To, co se odehrávalo v prostorách starobylé pražské Kampy, by se dalo nazvat absurdním nočním divadlem s přihlížejícími a účinkujícími. (Fotografie vydáme dodatečně, Jan Paul neměl k dispozici na místě digitální fotoaparát. JČ) Tisíce lidí směřovaly do onoho neuralgického bodu, kde se pražský břeh od nepaměti téměř spojuje s Vltavou. Diváci, kteří přišli a přijeli v mnoha tisícových davech, zaujali pozice především na Karlově mostě, který je zatím průchozí a téměř jako v aréně vzhlíželi dolů ke skupinkám dobrovolných nadšenců, kteří plnili pytle s pískem. Stereotypní rytmus rutinních úkonů většinou velmi mladých lidí promočených na kost na jedné straně a tiché mlčení přihlížejících čumilů skrytých pod svými deštníky na straně druhé. Samozřejmě záblesky fotoaparátů, snaha zvěčnit ojedinělý zážitek do dovolenkového alba. Kdesi opodál protékala tiše a hrozivě rychle šedá masa vody, jejíž objem se pomalu a jistě zvětšuje. Cosi poetického bylo v těch úhledných vyrovnaných hromádkách zářivě bílých pytlů s pískem, které mají nerovně čelit přírodnímu živlu. Člověk jako by se tu střetl se sebou samým.

Přilehlé vinárny s terasami v nejnižších patrech byly v tu dobu již zcela zatopeny a tam, kde doposud sedávali návštěvníci matičky českých měst, protékala jen voda. Pouliční osvětlení na Malé straně bylo zřejmě vypnuté, což dodávalo celému dění v této části Prahy ještě větší nádech jakési kafkovské tajemnosti. Počet opilců vesele se prodírajících davy lidí mě docela překvapil, kdo měl nohy, po kterých jen trochu mohl chodit, směřoval právě sem i přes to, že většina podniků v nejbližším okolí měla zavřeno.

Jejich majitelé se snažili zatarasit vchody a okna pytli s pískem. Viděl jsem hodně policistů, ale velmi málo vojáků, protože měli pravděpodobně v kasárnách zajímavější program. S fotoaparátem (snímky budou až zítra) jsem si připadal mezi plniči pytlů poněkud nepatřičně, ale byli ke mně kupodivu velmi milí a vstřícní.

Majitelé galerie Peron sídlící na Kampě mě pustili jako člověka od fochu exklusivně dovnitř, voda v korytě se téměř dotýkala podlahy venkovní terasy a zítra ráno bude spodní část galerie pravděpodobně pod vodou. Dostal jsem docela strach. V jednu hodinu už mě do nejohroženějších míst nepustili ani na novinářský průkaz, a tak Kampu opouštím. Vracím se domů přes Karlín, který začíná být evakuován, měl jsem štěstí, protože ve směru do centra ho po chvíli neprodyšně uzavřeli. Doma si sedám na suchou židli ke svému monitoru.