Nadnárodní ekonomika se vymanila z dosahu moci jednotlivých států. Deregulace finančních trhů zároveň zmenšila prostor, ve kterém může stát manévrovat. Nové formy koordinace prostřednictvím síti učinily nadnárodní firmy mnohem méně zranitelné, než jsou státy. Globalizovaná ekonomika může díky tomu přenášet na lokální politiku stále více rizik, která souvisejí s její činností, počínaje krytím nákladů na nezaměstnanost přes doplácení formou sociálních dávek na neplnohodnotnou práci až po nápravu ekologických zátěží a škod působených výrobou a distribucí zboží. Stát ztrácí prostředky, jak této vznikající nové mocenské nerovnováze, která pronikavě zvyšuje míru nejistoty jeho občanů, účinně čelit. Politika vzdává boj s nejistotou, snaží se vydávat privatizaci obav a deregulaci nejistot za běžnou věc a svoji kapitulaci na tomto poli za další pokrok modernizace společnosti.

Četné ideologie v minulosti předpokládaly postupný zánik státu. Stát však dnes slábne jinak, než jak prorokovali marxisté, prosazovali anarchisté a snili krajní libertariáni. Ti všichni připouštěli, že stát se stane zbytečným, neboť moc bude předána přímo občanům. Globalizace může učinit stát nepotřebným, aniž by občané získali větší prostor k rozhodování o svých vlastních osudech. Přitom tradiční otázky politiky - jak učinit moc neškodnou a jak s její pomocí rozdělovat dobro - nemusejí už být do budoucna pod kontrolou politiků.

Standardní politik se snaží tyto skutečnosti zastírat před veřejností i sám před sebou pomocí důmyslného simulacra. V rámci programu TINA se politici učí vystupovat při reprezentaci státu procítěně vlastenecky, při oslabování státní moci tvrdě neoliberálně a při jejím využívání přiměřeně sociálně solidárně. Správný politik je kulturně vlastenecký, ekonomicky dravý a sociálně citlivý. Podle potřeby může klást důraz na jedno či druhé, vždy v závislosti na tom, je-li právě před volbami či už po nich. Veřejnost reaguje zcela přiměřeně, tedy směsí politické apatie, ztotožněním politiky s politickými skandály a poklesem víry v to, že změna strany u moci může mít nějaký význam při řešení každodenních trablů obyčejných lidí.

Zklamání z politiky, jež se stala neúmyslně karikaturou hesel 19. století, obrací pozornost k polozapomenutému konceptu občanské společnosti. Občanská společnost by měla sloužit zároveň jako protiváha státu, který zneklidňuje svou zjevnou bezmocností, i jako protiváha sil globalizace, které zneklidňují svou tušenou všemocností. Má-li se však občanská společnost stát nástrojem k řešení problémů, jež v rostoucí míře tíží občany, musí si nejprve vyřešit některé své problémy vlastní. Lze je shrnout do podoby tří základních dilemat.

Dilema ziskovosti

Občanská společnost se historicky formovala v protikladu ke státní moci. Proti tlakům, diktátu a povinnostem ze strany státu stavěla dobrovolnost, nezávislost a autonomii na straně občanů. To je však jen část příběhu. Zároveň občanská společnost stavěla zcela upřímně a nepokrytě partikulární zájmy svých členů a aktivistů proti státu a jeho ne vždy zcela upřímnému zdůrazňování obecného zájmu.

První dilema, které by si měla občanská společnost vyřešit, spočívá v tom, zda a nakolik budou ti, kdo se v ní angažují, ochotni kromě svých osobních a skupinových zájmů a zisků hájit také zájem všeobecný. Dilema je o to obtížnější, že není vždy zcela zřejmé, co je vlastně oním obecným zájmem. Vždyť v minulosti byla tato kategorie ztotožněna se zájmem státu. Slábne nyní všeobecný zájem spolu se státem?

Občanská společnost bývá automaticky považována za něco, co je samo o sobě hodnotné a ušlechtilé, nezištné, žádoucí a pro vývoj společnosti zdravé. Můžeme být v tomto ohledu skutečně zcela bezstarostní? Proč by měla být vlastně občanská společnost již ze své podstaty kladným hrdinou?

Původně se skládala převážně ze soukromých vlastníků. Své dílčí zájmy mohli opřít o nemalé majetky, což jim nejednou umožňovalo prosazovat je dokonce i proti vůli státu. Teprve postupem času se záběr občanské společnosti rozšiřoval. Co když se zase vrátí doba, kdy se omezený, partikulární zájem rozhodne odít pro větší působivost do slušivého hávu občanské angažovanosti? Po celém světě existuje dostatek varovných příkladů.

Na francouzském venkovu nejsou nejsilnější frakcí občanské společnosti ochránci přírody, nýbrž nimrodi, kteří mají zálibu ve střílení tažných ptáků. Jejich masové demonstrace proti každému pokusu vlády rozšířit dobu hájení ohrožených druhů mívají příchuť téměř všelidového občanského protestu. V Německu je zdaleka nejsilnějším občanským sdružením spolek motoristů. Hlavní důraz těchto angažovaných občanů, kterých jsou miliony, je zaměřen na udržování nízkých cen pohonných hmot a na asfaltování stále dalších pruhů zbylé přírody. V každé dopravní zácpě na německých dálnicích můžeme potkat tisíce těchto aktivistů za svobodu pohybu. Ve Spojených státech existují vlivné a finančně silné spolky občanů-dřevorubců, kteří si nenechají ujít žádnou příležitost, mohou-li lobbovat za rozšíření velkoplošné těžby dřeva v národních parcích. Podobně občané-farmáři mají dobře organizované spolky, které se ozvou pokaždé, je-li třeba podpořit některou z novinek koncernů vyvíjejících často povážlivě nebezpečné pesticidy, umělá hnojiva a herbicidy. Známá je rovněž občanská angažovanost vášnivých kuřáků, kteří při každé protikuřácké kampani energicky vystupují za právo přivodit si zcela svobodně a dobrovolně rakovinu plic.

Iluze o automatické ušlechtilosti občanské společnosti je důsledkem staré pověry, podle níž člověk využije své svobody vždy pouze k rozumným a povznášejícím cílům, nikdy ne k manipulaci s druhými, a už vůbec ne k hazardnímu sebepoškozování. Nikde přitom není dáno, že svobodní občané svých svobod skutečně takto využijí. Možnost pravého opaku je zcela oprávněně velkou noční můrou moderní demokracie.

Je zřejmě jen otázkou času, kdy se také u nás lépe zorganizují občanské spolky bojující například za zástavbu chráněných krajinných oblastí a za komerční využití národních parků. Podobně mohou vznikat iniciativy prosazující například obnovení těžby uranu. Může také vzniknout sdružení Českých taťků prosazující třeba přechod na umělohmotné pivní láhve. Nejedna firma by schůze a mítinky podobné občanské iniciativy jistě velkoryse sponzorsky podpořila dodávkami piva v umělohmotném balení. Přesně podle vzoru občanů-farmářů, občanů-dřevorubců a občanů-kuřáků.

Propojení nízkých zájmů a vysokých peněz může být jedním ze způsobů, jak myšlenku občanské společnosti zneužít, zapojit ji jako integrální součást do existujících struktur moci a toků vlivů a tím oslabit naděje, které jsou do ní vkládány.

Dilema organizovanosti

V další fázi vývoje občanské společnosti, kdy se v jejím rámci začaly angažovat velké skupiny nevlastníků, je záběr rozšířen z ekonomických priorit k sociálním. Nikoliv již drobný podnikatel s rodinným majetkem, nýbrž odborář, člen velké formální organizace, se stává jejím typickým představitelem. Spolu s nárůstem členů dochází k byrokratizaci struktur občanské společnosti. Do jisté míry byla nezbytná v zájmu větší jednotnosti, a tedy většího důrazu, zároveň však blokovala a přímo znehodnocovala nemalou část energie občanů.

Druhé dilema, jež si musí občanská společnost vyřešit, spočívá v tom, nakolik je schopna vyvažovat skrze různé formy organizovanosti autonomii a akceschopnost. Čekají na ni zde dva extrémy, které jsou stejně nebezpečné. Pokud se určité občanské hnutí zorganizuje příliš rigidně, brzy z něj vyvane duch původní aktivity a dobrovolnosti a my máme před sebou jen další byrokratizovanou organizaci. Pokud je naopak propojení členů a skupin jen příliš volné a nezávazné, pravděpodobnost prosazení cílů hnutí klesá k nule. Občanské společnosti hrozí přímo z její povahy zejména druhý extrém. Po celosvětově velkém vzedmutí nejrůznějších iniciativ a hnutí v sedmdesátých letech nastal o deset let později stejně zjevný útlum a většina hnutí ekologických, protijaderných, komunitních, pacifistických, feministických a mnohých dalších přestala buď zcela existovat, anebo se rozpadla na řadu znesvářených frakcí a skupinek.

Protože angažovanost v rámci občanské společnosti představuje pro naprostou většinu lidí neplacenou činnost, kterou vykonávají jaksi navíc a ve svém volném čase, působí zde princip, jenž v letech sedmdesátých popsal ekonom Mancur Olson. Při hájení kolektivních zájmů, které přesahují přínos individuální, lidé zpravidla kalkulují, zda se jim vyplatí do této činnosti se zapojit. Porovnávají osobní náklady, jež jim z účasti na společné akci vyplynou, s šancí, že cíle dosáhnou druzí i bez nich. Nezapojí se zcela logicky do společného úsilí, nabudou-li přesvědčení, že žádoucího cíle může být dosaženo i bez jejich účasti. Pokud takové přesvědčení nabudou všichni, neudělá pro společnou věc nikdo nic.

Tento po ekonomické stránce naprosto bezchybný způsob uvažování je mezi veřejností široce rozšířen a projevuje se postoji typu - ať se starají druzí. Neméně široce je ovšem rozšířen také postoj komplementární projevující se povzdechem - co já sám vlastně zmůžu. Jak dosvědčují sociologické výzkumy, jeden z hlavních důvodů, proč se lidé odmítají občansky angažovat, je jejich přesvědčení, že právě ti druzí jsou příliš pasivní. Pokud by se zapojili druzí, zapojím se také, odpovídají respondenti sociologických výzkumů. Jestliže tento postoj sdílí dostatečná část populace, je pasivita všech zaručena zcela spolehlivě.

Ani opačný extrém dilematu, jež nás zde zajímá, však není vyloučen a jeho případná realizace by byla schopna celou ideu občanské společnosti dokonale zdiskreditovat. Jde o nebezpečí, že určitý segment občanů se zorganizuje přímo předpisovým, polovojenským způsobem. Může se pak pokusit zcela bez skrupulí vzít některou z tradičních funkcí politiky do svých rukou. Může pak propagovat národ a moc jeho státu způsobem, k němuž by nesáhli ani ti nejvlastenečtější politici. Mohl by se také zaměřit na prosazování egoistických individuálních zájmů způsobem, k němuž se nesníží ani ti nejneoliberálnější ekonomové. A konečně, mohl by na vlastní pěst prosazovat takové formy dobra, které si nedovolí rozdávat ani ten nejštědřejší sociální stát. Ani obě zmíněná dilemata nevyčerpávají problémy občanské společnosti. Na rozdíl od své původní, výchozí podoby měla by se

občanská společnost snažit oprostit od jednostranné orientace na soukromý zisk, zároveň však musí umět prosadit se neziskově, tedy s minimem vlastních prostředků. Na rozdíl od své druhé, zmasovělé a byrokratizované fáze měla by se občanská společnost organizovat mnohem pružněji, zároveň to však musí být formou dostatečně účinnou, pokud možno ještě účinnější, než byla ta minulá, organizovaná. A do třetice, občanská společnost se musí umět vyhnout Skylle tržní logiky i Charybdě logiky byrokracie, a neupadnout přitom do léčky klientských vztahů. Toto třetí dilema je možná ze všech nejzáludnější.

Dilema sítí

Princip trhu a princip formálních organizací představují dva modely uspořádání vztahů mezi lidmi a institucemi v moderním světě. Občanskou společnost nelze redukovat pouze na tržní vztahy, neboť z tržních vztahů není možno odvodit solidaritu, bez níž je občanská společnost nemyslitelná. Nelze ji však podřídit bezvýhradně ani organizačnímu principu, protože ten je postaven na hierarchii a funkční nerovnosti. Občanská společnost chce působit jako neziskový sektor a zároveň jako sektor nebyrokratizovaný. Zároveň však potřebuje fungovat účinně, trvale a spolehlivě.

Existuje model vztahů, který funguje vysoce účinně, trvale a naprosto spolehlivě, který je perfektně odzkoušen a který, byť převládal v předmoderních společnostech, je stále k dispozici a čeká na svou příležitost. Jedná se o vztahy klientelismu.

Vztahy mezi patronem a jeho klienty jsou naprosto neformální, vysoce solidární a v jistých podmínkách fungují zaručeněji než vztahy tržní či organizační. Klientské vztahy spojují osobu vlivného patrona zpravidla s větším množstvím klientů, v jejichž prospěch ochránce uplatňuje svoji moc. Patron blahosklonně svým klientům pomáhá a oni ho za to v rámci svých možností podporují. Neprodělá na tom žádná ze stran, neboť patron je mocný a klientů bývá mnoho. Základní vlastností klientských vztahů je jejich bytostná nerovnost. Ta nerozděluje, nýbrž naopak spojuje obě strany. Nestěžuje si na ni nikdo. Klientské vztahy bývaly často jedinou formou, prostřednictvím které mohl jednotlivec participovat na sociálním životě a spoluovlivňovat svůj osud, který byl jinak ovládán vzdálenými, cizími a jemu neznámými silami.

Žijeme dnes ve věku sítí. Také klientské vztahy vytvářejí široce rozvětvenou síť, kde mezi nejvyššími patrony a nejnižšími klienty

zprostředkují všichni ti, kdo znají někoho vlivnějšího. Klientské sítě bývaly neméně pevné než moderní organizační hierarchie a stejně tak jako ony dokázaly přetrvávat po celé generace, i když se jejich jednotliví členové plynule obměňovali. Tyto sítě byly stejně účinné při distribuci žádaných služeb a statků jako sítě moderní a byly mnohem pevnější než ony, protože jejich členové netěkali flexibilně podle momentální výhodnosti, nýbrž zcela loajálně a zpravidla celoživotně sledovali společný projekt.

V minulosti se klientské sítě rozvíjely především v dobách oslabené státní moci a nikoliv náhodou bylo zatím naposledy jejich zlatým věkem 16. století, kdy moderní stát teprve nabíral síly. Nebylo by proto nijak nelogické, pokud by v epoše slábnutí státní moci klientelismus zažil svoji renesanci.

Pokud bude stát dále slábnout a pokud budou mít lidé pocit, že jejich osudy už zase ovládají vzdálené a jim neznámé síly, není vyloučeno, že se občanská společnost začne rozvíjet právě na platformě klientelismu. Mnozí lidé by mohli v klientských sítích nalézt jediný způsob, jak se podílet alespoň v jisté míře na spoluutváření svého vlastního osudu. Je zřejmé, že na principu klientelismu fungují mafiánské organizace. Pro místní patrony by jistě nebylo problémem vyvinout takové formy simulacra, které by mafiánský charakter jejich sítí učinily pro veřejnost přijatelným. Tím spíše, pokud by mohli nabídnout svým klientům to, co svým občanům ve stále menší míře může garantovat stát - určitou perspektivu, zaručenou jistotu, garantované bezpečí.

Občanská společnost bude mít velké potíže ubránit se pokušení, jež ji bude svádět na cestu klientelismu. Čím bezmocnější bude stát vůči mocným a anonymním silám globalizace, čím méně dobra bude moci nabídnout a čím méně jistoty bude moci garantovat, tím bude tato cesta lákavější. Moc má ten, kdo dokáže dávkovat druhým nejistotu, a bezmocný je ten, kdo musí v této nejistotě žít. Světový ekonomický systém dnes dokáže dávkovat nejistotu všem včetně takzvaně suverénních států. Pokud se politici smíří s nejistotou, v níž jsou nuceni žít řadoví občané, a pokud ji budou považovat za nejvyšší formu modernizace, musejí se smířit také s tím, že občané se budou snažit za jakoukoliv cenu nejistotě ubránit. Touto cenou může být i renesance klientelismu, této bytostně předmoderní a nemoderní strategie redukce nejistoty.

V občanskou společnost se skládají obrovské naděje. Je neskromně považována za recept na snad všechny neduhy doby. Je v ní spatřována naděje ve vztahu k excesům státní moci, zároveň by měla být protiváhou jednostranného zaměření technokratů, měla by být alternativou k tupě konzumnímu způsobu života, ale i k demagogii nacionalismu. Kromě toho by měla také pozvedat svůj hlas proti rizikům rizikové společnosti a pochopitelně mobilizovat proti všemožným negativním dopadům globalizace.

Tím vším se snad může občanská společnost skutečně stát. Předpokládá to však, že bude schopna řešit svá největší dilemata. Způsob, jakým je bude řešit, závisí do značné míry na tom, jak se bude do budoucna vyvíjet státní moc a státní politika. Zdravá občanská společnost zatím vždy vyrůstala v rámci silného státu, ať již jako jeho soupeř anebo partner. Zůstává otázka, zda se může zdravá občanská společnost vyvinout v podmínkách slábnoucího státu, pokud ho čeká kapitulace před vnějšími tlaky a silami. Možná se z takové nešťastné konstelace zrodí občanská společnost neduživá a defektní. Potom by už nebyl nic platný ani Baltazar Gracian. Pro bezvýchodné situace zná jedinou radu: Je lepší bláznit s druhými, než zůstat moudrým zcela sám.