Moderní politika se zrodila z velké historické krize. Navenek měla tato krize podobu násilných měšťanských revolucí, které s konečnou platností odstranily přežilé předmoderní poměry. Měla také podobu prudce a chaoticky rostoucích měst s dýmajícími komíny, které během jedné či dvou generací vyrostly tam, kde předtím po generace pokojně dřímal pospolitostní a zaostalý venkov. Když staré pořádky už nebyly nadále udržitelné, zatímco ty nové a neodzkoušené bylo možno tušit pouze v nejhrubších obrysech, vzniká moderní politika jako potřeba ovládnout stát, jenž osiřel po nedobrovolném odchodu panovníka.

Nenechme se však zcela pohltit obrazem převratných změn mocenských a ekonomických, které probíhaly kdesi na povrchu a jejichž líčení naplňuje kapitoly učebnic zabývajících se dějinami 18. a 19. století. Změny nejpodstatnější probíhaly mnohem hlouběji a nebyly pouhým okem vždy viditelné. Za clonou dýmu z bojišť a z továrních komínů odchází ze scény tradiční svět. Byl složen z velkých domácností, jež po generace držely pohromadě díky hustému předivu příbuzenských vztahů a sousedských vazeb. Nahrazoval ho svět uměle vytvořených formálních organizací.

Tento zlom, který poznamenal zásadním způsobem celou společnost, se pochopitelně nevyhnul ani politice. V době absolutistických států zůstávala politika stále ještě takřka rodinnou záležitostí. Jednotlivé panovnické domy usilovaly o zmnožení svých držav buďto válkou se svými vzdálenými příbuznými, anebo šikovnou sňatkovou politikou. Na celou ovládanou doménu přitom pohlížely, podobně jako v dobách feudalismu, jako na rozšíření své vlastní domácnosti, jako na zdroj svých rodinných příjmů, jako na rezervoár věrných rodinných sloužících a oddaných poddaných.

Základem moderní politiky se naopak stává jednoznačné oddělení sféry veřejného rozhodování od oblasti soukromých zájmů. Rodina a domácnost byly odsunuty do sféry intimity, moc se přestala dědit v rodinách, svatby synů a dcer předních politiků už nebyly svátkem celého národa. Také politika se začíná nově organizovat.

Politika ve věku organizací

V průběhu 19. století vytlačují ve všech sférách lidské aktivity velké formální organizace ty činnosti, jež byly dosud prováděny jen v malém a podomácku. Výroba přechází z domácností řemeslníků do velkých továren, které jsou organizovány polovojenským způsobem. Ekonomika se tak stává mnohem výkonnější, produkuje ve velkém a laciněji než dříve. Také prodej zboží je stále více koncentrován a od 70. let 19. století vznikají ve všech metropolích velké a prostorné obchodní domy, které začínají vytlačovat malé krámky a obchůdky na rohu ulice. Pod heslem vyšší efektivity se naprosto vše začíná dělat organizovaně a ve velkém. Dokonce i věda, která bývala výsadou několika podivínů, opouští podomácku zřízené laboratoře a začíná být provozována ve velkých, polovojensky organizovaných badatelských ústavech. Ve velkém se vzdělávají děti, ve velkém se zavírají a vězní provinilci, ve velkém je železnicí organizována přeprava osob a zboží, ve velkém se šíří noviny a časopisy, ve velkém přibývají městské byty v činžácích, ve velkém jsou shromažďováni a od společnosti spolehlivě izolováni duševně choří.

Také politika touží po vyšší efektivitě. Vznikají promyšlené struktury politických stran, jejichž cílem je mobilizovat po celém území státu občany, kteří v době voleb půjdou odevzdat hlas špičkám té stranické pyramidy, která je svými předvolebními sliby dokáže nejvíce zaujmout a strhnout. Poněkud nepřesně říkáme tomuto modelu vláda lidu, abychom zdůraznili, že moc už není neprodyšně uzavřena v komnatách panovníků, ale zcela volně se prochází po sekretariátech politických stran.

Politické strany jsou byrokratickými strukturami úzce specializovanými na soupeření o kontrolu státní moci. Obrovským pozitivním přínosem demokracie nesporně je, že toto soupeření o moc probíhá v ritualizovaných podobách, které vylučují použití přímého násilí. Jestliže zásluhou absolutistických panovníků bylo, že se jim v průběhu staletí podařilo pacifikovat poměry na celém svém teritoriu a dát moci charakter monopolu, pak zásluhou demokracie je, že souboj sváděný o tento monopol na použití násilí je veden nenásilnými prostředky. Demokracie automaticky neznamená, že ten, kdo soupeření o moc vyhraje, bude vládnout moudřeji, než jak by vládl absolutistický panovník. Demokracie znamená, že ten, kdo je v souboji o moc poražen, svoji porážku ve zdraví přežije. To není málo.

Právě politické strany se staly velmi příhodným terénem pro rozvoj byrokratizace. Té se daří nejlépe v prostředí, kde svou činnost koordinuje velký počet lidí, přičemž veškerá jejich aktivita má takový charakter, že je krajně obtížné přesněji změřit a adekvátně ocenit přínos každého z nich jednotlivě. Dělání dojmu pracovitosti a vytíženosti bývá v takovém prostředí výkonem, jenž je oceňován ze všeho nejvíc. Plně zde platí zásada číslo 76 doporučovaná Baltazarem Gracianem učenlivým dvořanům: Způsob, jakým se co dělá, je důležitější než to, co se dělá. Vždy je třeba především zachovávat dekórum. V byrokratizovaném prostředí si každý svou pozici získává, udržuje a hlídá ve skrytém, ale urputném soupeření s kolegy. Po vzoru dvořanů se nečiní rozdíl mezi přítelem a nepřítelem. Jak věděl již Gracian: Moudrý dokáže více vytěžit ze svých nepřátel než chytrý ze svých přátel. Prostí občané, kteří stojí vně byrokratické stranické mašinérie, mohou úspěšnost použitých strategií posoudit jen zprostředkovaně, teprve na základě výsledků voleb.

Vítězné tažení sítí

Na velké formální organizace pohlíželi vždy velice kriticky především liberálové. Jejich reálnou výkonnost porovnávali s ideálním modelem perfektně fungujícího trhu. Z tohoto pohledu se jim nutně jevila celá konstrukce mamutích organizací a později i veškerý chod sociálního státu jako málo účinný, příliš zdlouhavý, těžkopádný a až neskutečně plýtvavý.

Řešením všech těchto problémů se mají stát sítě. Budoucnost patří malým, štíhlým, odlehčeným firmám, které pružně navazují stále nová spojení, podle potřeby je bleskurychle mění a nahrazují jinými, ještě slibnějšími a ještě výnosnějšími vazbami. Pryč musí jít ztrnulá hierarchie, bezduché komandování, omezující plánování. Je třeba být flexibilní a nápaditý, aby bylo možno ladně a elegantně surfovat na každé nové vlně. Práce v elastických sítích je organizována týmově a podle krátkodobých projektů. Vše je, na rozdíl od byrokracie, jež bývala vždy příliš pohlcena sama sebou, orientováno na uspokojení klienta. Hrstka adaptabilních zaměstnanců je mobilizována smělými vizemi nápaditých šéfů.

Odkud přichází tento svěží nový vítr? Francouzský sociolog Luc Boltanski nedávno ukázal šokující původ převratných změn, k nimž došlo v manažerské filozofii posledních desetiletí. Na začátku stály požadavky evropské levice, jež byly energicky vznášeny v dramatickém závěru šedesátých let. Revoltující levice tehdy vnesla do politiky požadavek větší autonomie, spontaneity, mobility, ničím nespoutané kreativity. Levicoví bouřliváci odmítali úzkou specializovanost byrokratizovaných technokratů a vyslovovali se pro otevřenost všem novotám, pro větší neformálnost, pro mnohem bohatší mezilidské kontakty a autentičtější meziosobní vztahy. Všechna tato hesla byla vznášena s cílem dát více prostoru zaměstnancům uzavřeným ve velkých byrokratických organizacích, které je příliš svazovaly. Všechny tyto požadavky byly bezezbytku využity. Ne však pro větší emancipaci řadových zaměstnanců. Byly svědomitě zapracovány do příruček manažerské moudrosti, aby umožnily nepřetržité zvyšování podnikatelského zisku za každou až dosud představitelnou mez. Moderní firma se změnila v malé a pohyblivé centrum obklopené hustou sítí dodavatelů, subdodavatelů, poskytovatelů nejrůznějších služeb a s personálem najímaným zpravidla jen na krátkou dobu a na dílčí konkrétní úkoly. Jako kdyby se celá firma rozpouštěla v kontraktech uzavíraných jen na jedno jediné použití. Mizí firemní pyramidy o mnoha patrech. Zbyl z nich jen málo průhledný chuchvalec dočasných smluv a přechodných ujednání. Ani vedoucí pracovníci nemají v nových podmínkách na růžích ustláno. Nemohou svým podřízeným nabídnout dlouhodobější kariéru, ani žádnou jinou jistotu. Musejí je strhnout k maximálnímu výkonu vždy znovu atraktivností nápadu, který zrovna dostali. Musejí hýřit podněty, bez ustání rozdávat důvěru, nepřetržitě všechny ostatní k něčemu novému povzbuzovat a inspirovat. Taková schopnost se však dá jen stěží naučit. Člověk ji buď má, anebo nemá. Lze ji však poměrně snadno pozbýt, ať již s postupujícím věkem, či v důsledku toho, že nápady prostě jednoho dne dojdou.

Na prvý pohled vypadá život v sítích jako čirá říše svobody, kde stačí probudit se ráno s tím správným nápadem a ještě dlouho do noci je pak možno počítat peníze. Neexistuje žádná monotónní a ubíjející rutina, člověka nepoutají žádné svazující hierarchie a omezující předpisy. Na svět sítí lze pohlížet jako na návrat ke svobodnému kontraktu uzavíranému zcela dobrovolně mezi dvěma naprosto rovnými stranami. Lze na něj pohlížet jako na návrat do zlatého věku svobody trhu, který se uskutečnil po stoleté éře, kdy světu vládli nemotorní organizační dinosauři.

Atraktivní obraz nevázanosti, kreativity a ničím neohraničené svobody vystihuje však skutečnost světa sítí pouze z poloviny. S ústupem hierarchických forem byrokratizované kontroly ani zdaleka nemizí kontrola jako taková. Je jen nahrazena jiným, méně viditelným typem dohledu. Všechny organizační změny, upozorňuje Luc Boltanski, tedy celý přechod na měnlivou síť, na niž se dočasně napojují zaměstnanci, dodavatelé a subdodavatelé zboží a služeb, umožňuje nahradit hierarchickou kontrolu kontrolou tržního typu. Firma se stává tenčí a hubenější, což však vůbec neznamená, že by se stala méně mocnou a tolerantnější v jednání s partnery a zaměstnanci. Právě naopak. Mocné firmy se nerozpustily v moři kontraktů mezi sobě rovnými. Jejich jádra jsou velice trvanlivá a udržují si svou starou dobrou identitu i bez původní příliš těžkopádné a hlavně nákladné zaměstnanecké hierarchie.

Všechna hesla levice z konce šedesátých let byla dovedně využita k tomu, aby jednotlivé firmy mohly na svých zaměstnancích více ušetřit a nemusely přitom ušetřené peníze odevzdat do pokladny sociálního státu. Jestliže se levicoví kritici byrokracie v 60. letech dožadovali větší autonomie pro zaměstnance, zároveň však i udržení jejich jistot, manažeři velkoryse ustoupili v otázce první. Učinili tak však právě na úkor jistot a zabezpečení. Tak často vzpomínaná flexibilita umožňuje přenášet na zaměstnance, ale také na subdodavatele a na ty, kdo obstarávají firmě potřebné služby, veškerou váhu tržní nejistoty. Přechod od pevných organizací k pružným sítím tak přináší velice výrazný růst efektivity práce, ale též neméně výrazný nárůst nejistot ohledně práce.

Tajemství neobvykle vysoké efektivity sítí spočívá v přechodu od vztahů, jež byly kodifikovány zákoníkem práce, ke vztahům, které se řídí obchodním zákoníkem. To umožňuje vyhnout se některým požadavkům zákoníku práce a požadavky na subdodavatele bývají vždy tvrdší, než jaké bývaly požadavky na vlastní zaměstnance. V praxi to znamená, že zaměstnavatel přestává platit svým zaměstnancům náklady na odpočinek, na stravování, na rekvalifikaci. Zaplatí pouze dobu, za kterou lze zhotovit to, co si objednal. Pokud by snad chtěl někdo odpočívat, svačit, rekvalifikovat se, musí si na to obstarat peníze odněkud odjinud. Nikdo mu nebere svobodu sám se rozhodnout, jak si to zařídí.

Díky větším možnostem a větší svobodě, kterou přinášejí sítě, mohou tak jedni vyniknout a zažít závratný sociální vzestup, o kterém směli v době organizované modernity pouze snít. Pro ty ostatní ovšem přináší nová ekonomika výrazné zhoršení jejich ekonomické situace, ohrožuje jejich profesní stabilitu a činí křehkou a nejistou celou jejich sociální pozici.

Politika v síti

Moderní politika se začala rozvíjet v době, kdy společnost přecházela od epochy domácnostní k éře formálních organizací. Problémy, které musela tehdy politika řešit, byly problémy světa organizací a také ona sama se v podobě masovějších či elitnějších politických stran vyvíjela podle principů všech formálních organizací. Organizovaná modernita představovala jakýsi kompromis mezi hodnotami čistého zisku a hodnotami sociální zodpovědnosti. O sto let později, v éře rozkvětu sociálního státu bylo možno přimět firmy, aby se chovaly sociálně citlivě a ohleduplně. Bylo to ostatně také v jejich zájmu. Snížení kupní síly v zemi, kde působily, by pro ně znamenalo potíže s odbytem.

S přechodem na sítě, jenž je součástí procesu globalizace, však firmám narostla křídla. Laciné subdodavatele mohou hledat na všech kontinentech a pokles kupní síly v zemi pro ně příliš neznamená. Mohou své zboží a služby nabídnout kdekoliv jinde. Princip trhu tak zcela pragmaticky převážil nad sociální zodpovědností, která, bráno z hlediska krátkodobého, nebývá zvlášť výnosná. Prudce se rozvíjejí neklasické formy práce, jež jsou výhodnější pro zaměstnavatele než pro zaměstnance. Rychlým tempem narůstají zejména pracovní smlouvy uzavírané na velmi omezenou dobu a s možností okamžité výpovědi. Narůstá také množství pracovních smluv, které upravují práci na zkrácený počet hodin denně, týdně i měsíčně. Zaměstnavatelé se vyhýbají standardním formám zaměstnání, tedy práci na plný pracovní úvazek, na stabilním pracovišti a s možností plynulé a postupné kariéry. Neplnohodnotné formy práce jim umožňují šetřit na sociálním a zdravotním pojištění i na dalších dříve obvyklých výdajích. Vytváření volně přidružených filiálek, najímání si služeb i rozvoj subdodavatelství, to vše jsou jen různé způsoby, jak vytěsňovat z firmy zaměstnance, vzhledem k nimž je nutno respektovat nepohodlná ustanovení zákoníku práce.

S růstem počtu těch, kdo jsou z důvodů nejrůznějších vytlačováni na sám okraj světa práce, či jsou z něj dokonce na různě dlouhou dobu či natrvalo vylučováni, výrazně přibývá problémů, které by měl řešit sociální stát. Dochází k tomu nikoliv náhodou v době, kdy státu výrazně ubývá prostředků k řešení těchto problémů.

V oblasti sociální se tak otevírá začarovaný kruh. Firmy se brání tomu, aby doplácely na sociální potřeby svých zaměstnanců. Tato povinnost se stále více přesunuje na sociální stát. V reakci na to se ozývá volání, že sociální stát příliš zbytněl. V prvních řadách stěžovatelů najdeme shodou okolností také ty, kteří na churavějící stát veškerou péči o potřebné přesunuli.

Co mohou dělat politici v době, kdy firmám narostla křídla? Není toho mnoho. Ti, kdo se stali díky sítím nebývale úspěšní, prakticky už politiky k ničemu nepotřebují. Volání po dalším snižování daňové zátěže obyvatelstva je typickým voláním úspěšných, jež se ozývá ze světa sítí. Naopak těm, kteří na příchod sítí doplatili a klesají níže, než jim hrozilo v době organizací, politika nemůže nijak zvlášť pomoci. Chtějí po politicích, aby kromě snížení daňové zátěže, se kterým souhlasí prakticky všichni, napumpovali do sociálních výdajů více peněz, než se dařilo v dobách, kdy byla daňová zátěž vyšší.

Politika ve světě sítí je postavena před stejný problém, před jakým stojí též ve světě globalizace a který ji pronásleduje i uprostřed rizikové společnosti. Vynález sítí zbavuje firmy téměř veškerých starostí o pracovní sílu, protože umožňuje přenášet (externalizovat) náklady na její udržování přímo na zaměstnance. Každý člověk má celoživotní povinnost zvyšovat svou zaměstnatelnost a rozšiřovat iniciativně portfolio svých projektů. Ten, kdo toho z jakýchkoliv důvodů není schopen, je ze světa práce dříve nebo později vyloučen.

Podobně celé lokality mají v době globalizace povinnost ochotně přejímat náklady firem, které se podle míry jejich ochoty teprve rozhodují, zda v nich budou investovat. Lokalita, která v tomto ohledu neprojeví dostatek iniciativy a vstřícnosti, riskuje, že bude marginalizována a z okruhu možných příjemců investic vyloučena.

Také příroda má v rizikové společnosti podobné postavení jako lokality v podmínkách globalizace či jako pracovní síla v nové ekonomice sítí. Má sloužit k absorbci, neutralizaci a rozptylování rizik, jež vznikají v důsledku běžného fungování a rutinního růstu moderní společnosti. Pokud toho není v nějakém ohledu schopna (nedokáže například vstřebat emise skleníkových plynů či zacelit úbytek ozónové vrstvy), má stejnou smůlu, jakou mají vyloučení v ekonomice anebo celé lokality, do nichž se neinvestuje - prostě ji ti úspěšní budou od nynějška ignorovat. Ať si pomůže sama, anebo ať se z toho třeba zhroutí.

Co může dělat politika proti přenášení tíživých externalit, ať již na úkor zaměstnanců, či celých lokalit, anebo dokonce veškeré přírody? Zatím si odpověď na tuto otázku nestačili ujasnit ani na pravici, ani na levici. Pravicová politika, jak známo, zná na všechny problémy jediný recept - pokračovat v deregulacích. Ale právě deregulace umožňují sítím přenášet na zaměstnance ještě větší díl nákladů, nadnárodním firmám vyvíjet na lokality a celé státy ještě větší tlaky a podmiňovat své investice ještě většími výhodami. Deregulace umožňuje producentům rizik hazardovat ještě více a velkoplošněji se samoregulačními schopnostmi přírody. Deregulace činí úspěšné ještě nezávislejší na politice, zatímco politiku činí ještě bezradnější tváří v tvář neúspěšným. Čím dále pokročí ve všech zmíněných oblastech deregulace, tím budou politici zbytečnější.

Levici zbylo po vytunelování jejích hesel z konce šedesátých let jen volání po třetí cestě. Je to výzva k větší solidaritě pronášená v době, kdy solidarita stále více znevýhodňuje a kdy zároveň klesá šance, že bude ještě někým vůbec opětována. Zatímco ve světě domácností, ba dokonce i ve světě organizací byla tato šance mnoha způsoby garantována, ve světě sítí není nic, co by ji udržovalo při životě. Třetí cesta znamená spoléhání na to, že vyšší ekonomický růst vytvoří do budoucna více prostředků pro potřebné, tedy pro ty, kteří byli jako přebyteční odloženi na cestě za vyšším ekonomickým růstem. Spoléhá se na to právě v situaci, kdy jsou jeden po druhém oslabovány mechanismy, které umožňovaly redistribuci statků a služeb potřebným. Třetí cesta znamená výzvu k budování soudržnější společnosti v době, kdy technické parametry sítí ničí i ty formy soudržnosti, které přetrvávají ještě z věku organizací. A konečně představuje třetí cesta naléhavou výzvu k modernizaci sociálního státu, který se má stát méně plýtvavým v situaci, kdy beztak již nemá téměř z čeho rozdávat. Pravice a levice se tak v době sítí podivuhodným způsobem doplňují. Zatímco levicová politika vytváří obrovská dilemata, která jsou při charakteru nové ekonomiky prakticky neřešitelná, pravicová politika dělá vše pro to, aby se společnost obešla i bez politiky. Modleme se, aby dal bůh voličům dostatek moudrosti a oni zvolili správně.

Nedůvěřivý volič

Hlavní ctností ve světě sítí je nespoléhat na nikoho druhého, ale také na nikoho druhého nebrat ohledy. Protože pobyt v síti má povahu ustavičných přechodů z jednoho místa na jiné, snaží se každý získat maximální osobní profit z každé operace. Příliš se přitom nemůže zabývat důsledky, které z jeho jednání vyplynou pro druhé. Až se případné důsledky dostaví, bude on už stejně někde jinde a s někým úplně jiným vytěžovat svůj nejnovější projekt. V tomto maximálně nejistém a měnlivém světě je vlastní Já tím jediným, nač je třeba brát ohledy. Jiné je třeba hýčkat jen v té míře, v jaké nás to může zvýhodnit, než dojde k dalšímu přemístění. Přitom je třeba snažit se na druhé důsledně přenášet své vlastní náklady. Ulehčí nám to při příštím stěhování. Přílišná věrnost a loajalita by znamenala, že si koledujeme o to, aby nás druzí předběhli a přenesli své náklady na nás.

Největší nectností ve světě sítí je malá pohyblivost, přílišná setrvalost, rigidnost. Tento opak zdravé flexibility může mít různou příčinu. Může pramenit z loajality k něčemu, co nechceme opustit, byť se nám naskytla lepší příležitost. Takovým závažím může být místo bydliště anebo třeba rodina. Rigidnost může pramenit z vázanosti na určitou lokalitu, což nás činí málo mobilním a zabraňuje navazovat nová a výhodná spojení. Může pramenit také z toho, že dáme přednost bezpečí, a to i za cenu rezignace na větší autonomii. Flexibilita naopak předpokládá rezignovat na veškerou stabilitu, nepokoušet se nikde zakořenit, nevázat se na žádné místo, nedopustit přetrvávání jakýchkoliv zbytečných vztahů, zvláště trvají-li již nápadně dlouho.

Jak ovšem upozorňuje americký sociolog Richard Sennett, život podle požadavků sítí působí po čase rozsáhlou korozi charakteru. Vlastnosti, které jsou vyžadovány pro pracovní úspěch, bývají vysoce nakažlivé. Přelétavost, epizodičnost a preference krátkodobosti, která činí z člověka úspěšného jedince v oblasti vydělávání, z něho činí mrzáka ve vztahu k rodině, k sousedům, k přátelům. Protože byl naučen preferovat pohyblivost, pevně věří, že je výhodnější bydlení si pronajmout, než si je koupit, žít v konkubinátě, než se oženit, a dokonale flexibilní žena musí být přesvědčena, že je výhodnější dítě potratit, než přijít kvůli němu o šikovný projekt na řadu měsíců.

Co lze očekávat, dostaví-li se úspěšný, ale sociálně korodovaný charakter k volebním urnám? Jeho spolehlivým poznávacím znamením je naprostý oportunismus. Rozhoduje se vždy pro tu příležitost, která mu momentálně nabízí nejvíc, ale vždy se již zároveň rozhlíží, zda snad ještě někdo není ochoten přisadit. Jeho problémem není, zda se nechat koupit. Uvažuje jen o tom, za kolik se prodá.

Oportunismus těch, kdo se naučili být úspěšní v síti, bývá definován jako postoj, který zásadně neuznává dluhy vůči druhým osobám či skupinám. Pokud by se síťoví oportunisté realizovali zcela bez zábran, konstatuje Luc Boltanski, zničilo by to v krátké době veškeré sociální předivo. Pokud by velký počet lidí chtěl maximalizovat své zisky ze sítě, vztahy by se časem rozpadly. Nikdo by nebyl ochoten brát zodpovědnost za chod čehokoliv trvalejšího. Rozpadla by se důvěra.

Politické strany buď z nostalgie, anebo z nedostatku informací stále apelují na takového voliče, který byl formován světem organizací. Ve svých volebních programech hovoří o vzájemném posilování důvěry, loajality, slavnostně se zavazují k tomu, že prosperita bude růst propočítatelně a kontinuitně. Úspěšnému člověku sítí musí podobné výzvy znít vyloženě cize. Jako by přicházely z jiného světa. Důvěra je pro něj jen hloupá přezdívka pro svázanost a nehybnost. Nenechá se vydírat apelem na nějakou důvěru, jestliže tuší, kolik jiných šancí by mu mohlo uniknout, pokud by setrvával na místě jen proto, že mu tam někdo věří. Dobře ví, že kdyby on věřil někomu z místních, také by jeho důvěru zklamali, jakmile by se jim naskytla první vhodnější příležitost. Výzvy k důvěřování je zvyklý slýchávat pouze od těch, kteří jsou na tom tak špatně, že nemohou zaplatit ihned. Proto ho z tribun pronášená slova o důvěře musejí vést přinejmenším k mimořádné ostražitosti.

Na kontinuitní růst všeobecné prosperity v nějakém delším časovém horizontu pak už člověk sítí není vůbec zvědav. On chce zažít skok ve své individuální prosperitě hned teď a takový, aby to bylo znát. Pokud by mu stačilo čekat, nemusel přece vůbec odcházet z organizací. Tam mohl čekat v naprostém klidu třeba až do penze. Chce-li však někdo čekat na prosperitu v síti, dočká se jen toho, že ho všichni ostatní předeženou.

Privilegia, která svět sítí úspěšným zprostředkuje, jsou tedy poměrně draze vykoupena. Svět sítí v jistém smyslu navrací lidi do dob hluboko před nástupem věku organizované moderny. Dokud mají schopnost podílet se na úspěšných projektech, sítě je spojují stejně spolehlivě jako v polovině 19. století spojovaly tehdejší úspěšné jejich rodinné majetky, firmy a živnosti. V rozporu s liberální rétorikou hovořící o univerzálních právech pro všechny, byly tehdy výhody prakticky omezeny na třídu zámožných a vzdělaných bílých mužů. Bylo zapotřebí úsilí několika generací, aby došlo k rozšíření základních práv také na zbytek společnosti. Tak vznikla organizovaná modernita jištěná sociálním státem.

Svět sítí představuje svéráznou syntézu obou těchto odlišných stádií vývoje moderní společnosti. Přes univerzální rétoriku svobod a mobility pro všechny propojují sítě opět především ty úspěšné. Jejich mimořádný úspěch je však vystavěn na vzdělání, na informacích a vědění, tedy přesně na těch vlastnostech, které měly umožnit, aby se univerzální rétorika svobod a mobility naplnila pro všechny. Zůstává zatím otevřenou otázkou, do jaké míry dnes možnosti a příležitosti založené na vědění zakládají a potvrzují právě prostřednictvím sítí nové formy zvýhodnění a nové formy segregace. V nejistotě před touto otázkou stojí jak ti, kdo jsou ze sítí pro svou malou kompetentnost vylučováni, tak také ti, kdo jsou v nich podrobeni neúprosné drezúře nikdy nekončících dostihů o velkou cenu profitu.