1. 1. 1981
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
24. 4. 2002

Čtení na pokračování - Politika s ručením omezeným

2.   Politika a virtuální ctnosti

Přívlastek virtuální bývá obvykle spojován se světem médií. Označuje schopnost všech médií, ale především filmu a televize, vytvářet pomocí umného naaranžování svoji vlastní realitu, která je natolik sugestivní, že dokáže naprosto zastínit pouhý skutečný svět. Ve virtuálním světě médií mohou být zcela libovolně a prakticky z ničeho konstruovány události, o nichž pak publikum mluví a diskutuje, jako kdyby byly skutečně podstatné. Platí ovšem také opak. Dění, které není médii uchopeno a patřičně zviditelněno, jako kdyby se ani neudálo. Nemluví a nedebatuje se o něm. Televize, konstatuje francouzský sociolog Pierre Bourdieu, umí dokonale zastírat věci právě tím, jak je ukazuje. Schopnost vytvářet a udržovat jednotlivé fikce a celý fiktivní svět však není specialitou pouze televizních a filmových štábů. Zdaleka nelze vyloučit, že dnes tak populární kritika masových médií přičítá televizi i ty hříchy, které vymyslel a provozoval dávno před ní a nezávisle na ní někdo úplně jiný.

Na stopu skutečných pachatelů nás může přivést termín simulacrum, jenž bývá právě v souvislosti s virtuální realitou užíván postmoderními filozofy a sociology. V jejich pojetí představuje simulacrum schopnost hrát si na realitu a s realitou a umělý produkt této hry pak vydávat za něco skutečnějšího, než je originál. Díky moderní technice mohou být fiktivní obrazy libovolně množeny, vzniklé kopie zaplavují svět, takže u publika vzniká dojem, že jsou reálnější než cokoliv jiného, co se takto úspěšně nemnoží, ve velkém neprodává a masově nesleduje.

Moderní média však virtuální realitu nevymyslela, pouze ji díky důmyslným technickým aparátům náležitě zviditelnila. Umění vytvářet a šířit simulacra je doménou politiky, a to dávno před vznikem filmu, televize a videa. Absolutističtí panovníci, kteří všechny své ušlechtilé i pochybné činy dokázali zdůvodnit zájmem státu, znali slovo simulacrum od římského historika Tacita. V jejich pojetí znamenalo takovou fikci a takový klam, který slouží zájmům moci. Jestliže například poddaným ubrali některé z jejich tradičních práv a svobod, doprovázeli to obřadnými řečmi o významu práva a svobody pro všeobecné blaho. Když odebírali šlechtě některá z jejich privilegií, neopomenuli vytvořit čestné úřady a hodnosti, kterými reálnou ztrátu moci urozených fingovaně vyvažovali.

Učený právník Johannes Corvinus, současník Baltazara Graciana, doporučuje mocným panovníkům používat takové prostředky, skrze které bude prostý lid navnazen, aby uvěřil, že má to, co ve skutečnosti nemá. Radil vládcům, aby zákony, které rozšiřují jejich moc, vydávali za něco, co je hlubokým přáním všeho lidu. Jestliže se z lidu přesto ozve nesouhlas, má panovník znalý umění simulacra navenek projevovat svoji velkodušnost a vstřícnost, pečlivě si však má pamatovat, kdo všechno nesouhlas šíří.

Simulacrum v moderním provedení

Umění vytvářet a dovedně udržovat fikce, které napomáhají expandující moci, přežilo všechny panovníky a s postupem doby nabídlo své služby demokratizující se společnosti. Poté, co byly v důsledku industrializace početné masy lidí vypuzeny ze svých tradičních domovů a začal se rozpadat svět jejich komunit, čekal na ně hned na počátku jejich kariéry moderních bezdomovců virtuální fantóm bezpečného přístavu - nacionalismus. Pro svůj vznik potřebuje nacionalismus poměrně málo. Stačí mu větší množství lidí, kteří byli znejistěni a dezorientováni v důsledku rychlých společenských změn. Tito lidé touží po nalezení nového bezpečí, po nové stimulaci a především usilují o novou a pevnější identitu, jež by byla srovnatelná s tou, o kterou byli prudkými změnami připraveni. Takové rychlé společenské změny, jež dokáží masy znejistit a dezorientovat, přinesl v měřítku nebývalém proces industrializace. Byl spojen se vzestupem moderního státu a s růstem jeho mocenského monopolu, ale také s jeho rostoucím vlivem na sociální zajištění bezprizorních mas a na provozování masového systému vzdělávání.

Nacionalismus se rozvíjí počínaje 18. stoletím jako masové hnutí, které nabízí nové náležení obyvatelstvu vytrženému z jeho tradičních vazeb. Veškerou loajalitu vykořeněných směřuje vůči národu a jeho státu, bez ohledu na to, zda takový stát již existuje, či je zatím jen vysněnou metou. Nacionalismus nelze ztotožňovat s jakýmkoliv projevem oddanosti vůči vlasti. Takové projevy byly v historii poměrně časté. Pokud se však omezovaly na gesta vzdělanců, politiků či umělců a zůstávaly bez hromadné odezvy, nefungovaly jako moderní nacionalismus.

Známý britský antropolog českého původu Arnošt Gellner ve své pozoruhodné práci Národy a nacionalismus vystupuje proti rozšířenému přesvědčení, podle něhož nacionalismus dřímá jaksi od počátku v jednotlivých národech, aby byl ve vhodné chvíli probuzen a uveden na scénu jako hrdina kulturního obrození. Gellner vysvětluje vznik nacionalismu mnohem prozaičtěji. Je to průvodní jev nutných organizačních změn, které doprovázejí rané fáze industrializace. Průmyslová revoluce vyžaduje z důvodů čistě technických rozšířit vzdělání v celé populaci a unifikovat je. Děje se tak v zájmu hospodářského růstu, jenž by byl nemyslitelný, pokud by přetrvávala málo přehledná kulturní rozrůzněnost a pestrost tradičních poměrů. Velice nákladný vzdělávací aparát, který tuto kulturní homogenizaci zaostalého obyvatelstva zajišťuje, může být financován jedině státem. Potřeby národní ekonomiky si vynucovaly propojit jednotný stát s jednotnou kulturou. Pokud měl být průmysl schopen chrlit výrobky ve velkých sériích, museli být také sami pracovníci, veškeré jejich myšlení a představy opracovávány přísně sériově.

Národy slouží v tomto technickém procesu pouze jako vhodný a dostatečně tvárný materiál. Pokud by nic podobného nebylo k dispozici, museli by to aktéři pokrokových průmyslových změn pro zdar svého díla vymyslet. Národní uvědomění a národní jednota jsou, podle Arnošta Gellnera, právě jen umělé konstrukce, fikce, které jsou účelově vytvářeny a podporovány v zájmu vyšší účinnosti, jež je naprosto nezbytná pro každou společnost, která chce na běžícím pásu vyrábět a stejně masově distribuovat své zboží. Nacionalismus tak skvěle zapadá do logiky, která později rozhýbe celý virtuální svět. Také všechny pozdější fikce jsou vymýšleny a pečlivě udržovány především kvůli tomu, aby svým tvůrcům a provozovatelům zvyšovaly tržby.

Zcela prozaické potřeby moderní ekonomiky se v případě nacionalismu snoubí s přetrvávajícími absolutistickými ambicemi moderního státu. Jeho žárlivě střežené nároky na absolutní loajalitu ze strany všech obyvatel již od počátku novověku vyřazovaly jeden za druhým všechny alternativní objekty věrnosti. V průběhu řady staletí je tak zcela systematicky oslabována loajalita obyvatel vůči jejich městu, vůči vrchnosti, faře, či provincii. Veškerou oddanost si od nynějška nárokuje stát.

Rozměry absolutistických států tak vytvářejí základní půdorys pro rozvoj pozdějšího nacionalismu především v zemích západní Evropy. Absolutističtí panovníci jsou v tomto smyslu nikoli snad duchovními otci, nýbrž spíše mocenskými otci pozdějšího nacionalismu. Již hluboko v podmínkách absolutismu se zformovalo přesvědčení, že právě stát je spolehlivým garantem jak ekonomické prosperity, tak také kulturní svébytnosti všech, kdo na daném území žijí. A právě skrze nacionalismus později stát získává možnost nabídnout kromě své politické a hospodářské síly také další přitažlivé hodnoty. Nabízí pevné a bezpečné přístřeší, nabízí velkolepý nový domov všem, kdo přišli o své skromné komunitní přístřešky zděděné ještě z dob tradiční společnosti.

Z poněkud jiné strany, avšak se stejnou důsledností narušuje a rozkládá všechny tradiční formy pospolitosti také mechanismus moderní ekonomiky. Trh rozbíjí zcela spolehlivě tradiční formy závislosti a v tomto smyslu člověka nepochybně osvobozuje. Nedokáže ho však sám o sobě dostatečně uspokojivě integrovat v rámci nového celku. Trh nemá v popisu práce překonávat všelijaké lidské úzkosti, uspokojovat potřebu participace či neméně silnou potřebu překročení a přetrvání sebe sama, a už vůbec nereaguje na pradávnou lidskou potřebu být něčemu oddán a někam patřit. Nic z toho není samo o sobě tržně zajímavé.

Nacionalismus jako virtuální domov

Proces modernizace byl pro mnohé vrstvy obyvatelstva bolestnou životní zkušeností. Velkolepá ideologie pokroku se do jejich každodenních životů promítla v podobě ztráty i těch mála jistot, které v omezených podmínkách předmoderní společnosti přece jen měly. Vůči novým rizikům, jež na ně v neznámém prostředí industrializace na každém kroku číhala, je jejich tradiční pospolitosti příliš nechránily. Blízké sousedské vztahy i osvědčené rodinné svazky přestávaly fungovat spolu s tím, jak rostl pohyb a stěhování lidí za prací. Najít domov nový nebylo v podmínkách prudkých změn a všudypřítomné nejistoty pro početné zástupy vykořeněných nijak snadné.

Jako na zavolanou přichází tehdy nacionalismus se svým lákavým slibem učinit ze země nikoho nový a pro všechny útulný domov. V nejisté situaci, kdy staré už neplatí, a na nové ještě není spolehnutí, nabízí pomocnou ruku. Především slibuje pojistit proti největší z nejistot, kterou lidé v podobných situacích trpívají - proti hluboké nejistotě ohledně jejich vlastní identity. Ty, kdo již přestali být tradičními vesničany, rolníky a řemeslníky, ale přitom se nestali ještě ani moderními podnikateli, ani nositeli některé z nových profesí, nacionalismus ujišťuje, že jsou přece jen někým. Jsou přece zdatnými syny a dcerami toho nejstarodávnějšího, nejvyvolenějšího a nejúctyhodnějšího ze všech národů.

Uměle vyvolaná víra v mimořádné schopnosti vlastního národa dokázala snížit nejistotu v symbolické oblasti, podobně jako ji snižovala v té době již solidně vyvinutá byrokratická mašinérie národního státu v oblasti administrativní. Zatímco díky byrokratům ví každý novopečený občan zcela přesně, co má v jaké situaci dělat, díky svému zapálenému vlastenectví ví se stejnou jistotou, kým vlastně od nynějška je.

I když se oblíbené mýty probuzených národů hojně odvolávají na lidové a venkovské motivy, skutečnou líhní svěžího větru nacionalismu jsou zatuchlé úřady, v nichž vládne byrokracie. V nich se reálný stát z úřednického masa a kostí setkává se svým virtuálním romantickým obrazem, který si s takovou péčí pěstuje. Nacionalismus parazituje na vykořenění širokých mas a byrokratický úřad je zde od toho, aby jejich šíři pečlivě registroval a jejich vykořeněnost podle předpisů zaevidoval, náležitě ukáznil a do budoucna iniciativně organizoval. Obě instituce, tedy byrokracie i vlastenectví, působí ve stejném směru a navzájem se podporují. Jejich úkolem je držet pod kontrolou probíhající změny ve společnosti, a tím snižovat na bezpečnou míru obrovský přetlak nejistoty a úzkostí těch, kdo jsou s těmito změnami konfrontováni, tedy především středních a nižších vrstev dezintegrovaného městského i venkovského obyvatelstva.

Nacionalismus ve své velkorysosti slibuje, že pomůže nalézt virtuální domov také příslušníkům středostavovské inteligence. Je to pochopitelné vzhledem k úloze, kterou má právě tato sociální vrstva sehrát v celém systému průmyslové kultury a průmyslově využitelného vzdělávání. Zatímco proces industrializace odvádí rolníky po statisících a milionech z venkova do nepřirozeného prostředí odpřírodněných měst, příslušníci inteligence se v této atmosféře mají stát svého druhu zahradníky. Jejich úkolem je pečlivě okopávat kořeny národa, přihnojovat je tou správnou národní ideologií a neustále žasnout nad jejich zázračnou vitalitou.

Karikatura komunity

Moderní stát vysílá v podobě nacionalismu na všechny strany signály, jež mají občany přesvědčit, že právě on je přímo ze své povahy mnohem domáčtější než jakýkoliv jiný představitelný domov.

Není přitom nijak zvlášť vynalézavý. Všechny prvky, jež mají nový domov spolehlivě integrovat, jsou jednoduše převzaty z komunitní minulosti předprůmyslové společnosti. Oproti ní jsou jen patřičně nafouknuty a zveličeny.

Členy tradičních venkovských i městských komunit navzájem spojovaly četné vazby příbuzenství. Nacionalismus tyto vazby rozšiřuje v podobě fiktivního pokrevního pouta na všechny příslušníky celého národa. I když neustále hovoří o kultuře v podobě společného jazyka, sdílených zvyků, mentality a zvláštního ducha národa, konec konců podřizuje kulturu genetice. Zoologie je nejen tajemstvím šlechty, jak pravil Karel Marx, ale také tajemstvím nacionalistů. Nekonečný seriál nacionalismů různých národů, jenž doprovází údajně zcela pacifistickou průmyslovou revoluci, je celý sestaven z obrazů, které jako kdyby byly vystřiženy ze života kmenových pospolitostí dávných profesionálních válečníků spojených rodovými pouty.

Dalším silným pojítkem tradičních komunit bývalo sousedství. Mívalo mimo jiné významnou hospodářskou funkci, neboť umožňovalo celé obci slaďovat společnou činnost i bez použití peněz. Nacionalismus velkoryse rozšiřuje fikci jakéhosi důvěrného sousedství na celé teritorium státu. Opět je to věc naprosto kuriózní, uvážíme-li, že se jedná o doprovod průmyslové revoluce, tedy procesu, který v ekonomické rovině definitivně vytlačuje všechny formy nepeněžního hospodaření a nahrazuje je ekonomickými vztahy založenými výhradně na peněžní formě styku. Také v tomto bodě nacionalismus pracuje s velice působivými virtuálními obrazy, kterým v obyčejné realitě prakticky nic neodpovídá.

Konečně posledním z pevných pout, jež měly tmelit tradiční pospolitosti, byly neformální vztahy přátelství. Také ony měly své opodstatnění - při absenci formálních byrokratických mechanismů v malých komunitách byly vlastně jediným způsobem, jak zajistit obranu a další činnosti, které měly existenční význam pro přežití celé obce. Nacionalismu pranic nevadí, že vyvolávat ducha přátelství a bratrství v moderní společnosti, která je spolehlivě koordinována velkými byrokraciemi, je asi tak stejně rozumné jako dovolávat se bezplatné sousedské výpomoci ve světě ovládaném kalkulem peněžní ekonomiky.

Jak vidno, nacionalismus ve všech případech nabízí ve velkém to, čeho lidé užívali v minulosti v mnohem skromnějším provedení a po čem se jim nejednou v nových poměrech stýská. Je to však nabídka, která přichází zoufale po sezóně. Čím méně jsou virtuální dary nacionalismu prakticky využitelné, tím úzkostlivěji se je snaží jejich producenti balit do přitažlivého obalu, který prostě nelze odmítnout. Je to obal zhotovený z posvátného.

Uctívání státní moci

Rodící se moderní stát, jenž vyžaduje z titulu své univerzálnosti veškerou a bezpodmínečnou loajalitu od všech svých členů, se musel záhy utkat se silou, která co se týče nároků na univerzálnost neměla v předmoderní době konkurenci. Touto mocí byla v evropských podmínkách katolická církev. Absolutistickým monarchiím se dařilo v rovině politické a organizační postupně vliv církve zatlačovat. Výsledkem byl vznik chladně mocenských útvarů, které vše podřizovaly výpočtům vojenské a administrativní povahy. Proto je někteří historici nazývají studenými monstry. Teprve od konce 18. století studená monstra začínají roztávat, když loajalita občanů vůči státu se má stát věcí nejen chladného rozumu, ale také horoucích srdcí. Právě za tímto účelem je šířeno ono nové a zcela světské náboženství - moderní nacionalismus.

Francouzský sociolog Emile Durkheim soudil, že každé náboženství slouží ve skutečnosti k tomu, aby se jeho prostřednictvím společnost jakousi mystickou oklikou klaněla sama sobě a své dokonalosti. Moderní nacionalismus je vynález, jenž umožňuje tuto okliku pronikavě zkrátit. Nacionalisté ve svém náboženském zápalu uctívají příslušníky vlastního národa, jako by to byli jacísi polobozi, kteří si v kolektivním tvůrčím aktu dokázali stvořit útulný domov doslova z ničeho. Už Jean Jacques Rousseau snil o novém náboženství, které po vzoru dávných pospolitostí má svá dogmata, své rituály, svůj uctívaný kult předepsaný zákony.

V průběhu francouzské revoluce bylo Rousseaovo občanské náboženství poprvé široce praktikováno. Hlavní dogma nové víry praví, že stát je jediná instituce schopná zajistit veřejné blaho. Činí tak prostřednictvím svých zákonů, jimiž zákonodárci zjevují vůli lidu všemohoucího. Zákonodárci jsou ve své funkci podobni apoštolům. Členové vlády, ministři, se pak stávají jakýmisi ministranty pečujícími o to, aby se s posvátnými zákony zacházelo podle předepsaných rituálů. Místo, kde se konaly schůze Shromáždění, se běžně nazývalo chrámem Ústavy. Text ústavy byl uveřejněn v knížečkách malého formátu, aby ho každý mohl nosit stále s sebou, jako by to byl brevíř či svatá kniha, líčí francouzský historik Albert Mathiez pohnuté časy francouzské revoluce.

Již od počátku roku 1790 vztyčovali občané po celé zemi na veřejných prostranstvích oltáře Vlasti. Nejprve tak činili zcela spontánně, později byla jejich spontaneita posílena dekretem z 26. června 1792, v němž se kvůli rychlejšímu postupu svobody nekompromisně přikazovalo: Ve všech obcích státu bude vztyčen oltář Vlasti, na nějž bude vepsána deklarace práv s dodatkem - Občan se rodí, žije a umírá pro vlast.

Jiným z oblíbených symbolů nového náboženství se staly stromy svobody. Vysazovány byly slavnostně a pokud jim někdo ublížil, bylo to považováno za zločin proti svobodě, rovnosti a suverenitě lidu. Tento zločin byl podle zákona trestán čtyřmi lety vězení. Když kdosi pokácel strom svobody ve městě Amiens, kmen stromu byl zahalen černým suknem a nesen na radnici v doprovodu hudby a čestné stráže, kterou tvořilo 9000 mužů ve zbrani.

Rodí se instituce státních svátků, což je jen dalším z důkazů posvátného charakteru moderního státu. Ceremonie spojené se státními svátky byly od počátku velmi pečlivě promýšleny, aby byla v maximální míře zvýšena jejich působivost na občany. V jedné z tehdejších příruček a návodů na to, jak správně slavit státní svátky, jež pochází z pera jistého pařížského faráře, čteme: "Do budoucna bude občanským ceremoniím vždy předsedat úředník magistrátu anebo nejúctyhodnější stařec. Zahájí obřadnou řečí oslavující znovunabytou Svobodu. Mládež zazpívá písně, v nichž je velebena úcta k rodině a k městu. Řečníci poté připomenou shromážděnému lidu historii pamětihodných událostí, které vedly ke Svobodě".

Kultem státu má být prosycen celý systém vzdělávání. V dubnu roku 1972 navrhuje Condorcet novou organizaci veřejné mimoškolní výchovy. Každou neděli mají učitelé konat kursy a přednášky určené pro nejširší veřejnost všeho věku, zvláště ovšem pro mladé lidi, kteří ještě nesložili občanskou přísahu. Jádrem těchto kursů se má stát výklad ústavy a nově přijímaných zákonů.

Spolu s kultem státu a s výchovou k vlastenectví se rodí také politicky angažované umění. Rok 1790 zaznamenává nástup politiky na divadelní scénu. Národně uvědomělí herci předvádějí divadelní kusy, jejichž angažovanost signalizují již názvy: "14. červenec 1789", "Svátek svobody aneb večeře vlastenců", "Obrozená Francie", "Vše pro svobodu", "Triumf republiky".

Počátkem léta 1790 se uskutečnil ve Štrasburgu při příležitosti jednoho z nově vzniklých státních svátků prvý známý občanský křest. Později následovaly prvé občanské svatby a prvé občanské pohřby. Celá životní dráha občana má být prostřednictvím těchto obřadů propojena s životem státu. Podle návrhu poslance Gohiera, předneseného v Národním shromáždění v červnu 1792, má být občan přiváděn před oltář vlasti v každém významném období svého života - když se narodí, když v 18 letech získá zbraň, když bude ve 21 letech vepsán do seznamů občanů, když se ožení a když zemře. Podívaná, která se naskýtá při křtu dítěte, soudí Gohier, zaujme i tu nejméně citlivou duši. Stejně tak svatební představení, při němž si dva lidé vzájemně přísahají lásku a věrnost. A ani ten největší barbar se nevyhne pohnutí při pohledu na mrtvého, třeba by to byl jeho nepřítel. Dodejme těmto chvílím občanské zabarvení, využijme okamžiků, kdy duše je takto vzrušena, abychom do ní dali vniknout ctnostem, které ji povznesou nad ni samotnou. Nový kult nacionalismu umožnil podržet modernímu státu aureolu posvátného a majestátního i poté, co došlo k definitivní rozluce s církví a s panovníkem. Nacionalismus tak od samého počátku mění politiku v určitý druh liturgie. Vytváří svůj vlastní svět, svoji virtuální realitu, aby s její pomocí disciplinoval a nově orientoval beznadějně dezorientované masy. Nabízí jim novou identitu v přelomových dobách, které mohou být zároveň vnímány jako doba velkých nejistot i nebývalých možností. Vzývání pospolitosti doprovází lidské kolektivní rituály od nepaměti. Na nacionalismu je však zvláštní to, že jeho zbožštění národa jako velké a každého jednotlivce přesahující kolektivity přichází v době, která je zároveň na každém kroku proniknuta sílícím individualismem. Jak je možné, že moderní individua, plně zaujatá uctíváním sebe samých, jsou zároveň připravena pěstovat nacionalismus, třebaže ten ve všech svých heslech vyzvedává proti individuálnímu zájmu zájem společný, kolektivní?

Privilegium neprivilegovaných

Vznik nacionalismu je spojen se zrodem moderní společnosti ve fázi její převratné industrializace a počínající demokratizace. Nacionalismus dokáže na obou těchto historických procesech vydatně parazitovat. Nacionalismus spojuje ideu rovnosti, kterou si moderní člověk pracně vydobyl a vysoce si ji cení, s nutkáním po privilegovanosti, jež v sobě mnohdy ani vzorně emancipovaný občan nedokáže tak docela potlačit.

Demokracie stěží dokáže nastolit ve společnosti tolik žádanou rovnost a přitom zároveň zaručit lidem tolik záviděnou privilegovanost. Právě to však zcela lehce splní i ten nejprimitivnější nacionalismus. Umožňuje podržet demokratickou ideu rovnosti, a přitom všem příslušníkům národa dědičně garantuje přímo rodovou privilegovanost, jakou by jim mohla závidět i dřívější šlechta. Celý národ se v nacionalistickém opojení stává jediným privilegovaným stavem. Být členem národa je typicky stavovské právo, nabyté zcela automaticky, pouze faktem zrození. Proto musí být nacionalismus ze své povahy povýšenecký proti druhým národům, neboť každá privilegizace je možná jedině v kontrastu s diskriminací druhých, a v rámci vlastního národa prodchnutého hodnotou rovnosti nelze tuto operaci již provést.

Tím se zároveň vysvětluje, proč bývá nacionalismus tak ochotně přijímán také nejnižšími vrstvami, které ve své obtížné životní situaci nemívají jinak pro vznosné teorie příliš porozumění. Právě pro ně musí být pouhá formální tržní rovnost silně problematická, neboť oni z ní rozhodně příliš neprofitují. Nacionalismus se snadno stává obrannou reakcí těch, kdo jsou z výhod trhu vyloučeni, ať již se jedná o jedince, velké sociální skupiny či celé národy. Ideologie trhu prudce zvyšuje očekávání a ambice všech jednotlivců, všech vrstev a všech národů. U těch jednotlivců, vrstev a národů, u nichž z důvodů nejrůznějších nejsou tato očekávání naplněna, dochází pravidelně k rozvoji nacionalismu jako náhražkové ideologie rovnosti, zvláštní formy rovnosti, která dokáže své věrné privilegizovat.

Nacionalismus přitom od samého počátku fixluje. Vlast, kterou prezentuje jako tu nejopravdovější komunitu, ve skutečnosti žádné komunitní rysy vůbec nemá. Za zdáním vlídné a všeobjímající velké pospolitosti se ukrývá moderně tuctová, anonymní a neosobní společnost s navzájem zastupitelnými atomizovanými jedinci. Nacionalismus hlásá tisíciletou kontinuitu, ale přitom vděčí za svůj vznik nedávné průmyslové revoluci, tedy paradoxně jednomu z největších a nejhlubších zlomů v lidských dějinách. Podobně obhajuje právo na kulturní jedinečnost, přitom však vyrůstá právě v době počínající celosvětové kulturní unifikace. V nacionalismu se tak skutečné poměry zrcadlí přesně obráceně, než jakými jsou ve skutečnosti. Podobně budou fungovat i všechny pozdější virtuální obrazy.

Dodejme ještě, že nacionalismus je založen také na velkém sociologickém nesmyslu. Předstírá totiž, že ryze neformální vztahy jako je meziosobní solidarita, lidské sympatie či vlídné přátelství, mohou být produkovány ve velkém, tak jako ve velkém produkuje moderní společnost jiné své služby a zboží. Jako kdyby vytváření a pietní oprašování vřelých příbuzenských vazeb a sousedských kontaktů mohla mít v popisu práce byrokratická mašinérie národního státu. Úzké příbuzenské a přátelské vazby mohou zajisté činnost moderní byrokracie v nejednom případě významně ovlivňovat. Korupce však ještě není vlastenectví.

Nacionalismus, který sám sebe prezentuje jako strastiplné hledání a posléze konečně šťastné nalezení domova, je sám podstatnou součástí právě těch procesů, které původní tradiční domovy v epoše rané industrializace bez milosti rozmetaly. Moderní stát ve svém nacionalistickém provedení nabízí proto tak intenzivně svým příslušníkům atrapu domova, aby si nikdo z nich nepovšimnul, že to byl právě on, kdo lidi o jejich původní, tradiční domovy připravil. Nacionalismus tak funguje jako vysoce účinná droga, kterou moderní bezdomovci užívají právě proto, aby zapomněli, proč vlastně začali brát drogy.

                 
Obsah vydání       1. 1. 1981
26. 1. 2002 Sociální demokracie plánuje profesionalizovat armádu a chce ministerstvo pro informatiku Štěpán  Kotrba
24. 5. 2002 3.   Prorokovali proroci... Stanislav  Komárek
31. 5. 2002 4.   Model spíše varovný Luboš  Kropáček
5. 6. 2002 8.   Politika v nejisté společnosti Jan  Keller
7. 6. 2002 5.   Střed a střet civilizací Zdeněk  Zbořil
14. 6. 2002 6.   Střet kultur a vzpoura proti modernitě Ivo T. Budil
21. 6. 2002 7.   Postmoderní sociální konflikt Martin  Hekrdla
28. 6. 2002 8.   Když odnikud někam, tak jinudy Bob  Fliedr
5. 7. 2002 9.   "Nový světový řád" a náboženství Tomáš  Halík
12. 6. 2002 9.   Dilemata občanské společnosti Jan  Keller
29. 5. 2002 7.   Politika ve světě sítí Jan  Keller
22. 5. 2002 6.   Postmoderní politika Jan  Keller
16. 5. 2002 1.   Střet civilizací ve světle vědy Miloš  Mendel
16. 4. 2002 Hrozivé proroctví Oskar  Krejčí
17. 4. 2002 Úvod Jan  Keller
17. 4. 2002 1.   Moderní politika - dělení pokladu Jan  Keller
24. 4. 2002 2.   Politika a virtuální ctnosti Jan  Keller
1. 5. 2002 3.   Politika tolerovaná experty Jan  Keller
8. 5. 2002 4.   Politika a jiná rizika Jan  Keller
10. 5. 2002 Úvod    Konec dějin a střet civilizací Vladimír  Nálevka
10. 5. 2002 Svět bez politiky neexistje Štěpán  Kotrba
15. 5. 2002 5.   Politika na okraji globalizace Jan  Keller
23. 6. 2002 Konservativní kritika liberalismu Ondřej  Čapek