorie, které ovšem nemohly najít praktické uplatnění nejen v českém, ale obecně ani v evropském prostředí. V praxi si pak velmi rychle uvědomili bariéry, které v českém prostředí vůči tomuto druhu myšlení existují a praktikovali proto kombinaci liberální rétoriky a bankovního socialismu.

Odpor vůči liberalismu nakonec způsobil, že hlavní proud české pravice se začal transformovat ---ostatně stejně jako například v Maďarsku --- do konzervativního myšlení. Potíž spočívala v tom, že i konzervativní myšlení naráželo na přirozené překážky ve společnosti, v níž po čtyřiceti letech komunistické diktatury není co konzervovat. Konzervatismus v českém pojetí tak postupně degeneroval do toho, čím se stal například právě v Maďarsku --- nacionálně zabarveným populismem. To, že česká pravice, tak jak byla reprezentována zejména ODS, nebyla konzervativně-liberální, bylo zřejmé už na začátku devadesátých let z postojů ODS vůči církvím a universitám a celé kulturně-morální dimenzi společnosti.

Pokud bychom se podívali na vývoj hlavního proudu české pravice z úhlu českých politických tradic, je až překvapující, v kolika směrech po více než padesáti letech se "moderní" česká pravice podobá pravici předválečné. V první republice byly pravicové strany --- ať už se jednalo o národní demokraty, agrárníky nebo lidovce --- směsí populismu, provincionalismu a nacionalismu. Označení "pravice" bylo spíše hanlivé --- i když nutno říci, že levicoví národní socialisté se populisticko-nacionalistické pravici v mnohém podobali. První republika nebyla kolbištěm střetů mezi demokratickou levicí a liberální pravicí, ale mezi levicí rozštěpenou na komunisty a sociální demokraty a populistickou, nacionalistickou pravicí.

Základní příkop v české politice ani dnes nevede mezi tzv. liberální pravicí a demokratickou levicí, protože až na různé akcenty v několika málo oblastech jim jde o společnou věc a zejména pod tlakem EU nalézají společný jazyk. Základní dělící čára se vytvořila postupně mezi stranami, které chtějí transformovat českou společnost ve skutečně fungující otevřenou demokracii, opírající se o živou občanskou společnost a právně regulované, ekologické a sociálně-tržní hospodářství evropského typu, a těmi stranami, které svým populismem a nacionalismem začaly připomínat prvorepublikové národní demokraty a národní socialisty.

Nově vzniklá ČSSD byla nejprve více ovlivněna tradicemi národního socialismu než moderními sociálně demokratickými myšlenkami, které od druhé světové války vznikaly na západ od českých hranic. Postupně se ale vyvíjela a byla schopna artikulovat, a do hlavního proudu politického diskursu vnést jako legitimní, modernější sociálně demokratický program. S tím, jak byly pojmy jako solidarita a sociální stát legitimizovány, začal v českém, tradičně spíše levicovém prostředí, narůstat volební potenciál ČSSD.

V obecnější rovině přispěla legitimizace demokratické levice a její agendy k "normalizaci" politického diskursu. V druhé polovině devadesátých let postupně došlo k odideologizování politické diskuse. Tento trend pak akceleroval zejména po volebním vítězství ČSSD v roce 1998 a jejím poměrně úspěšném čtyřletém vládnutí. I když bylo toto období poznamenáno korumpujícím vlivem opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS, česká společnost si začala postupně uvědomovat nejenom to, že vláda demokratické levice není nebezpečím pro demokracii, ale také to, že moderní demokracie je komplexní systém, který se nedá snadno definovat prostřednictvím ideologických pouček.

K tomuto uvědomování napomohlo i postupné přibližování České republiky Evropské unii. Mnohé z toho, co bylo nutné udělat, nebylo prostě možné definovat jako levicové nebo pravicové. Politici, kteří se o to snažili, jako například Václav Klaus, začali vypadat stále více archaicky. Modernizace českého politického diskursu především vedla k uvědomění, že většina ekonomických a sociálních kroků v moderní demokratické společnosti je středovým průsečíkem různých názorů.

Stejně tak vedla k pochopení toho, že moderní demokratické společnosti úspěšně kombinují svobodu, rovnost a bratrství. Tyto zdánlivě utopické pojmy formulované francouzským osvícenstvím byly ve většině západních společností až do druhé světové války navzájem antagonistické. Absolutizovaná svoboda vedla k vykázání státu do role nočního hlídače a k drastickým nerovnostem ranného kapitalismu. Protireakce přišla v podobě důrazu na rovnost chápanou jako rovnost ekonomickou. Odtud pocházejí monstrózní komunistické systémy. Absolutizované bratrství, chápané jako pokrevní příbuznost, zase vytvořilo nacismus.

Teprve schopnost zkombinovat svobodu (chápanou jako svobodné demokratické instituce a lidská práva), rovnost (chápanou jako rovnost šancí garantovanou právním státem) a bratrství (chápané jako solidaritu distribuovanou sociálním státem a občanskou společností), vytvořila moderní demokratické společnosti.

V těchto systémech je ovšem poměrně malý prostor pro radikální ideologické experimenty.

České společnosti trvalo téměř deset let, než se k tomuto poznání dopracovala. Pochopila, že solidarita neznamená klasický socialismus, stejně jako svoboda jedince neznamená klasický liberalismus, a že svoboda a solidarita se navzájem nevylučují. Otevřenější část české společnosti se prostě poevropštila v dobrém slova smyslu. Její temnější politické proudy se ovšem zároveň vrátily zpět k některým neproduktivním tradicím první republiky, jako je český šovinismus a nacionalismus.

Zveřejněno s laskavým svolením slovenského politicko - společenského týdeníku Slovo.