Panu presidentovi totiž nedošlo, že jsem také občan a v jeho případě nedej bože i pacient (odpojí mě od krevních derivátů a nebo mi nepovolí devitalizaci?), s kterým by měl mluvit slušně. Jenomže zbrunátnělý narcis je ve chvílích extatického unesení vlastní jedinečností vždy středem vesmíru, pupkem světa, v němž zbylá lůza ("podobní "Paulové" se do nás strefovali za to, že si dovolujeme hrozit stávkou doktorů) nezasluhuje vlídného zacházení.

Arogantní přesvědčení o vlastní jedinečnosti (a tím i neomylnosti) ukázalo na jeho neschopnost rozumně vnímat námitky a jejich logické konotace vztahující se k tomu, co černé na bílém "rozeslal" do schránek občanů.

Časopis Osobní lékař (ten mě totiž inspiroval) není skutečnost "taková, jak bych ji chtěl vidět", ale realita, na jejíž "čtení" jsem si prostě vzal silnější brýle. Mohl jsem se samozřejmě svobodně rozhodnout, zda ze sebe udělám blbce a budu panu Rathovi věřit ( a mlčet) a nebo zpochybním to, co si o zpochybnění samo řeklo.

Stejně nepřesvědčivě ale argumentuje David Rath ve své odpovědi, když mezi urážkami jinými slovy sděluje, že moje pochyby nejsou pravdivé ( článek Jana Paula je plný nepravd, píše také Michal Sojka z ČLK).

President České lékařské komory si ale neuvědomuje (s díky vracím otázku případného defektu intelektových schopností), že pochybování samo o sobě hledisko nějaké objektivní pravdivosti vůbec nezná.

Měl by vědět, že pochybování je relevantní myšlenková činnost, neustálý proces, v němž kriticky (na základě dostupnosti různých informací) hodnotíme to, co se nabízí (anebo co nám kdo podsouvá). Pochybování je proto vždy "pravdivé", a to v tom smyslu, že je lidské, a jako takové nemůže být "nepravdivé". '

Já jsem PR časopis Osobní lékař "odmítl" a důvody jsem uvedl. Samozřejmě, že jde o spekulaci, o kterou si onen povedený plátek díky své nepřesvědčivosti sám řekl. Doktor Rath se může vztekat, nadávat a dupat nožičkama, měl ale jako ředitel redakce Osobního lékaře úžasnou možnost, které nevyužil.

Mohl totiž souvislosti které v odpovědi uvádí zprůhlednit (třeba v tiráži), uvést je předem tak, aby později nevzbuzovaly pochyby (ve svém editorialu mohl například poděkovat sponzorovi Dr. Klimovičové a její firmě Presstempus - obvykle se to dělá). V tomto smyslu nic z toho co uvedl, mě nepřimělo změnit názor, naopak.

Každý sponzor z "vlastních řad" důvěryhodnost subjektu hodně znejisťuje. Pro časopis Dr. Klimovičové je tzv.odborná garance ČLK obchodně samozřejmě velmi zajímavá (pokud lidé budou konzumovat mediální reklamní iluzi o "dobrém ochránci zdraví"). Dávají proto prostor (ale i honoráře) České lékařské komoře ve svém časopise zcela zištně, i když tzv."zdarma", a s jejím presidentem se dohodli, že tomu budou říkat sponzorství anebo pomoc.

Ale podle Davida Ratha lidé od pradávna raději věří nesmyslům, než holým faktům, která nejsou zdaleka tak "zajímavá".

Pan president si proto prý nečiní velkou ambici na to, že někoho svými argumenty přesvědčí. Jistě, moc dobře ví, že s takhle nastavenými parametry "spolupráce" (např. v bodu 6. odpovědi dr. Ratha ČLK Osobního lékaře odborně negarantuje, přestože to v časopise uvádí! ) a - ještě k tomu: dodatečně se to dělá opravdu jen těžko.

Málem bych zapomněl: Plat za funkci ředitele redakce Osobního lékaře, který David Rath zřejmě dostává od vydavatele dr. Klimovičové (v ČLK asi nezbohatne ani Klimovičová, ani Rath), je vlastně také "jen" sponzorský dar od firmy Presstempus.

Nu ano, tenká hranice mezi tím někoho "ještě" sponzorovat a "už" si ho kupovat, je vlastně hodně nenápadná a každý, kdo ji bude chtít vidět, se může stát morálním mrzákem.

P.S. Tak s tím hercem Křížem to nakonec byla opravdu jen ta neuvěřitelná shoda slov a písmenek "o" a "O"! Kdo by si to byl pomyslel...