Moderní politika vzniká z holé nutnosti postarat se o moc, kterou během dlouhých staletí soustředili ve svých rukou tradiční panovníci. Nezměrný poklad, který tito vládci pečlivě nasbírali, nese jméno stát. Obrovská nashromážděná moc, jež je v instituci státu ukryta, má však silně ambivalentní povahu: může celou společnost ohrozit, ale může být také využita k docela dobrým účelům. Moderní politika je proto od počátku nesena dvojí snahou. Jednak usiluje o to, učinit moc státu pokud možno neškodnou, zároveň chce s její pomocí rozdělovat nejrůznější dobro, produkované celou společností.

Veškerá moderní politika se tak točí kolem jediného, ovšem ne právě jednoduchého problému: co si počít se státem, když už ho tady bez vlastního přičinění, pouze z vůle předmoderních monarchů jednou máme. Při jistém zjednodušení tak lze moderní politiku redukovat na tři základní okruhy otázek:

První otázka se ptá po zdůvodnění a ospravedlnění existence státní moci: Proč stát koneckonců nerozpustit, jestliže staré vládce lid jednou provždy vyhnal? Druhá otázka zkoumá meze státní moci: Jak držet stát v šachu, aby se jeho mocná mašinérie nevymanila zpod kontroly? Pokud se společnost bez státu neobejde, jak ji před ním účinně ochránit? Třetí otázka je otázkou po možném užitku ze státu: Jakým způsobem a k čemu lze stát nejlépe využít? Jak obrátit možný zdroj zla ve spolehlivého garanta dobra?

Ze všech tří otázek právě ta první má pro celou politiku význam zásadní. Snad proto jí bývá věnována pozornost ze všech nejmenší.

Čím ospravedlnit moc státu?

Jednoduchá otázka Proč stát vlastně nerozpustit stojí u kořene veškeré politiky, byť si to její aktéři z důvodů vcelku pochopitelných příliš nepřipouštějí. Zpochybnění státu by zpochybnilo jejich vlastní raison d'etre, připravilo by je o možnost usilovně a neúnavně řešit četné problémy, které právě z existence státu plynou. Proto jsou zcela právem za největší nepřátele moderní politiky téměř jednomyslně považováni anarchisté. Ne snad kvůli tomu, že by byli nutně násilničtí a již jaksi ze své povahy nepřípustně chaotičtí. Potíž s nimi je mnohem závažnější. Pokud by anarchisté přece jen nějakým zázrakem prosadili svůj ideál samosprávné společnosti, jež by byla schopna seberegulace bez zásahů státu, veškerá agenda moderní politiky by se stala nadbytečná a povolání politik by mohlo zmizet ze seznamu úctyhodných a poměrně slušně placených profesí.

Politici však ignorují zásadní otázku veškeré moderní politiky ještě z jiných důvodů, nejen kvůli obavám z realizace myšlenek anarchismu. Věnují jí tak nepatrnou pozornost proto, že jsou navyklí pohybovat se v rámci myšlenkového světa, který zcela spontánně považuje existenci státu a státní moci za něco, co je jednou provždy zaručeno. Toto přesvědčení vyrůstá v evropském myšlení od samého počátku novověku a už v 16. století dostává pevné obrysy. Tehdy vzniká a šíří se učení, podle něhož jediným a nejvyšším důvodem pro existenci státu je - prostý zájem státu na tom, aby existoval.

Podle představ tradovaných přinejmenším od 16. století je stát tou nejvyšší mocí, představuje moc naprosto suverénní, moc, která neskládá účty ze svého jednání nikomu, neboť ve své neomezené moudrosti je zcela neomylná. Je velkou ctí a posláním oddaně sloužit něčemu tak dokonalému. V moderní politice pak jde o to, jak kontrolovaně uvolňovat obrovskou energii státu, aby pod přísným dohledem sloužila všem, a jak zabránit tomu, aby po protržení hrází nemohla, podobna povodni, páchat nedozírné škody na lidech a na majetku.

Představa o nezbytnosti státu a posvátnosti jeho postavení roste přímo úměrně s jeho mocí. Zatímco se pověrčiví panovníci temného středověku považovali ve své neosvícenosti pouze za obyčejné boží služebníky, čím hlouběji vstupujeme do doby moderní, sebevědomí vládců sílí, mohutní a košatí. Nejeden moderní reprezentant státní moci se liší spíše jen mírou otevřenosti než skromnosti od anglického krále Jakuba II., jenž kdysi prohlásil: Králové jsou oprávněně nazýváni bohy, protože vykonávají něco jako moc boží na zemi. Jestliže uvážíte, jaké jsou boží atributy, napadne vás, že se všechny spojují v osobě krále.

Rodokmen moderního státu lze vcelku spolehlivě sledovat již od dob knížecích dvorů. Od konce 15. století, kdy se zatím ještě nesměle a po malých krůčcích v tomto prostředí konstituoval, shromažďuje moderní stát postupně veškerou moc, jež byla až dosud volně roztroušena po teritoriu, aby ji pevně sevřel do svých hranic. Na učencích zůstává, aby existenci této moci vyložili jako něco vysoce žádoucího. Od dob Nicollo Machiavelliho a Jeana Bodina je v suverénním státu spatřován zároveň moudrý lékař i obratný chirurg, jenž dokáže léčit veškeré neduhy své doby. Sedmnácté století je státní mocí oslněno ještě více a v koncepcích Thomase Hobbese a Barucha Spinozy přidává přesvědčení, že zájem státu a blaho, bezpečí a pohoda těch, kdo v něm žijí, jdou vždy ruku v ruce. Velikost státu se už nemá měřit pouze válečnými úspěchy, ale také mírou bezpečí a prosperity jeho obyvatel. Spolu s tím se rodí problematický názor, podle něhož není zapotřebí souhlasu lidu, je-li jednáno v jeho zájmu a pro jeho dobro. Tento názor je blízký a sympatický absolutistickým panovníkům, kteří svůj stát prezentují jako nástroj povolaný uskutečňovat veřejné blaho.

Jak konstatuje ve své slavné knize o státní rezóně Friedrich Meinecke, pod heslem blaha lidu a veřejného dobra, pod heslem salus populi a bonum publicum se oklešťovaly svobody stavů, poddaní byli nuceni ke kontribucím a zvyšovaly se jim povinnosti, byli vystěhováváni jinověrci a vedly se zbytečné války. Žádné strádání, žádné utrpení a příkoří není dost veliké, zjišťovali absolutističtí panovníci, slouží-li povznesení všeobecného blaha.

Po dlouhá staletí tradovaná myšlenka o všeobecné blahodárnosti veškerého počínání státu byla jen posílena v důsledku změn, k nimž došlo v průběhu měšťanských revolucí. Když ovšem bývalí poddaní násilně svrhli, či jen pokojně odstavili své bývalé panovníky, zdědili po nich kromě všemocného státu také nutkání definovat veřejné či všeobecné blaho podle momentální potřeby těch, kdo byli právě u moci. Ani princip formální rovnosti všech občanů na tomto starém zlozvyku příliš nezměnil.

Spíše naopak, moderní demokratizující se stát musel od počátku čelit paradoxu, který německý politolog Robert Michels později popsal jako železný zákon oligarchie. Základem demokratického uspořádání je rovnost. Jestliže má však určitá organizace prosadit rovnost všech svých členů, musí být mocnější než jsou síly těch, kdo by chtěli rovnost popírat. Aby svůj ideál rovnosti prosadila, musí být organizace dostatečně akceschopná, musí být řízena pevnou rukou. Ti, kdo stojí v jejím čele, tak musejí mít, chtějí-li bojovat proti privilegiím dostatečně účinně, sami velmi silné až privilegované postavení. Pokud by se svých privilegií vzdali ve prospěch rovnosti, celou organizaci to oslabí a spravedlivý boj za rovnost vedený proti stoupencům privilegií bude ztracen.

Moderní politice tak s příchodem demokracie přibyl nový problém, který státníky v dobách absolutismu nijak netížil: Jak zachovat stát v celé jeho síle, aniž by se stával nevyčerpatelným zdrojem stále nových a nových nerovností a privilegií?

V tomto bodě rozdělilo hledání odpovědi na otázku Čím ospravedlnit moc státu celou společnost do dvou táborů. Podle prvého z nich mají skupiny privilegovaných a vyvolených větší šanci než kdokoliv jiný obsadit významné státní funkce a tím dále posílit své zvýhodnění. Především ti, kdo dokáží ve zdánlivě zcela apolitické oblasti podnikání a hospodaření získat značné bohatství, získávají moc nad těmi, kterým se to z různých důvodů nepodařilo. Jejich sociální vliv roste a poslední krok - ovládnutí státu - je pak už jen otázkou času. Kontrola státní moci jejich panství nad zbytkem společnosti dovrší a umocní.

Druhý tábor namítá, že existuje mnoho způsobů, jak mohou určité skupiny ve společnosti získat nadvládu nad ostatními, a že cesta kumulace majetku poctivým podnikáním patří k těm nejpracnějším a ze všech nejzdlouhavějším. Mnohem jednodušší je například zmocnit se státní mašinérie přímo, třeba pod záminkou kritiky těch, kdo mají majetek. Společnost se opět rozdělí na vlivné a na ty, kdo zůstávají bez vlivu, i když o majetek, to je pravda, přijdou svorně všichni.

Ve všeobecném opovržení se opět ocitají anarchisté, třebaže jsou ochotni přiznat část pravdy oběma znesvářeným táborům. Z jedné strany jsou kritizováni za neúctu a nedostatek důvěry vůči těm, kdo se domohli velkého vlastnictví, ze strany druhé zase za odpor vůči těm, kdo by se pod heslem zrušení soukromého vlastnictví stali rádi majiteli všeho a všech.

Anarchisté mají nesporně pravdu v tom, že formální rovnost sama o sobě ještě nezaručuje nezávislost. Již v antické polis si byli plnoprávní občané zcela rovni, všichni však byli naprosto pohlceni obcí, ve které žili. Městský stát mohl kontrolovat veškeré jejich aktivity, celá ekonomická oblast byla k dispozici veřejnému zájmu, náboženská víra oslavovala obec a kulturní aktivity sloužily k symbolizování naprosté suverenity celku nad životy všech jeho členů. Jak zdůrazňují klasičtí filologové, dokonce ani řecký jazyk, který ve své citlivosti dokázal vyjádřit všechny drobné odstíny mysli, neznal žádné slovo pro označení pojmu společnost, který by byl odlišný od pojmu státu či města. Jediné slovo polis muselo vystačit k vyjádření všech těchto dnes tak různých významů.

Též v prostředí modernizující se Evropy o celé dva tisíce let později byla rovnost na vzestupu, aniž by se tím zpočátku nějak zvýraznila nezávislost individuí na všemocném vrchnostenském státu. V zájmu státní rezóny byla postupně odbourávána privilegia všech stavů, a když s tím byl panovník hotov, považoval se sám už jen za prvního služebníka svého národa či za prvého mezi služebníky státu, jak míval ve zvyku říkat řadový obyvatel Pruska Friedrich Veliký.

Anarchisté mají prostě pravdu v tom, že ani vynález rovnosti všech poddaných a později občanů nezabrání automaticky tomu, aby výkon kontroly státu v té či oné formě nezvýhodňoval samotné jeho kontrolory. Hledají se tedy jiné mechanismy, které by měly rizika plynoucí z obrovské masy nakupené moci alespoň zmírnit.

Kde jsou meze státní moci?

Hlavní zásada moderní politiky je zřejmá: Není-li možno (a snad ani záhodno) odstranit stát a spolu s ním dělbu na vládnoucí a ovládané, je třeba alespoň dosáhnout toho, aby ti, kdo zrovna vládnou, měli z těch, které ovládají, větší strach, než jaký mají ovládaní z vládnoucích. Pokud to z nějakého důvodu zajistit nelze, pak nelze mluvit ani o demokracii. Zbývá potom již jen volba mezi státem despotickým, autoritativním, či totalitárním.

Jak ale této žádoucí dělby strachu a obav v politickém systému dosáhnout? Tento politologický oříšek je vlastně jediným větším problémem moderní demokracie. Klasický recept je znám pochopitelně již od dob Aristotela a v moderním politickém myšlení našel výraz v díle barona de Montesquieu. Řešení spočívá v tom, že se důsledně oddělí a v rovnováze proti sobě udržují tři druhy moci - zákonodárná, výkonná a soudní. Bohužel to, co je v teorii zvládnuto perfektně, nemusí fungovat stejně bezvadně v praxi a veškerý přínos plynoucí z dělby moci je ztracen, podaří-li se elitě ovládnout všechny tři její tak pečlivě rozlišené formy. Pokud chce elita zůstat elitou, snaží se takové kontroly těmi nejdůmyslnějšími způsoby dosáhnout. A zcela paradoxně se jí to může podařit s využitím dvou dalších pojistek, které byly na ochranu před soustředěnou mocí státu vynalezeny.

Prvá z obou pojistek spočívá v tom, že se oproti sféře čistě politické moci vymezí oblast odlišného typu vlivu. Tento postup není nikterak nový. Mohl se nechat inspirovat například evropským středověkem, kdy po tisíc let spolu na tomtéž území navzájem soupeřila moc světská s mocí církevní. Moderní stát sice dokázal církev od počátku novověku postupně domestikovat a zájmy politické nadřadil věcem duchovním, brzy se však přímo uvnitř jeho tak pečlivě střežených hranic přihlásil o slovo nový a neméně ambiciózní sektor, sektor ekonomiky.

Především od konce 18. století se právě ekonomika se svými strukturami, vazbami a svými zájmy stále více emancipuje od státní moci. Posledním svědkem toho, nakolik bylo v minulosti hospodářství jen podřízenou součástí státní domácnosti, jejíž vzorný chod mělo za úkol zajišťovat, bylo učení a praxe merkantilismu. Po tomto slavném, avšak historicky jen epizodickém projevu vítězství myšlenky naprosté suverenity státní moci, se národní ekonomika nezadržitelně vymaňuje z područí státu, z dosahu jeho politiky, nakonec i z horizontu jeho národa. Epocha nadnárodních firem nerespektujících hranice států je sice ještě vzdálená, období supremacie politiky v hranicích národního státu však již pozvolna končí.

Moderní ekonomika se svými zájmy po celé 19. století buduje, v různých zemích různým tempem, svůj vlastní stát ve státě. Liberální heslo laissez-faire, laissez-passer vyjadřuje přesvědčení, že bez zásahu státu, tedy jako samostatný sektor řídící se svými vlastními potřebami, se bude národní ekonomika vyvíjet mnohem zdravěji a dynamičtěji, než pokud zůstávala služkou politické moci. Koneckonců na tom vydělá i stát a hlavně jeho občané.

Druhou pojistkou proti snahám o uzurpaci veškeré moci státem se mají stát politické strany. Zatímco v případě ekonomiky se jednalo o vymanění celého významného sektoru lidských aktivit z dosahu státu, v případě politických stran má být pojistka instalována přímo uprostřed samotné sféry politiky. Zatímco sektor ekonomiky má omezit oblast politiky zvenčí, politické strany ji mají soustavně tříštit zevnitř. Nikoliv náhodou byly historickým předchůdcem politických stran právě soupeřící kliky a frakce na knížecích a královských dvorech, které se v ustavičném politickém boji a hašteření navzájem s velkou spolehlivostí neutralizovaly.

Politické strany vznikají pochopitelně z čistě praktických důvodů v procesu rozšiřování volebního práva. Jejich úkolem je formulovat zájmy, které ve společnosti vykrystalizovaly, vtělovat je do politických programů, a tak pomáhat voličům orientovat se v málo přehledném politickém terénu. Toto poslání však není nejdůležitější a inteligentní volič by si i bez stranické nápovědy své priority nepochybně našel. Avšak díky tomu, že každá z politických stran sleduje odlišný program a přímo z principu se do krve přou nejednou i o věci zcela malicherné, tříští se síly politicky aktivních a již tolik nehrozí, že se spojí, aby nastolily novou, pochopitelně že vysoce stabilní formu despocie.

Obě pojistky proti příliš silné státní moci patří nesporně k tomu nejdůmyslnějšímu, co moderní politika vymyslela. Právě tak je zřejmé, že obě pojistky mohou poměrně snadno selhat a začít působit přímo proti svému původnímu účelu. Ekonomický sektor, který s pádem absolutismu setřásl jho politického dohledu, se může sám pokusit podrobit svému vlastnímu diktátu celý zbytek společnosti. Pokud tak činí pod starým liberálním heslem laissez faire, bývá docela obtížné takový pokus zavčas rozpoznat. Pojistka v podobě politických stran dokáže zdegenerovat jinými způsoby. Soupeření stran se může proměnit v umně sehrávaný rituál, ve vnější fasádu, pod kterou probíhá přátelská výměna postů a vlivů. Soupeření se může naopak také proměnit ve svůj vlastní samoúčel, což potom brání tomu, aby se strany domluvily na opatřeních, jež by prospěla skutečně všem. Nejsmutnější příklady tohoto neduhu by bylo možno donekonečna uvádět z oblasti ekologické.

Jakkoliv ošidné mohou být jednotlivě obě pojistky, jež mají bránit společnost před dopady kumulované politické moci, jejich kombinací vznikla zcela nová kvalita, která představuje významnou inovaci z hlediska toho, co lidé při řešení veřejných problémů k dispozici mají. Jedná se o občanskou společnost.

Obsahově má občanská společnost blízko k prvém typu pojistky proti všemoci státu. Stejně jako celý sektor ekonomiky, který si dokázal vydobýt úctyhodný prostor vyňatý z dosahu politické moci, také občanská společnost tematizuje otázky, jež překračují úzce politické kladení problémů. Kromě ekonomických témat jsou to například problémy vzdělávání a akademických svobod, problémy náboženství a svobody vyznání, problémy kulturní a svobody svědomí, problémy ekologické a práva zvířat.

Po stránce formální zase vykazuje občanská společnost určitou podobnost s politickými stranami. Nejrůznější spolky, občanské iniciativy a sdružení, které ji tvoří, hájí podobně jako politické strany dílčí zájmy jednotlivých skupin obyvatelstva. Tento svůj specifický zájem prosazují tu v ostrém soupeření, jindy zase ve smířlivé kooperaci s jinými podobnými skupinami. Občanská společnost se tak zároveň snaží být na státu zásadně nezávislá (podobně jako sektor ekonomiky) a zároveň chce zcela vážně mluvit státu do jeho politiky (podobně jako politické strany). Nakolik výbušnou situaci to zakládá, je zřejmé.

S jistou mírou zjednodušení lze říci, že se občanská společnost od počátku vymezuje v přímém protikladu k vlastnostem státu. Logika státu je založena na závaznosti příkazů, na možnosti vynutit jejich splnění, na jednoznačném vymezení práv a povinností občanů. Občanská společnost je naopak sférou dobrovolnosti a zcela spontánního sdružování pouze na základě společně sdílených zájmů a idejí.

Za tímto krajně zjednodušeným vymezením se však skrývají závažné interpretační rozdíly a již od konce 18. století existují minimálně tři značně odlišná pojetí občanské společnosti. Všechna počítala tehdy ještě výhradně s muži a vlastníky jakožto s přirozenými nositeli občanských ctností. Lišila se ovšem výrazně v tom, jaké vlastnosti těmto mužům přisuzovala.

Podle anglického historika Adama Fergusona se zámožní a osvícení občané energicky zasazují o udržení veřejného ducha, což státu brání sklouznout zpět k despocii. Nevytvářejí si přitom své vlastní spolky a sdružení, angažují se přímo ve státních funkcích a v institucích státu.

Občanská společnost podle Thomase Payna si naopak vystačí prakticky bez státu. Je totiž výrazem rozvinuté schopnosti občanů regulovat si své vlastní aktivity a řídit svou kooperaci naprosto sami. Minimální stát pak nemá vůči občanské společnosti prakticky žádná práva, má vůči ní pouze povinnosti.

V Hegelově pojetí jsou naopak reprezentanti občanské společnosti líčeni jako nezodpovědní sobci, kteří za každou cenu slepě hájí své úzké osobní zájmy. Pokud by stát nepůsobil v jejich nekonečných sporech a věčném dohadování jako moudrý arbitr, jejich slepý egoismus by dokázal pohřbít celou společnost a rozvrátit ji v naprostém chaosu.

Koncept občanské společnosti tak v sobě od počátku skrývá celou škálu odlišných, ba až protikladných významů. Jednou je vyzvedáván jako projev uvědomělého a cílevědomého občanství, podruhé jako výraz svobodné a autentické sociability, jindy má zase punc nezodpovědného a rozkladného sobectví. Ve všech případech je však, alespoň ve svých počátcích, občanská společnost definována v protikladu ke státu a státní moci. Ve všech případech je přitom její vznik umožněn teprve díky oddělení soukromého a veřejného, tedy díky procesu, jenž zakládá jeden z nosných pilířů moderní doby.

Občanská společnost jako mluvčí sféry soukromí se však časem přestává spokojovat s hledáním odpovědi na otázku vyslovovanou v obraně před vševládnou mocí: Nakolik může veřejné zasahovat do soukromého života občanů? Stále naléhavěji klade otázku mnohem ofenzivnější: Nakolik mohou soukromí občané korigovat chod věcí veřejných?

Jak mít užitek ze státní moci?

Nikoliv náhodou se moderní politika vyprofilovala na pravolevé ose. Síly pravice a levice se mimo jiné liší právě svým přístupem ke dvojjedinému zadání, jež vyplývá z existence státu. Pravice se snaží nejrůznějšími způsoby držet v šachu obrovskou státní moc, které příliš nedůvěřuje. Stále si totiž pamatuje, nakolik diskriminovanou pozici míval zámožný třetí stav v podmínkách absolutistických monarchií. Snaží se pacifikovat a omezovat stát podobně jako on kdysi sám pacifikoval a omezoval válečnickou feudální společnost.

Levice se státu tolik nebojí. Vybavují se jí spíše vzpomínky na to, jak se moderní státní moc v dobách osvícených panovníků snažila povznášet nejširší vrstvy a osvobozovala je od přežitků feudálních poměrů. Levice spoléhá na to, že po odstranění panovníků lze celý státní mechanismus péče o povznesení společnosti provozovat mnohem účinněji, praktičtěji, velkoryseji a především demokratičtěji. Chce státu využít k rozdělování dobra produkovaného zásluhou celé společnosti.

Pravice a levice reagují v zásadě na tytéž otázky, podávají však v mnoha ohledech výrazně odlišné odpovědi. Společně sdílejí přesvědčení, že stát, který býval kdysi přísným a neúprosným pánem, může být nyní proměněn ve spolehlivého a užitečného sluhu. Vleklý spor však přetrvává v názoru na to, jak toho dosáhnout. Proti pravicovému heslu státu sice malého, avšak silného staví levice heslo státu sice velkého, ale hodného.

V základu celého sporu stojí značně odlišná představa o tom, co je vlastně společensky spravedlivé. Podle názoru pravice je správné, aby stát v roli rozhodčího jen zpovzdálí sledoval průběh volného soupeření občanů o žádané statky a služby. Zasáhnout do hry smí pouze v případě, že by někdo ze zúčastněných porušil pravidla hry a zachoval se nedovoleným způsobem. V tom případě musí však zasáhnout naprosto nekompromisně a toho, kdo hru narušil, musí tvrdě potrestat.

Levice proti tomu namítá, že samotná pravidla hry nejsou vůbec neutrální, nýbrž jsou stanovena způsobem, který už sám o sobě určité hráče trestá a jiným nahrává. Soudcovská role státu, pokud by se měla omezit jen na přihlížení, byla by jen pokryteckým souhlasem s těmito nefér pravidly. Je třeba, aby stát dokázal různá znevýhodnění přiměřeně kompenzovat. Tam, kde je toho zapotřebí, má být stát rozhodčím. Zároveň však musí dokázat povzbudit slabšího ze soupeřů a v případě potřeby vhodně podpořit ty, kteří by bez jeho fandění na hru stále jen dopláceli.

Pravidla hry, o kterých je zde řeč, jsou pochopitelně dána zákony trhu a zřejmě vůbec poprvé je zcela explicitně vyjádřil v jednom ze svých kázání evangelista svatý Matouš: Tomu, kdo má, bude přidáno. Tomu však, kdo nemá, bude odňato i to, co má. Vyjádřeno poněkud moderněji: Při stejné míře zhodnocení nerovných investic míra nerovnosti vzrůstá. Vyjádřeno poněkud srozumitelněji: Z hlediska tržní spravedlnosti je zcela korektní, aby při stoprocentní návratnosti investice ten, kdo vložil korunu, získal další korunu, a ten, kdo vložil miliardu, získal další miliardu. Proč má jeden možnost vkládat pouze drobné, zatímco jiný investuje po miliardách, to trh zkoumat nechce a ani nemůže. Výsledkem přátelského utkání hravých tržních sil je neúprosné rozevírání nůžek mezi tržně úspěšnými a neúspěšnými.

Rozdílné představy o tom, co je sociálně spravedlivé, úzce souvisí s rozdílným obrazem hráčů, jež pravice a levice vidí po tržním hřišti pobíhat. Zatímco pravice si již po dvě stě let představuje účastníky trhu v podobě mladých a vzdělaných (původně pouze bílých) zámožných atletů bez závazků, levice si již v průběhu 19. století povšimla, že na hrací ploše se pohybují nejednou také lidé starší, méně vzdělaní, nejrůznějším způsobem handicapovaní. Právě o nich svatý Matouš soudil, že jim bude odňato i to, co nemají, a právě jim by měl stát přiměřeně fandit.

Spory mezi pravicí a levicí o to, jak spravedlivě rozdělovat dobro v podobě žádaného zboží a služeb, ale také pracovních příležitostí či sociálních dávek a zajištění, trvají se střídavým výsledkem již zhruba dvě stě let a po celou tuto dobu tvoří zvlášť obsáhlou a mimořádně konfliktní oblast politické agendy. Situace je o to složitější, že občanská společnost, ve kterou je skládáno tolik nadějí v její roli pojistky proti mocenským ambicím státu, nemusí potřebným nijak zvlášť pomoci. Občanská společnost nebyla, přinejmenším ve svých počátcích, nijak zvlášť citlivá v otázkách nerovné distribuce materiálních statků, či pauperizace celých společenských skupin. Zdůrazňuje především svobodu, individuální autonomii, možnost volby pro každého. Ve slovníku občanské společnosti je jen málo místa pro výrazy vyjadřující různost životních šancí či protikladnost bohatství a chudoby. Je to vcelku pochopitelné. S heslem občanské společnosti přišli jako první v 18. století soukromí vlastníci, jejichž problémem rozhodně nebyla chudoba. Sociální nerovnosti jim tolik nevadily. Mnohem více je mrzelo, že nemohou své vlastní solidní materiální zajištění doprovodit dostatečně silným hlasem v politice. Vycházeli ostatně ze starověkého pojetí demokracie, ve kterém platilo, že hlas na veřejném fóru má pouze ten, kdo si své existenční problémy dokázal slušně vyřešit v rámci své domácnosti, v rámci oikos. Ostatní svobodné občany na fóru se svými existenčními starostmi nikdo neobtěžoval.

Občanská společnost nebyla na počátku nijak zvlášť citlivá, jak věděl ostatně již Hegel, ani v případech, kdy hrozilo ovládání celých společenských vrstev vrstvami jinými. Liberálové zůstávali v tomto ohledu naprosto klidní, protože vycházeli z předpokladu, že jedině stát dokáže vytvářet neúnosnou mocenskou asymetrii, pouze státu se může podařit celé společenské vrstvy despoticky ovládnout. Tato optika byla zakódována v postojích občanské společnosti ještě z dob absolutismu, kdy byla podložena vlastní historickou zkušeností majetných měšťanů.

Slabá rozlišovací schopnost občanské společnosti se zprvu týkala také například hrozby ustavení drobných oligarchií místního významu, jež mohou vznikat zcela bez přičinění centrální státní moci, a dokonce proti její vůli. To bylo dáno hlubokou vírou, že se nemohou v žádné podobě vrátit stará privilegia, která právě moderní stát lokálním notáblům v průběhu několika staletí dokázal odejmout. Jako kdyby hrady, jež kdysi rozkázal rozbořit, nemohly být již nikdy a v žádné jiné podobě vystavěny, a jako by rody, kterým kdysi přikázal odevzdat zbraně, si nemohly časem pořídit zbraně jiné a mnohem mocnější.