Stát a jeho politika se stále méně zajímá o věci, které jsou skutečně podstatné, a stále méně dokáže ochránit své občany před tím, co jim doopravdy hrozí. Nebezpečí přichází odjinud, než kde mu chce čelit standardní politika se svým systémem politických stran. To, co je rozdělováno v rámci společnosti, už zdaleka není jen všemi žádané a oceňované dobro.

Uvedené teze plynou z pojmu riziková společnost, který přichází do většího povědomí teprve od poloviny 80. let 20. století a je spjat především se jménem německého sociologa Ulricha Becka. V sérii závažných publikací podal tento známý sociolog velice tvrdou kritiku moderní politiky, která udržuje při životě takový obraz společnosti, jemuž ve skutečném životě odpovídá stále méně. Ulrich Beck hovoří o politických stranách, které silně připomínají strašidelné bytosti zvané zombí - i když jsou již dávno mrtvé, stále nedokáží zemřít. Ulrich Beck hovoří také o politických institucích, které se podobají starým ruinám, jen matně odkazujícím na věk své zašlé slávy. Standardní politické programy přirovnává ke směrovkám, které zcela přesně ukazují cestu, jež zaručeně nikam nevede.

Neviditelný vetřelec

Rizika, která jsou tak charakteristická pro povahu dnešní společnosti, nevznikají náhodou. Jsou vedlejším produktem zcela normálního, naprosto běžného a jinak jistě docela úspěšného chodu moderní společnosti. Je to společnost, která dokáže své bohatství tvořit a užívat takovým způsobem, že při tom vzniká více neštěstí, než když spolu kdysi válčily celé státy. Jen na silnicích USA zahyne každým rokem pod koly automobilů více osob, než kolik činily americké ztráty během celé války ve Vietnamu. Co je to vlastně za mír, který přináší více mrtvých než válka?

Za rizika, která na každém kroku vznikají, nemůže žádný vnější nepřítel, jehož by bylo možno zahnat a porazit. Do života je uvádějí tytéž síly, které zaručují občanům ochranu, pohodlí, blahobyt a prosperitu. Právě v procesu dělání a konzumování prosperity vznikají určité problémy s trávením. Asi jako v případě hovězího, které dnes dokážeme zajisté produkovat v množství a kvalitě nesrovnatelné s čímkoliv v minulosti. Moderní rizika, konstatuje Ulrich Beck, jsou černým pasažérem normálního konzumního provozu.

Jedna z hlavních potíží s moderními riziky spočívá v tom, že jsou pro běžného občana neviditelná. Jeho vrozené smysly ho před nimi nevarují. Není schopen vidět paprsky, které mu v důsledku zeslabení ozónové vrstvy mohou způsobit rakovinu kůže. Necítí radioaktivní záření, které mu přivodí leukemii. A maso šílených krav mu chutná naprosto stejně jako maso krav, které jsou fyzicky i mentálně naprosto v pořádku.

Moderní politická teorie považuje občana za soudnou, svéprávnou a zcela zodpovědnou bytost. Jak však může být zcela svéprávný a zodpovědný někdo, kdo nemá možnost sám posoudit, kdy je v bezpečí a kdy se naopak ocitá i se svými blízkými ve smrtelném ohrožení, třeba by se jednalo jen o formaldehyd z nábytku v jeho kuchyni. Jelikož neviditelná rizika plynoucí z moderních chemických, jaderných a genetických technologií potřebují ke své identifikaci a lokalizaci smyslové orgány vědy, pouhý občan je vůči nim prakticky bezbranný. Již nejen výběr životního partnera a správná výchova dětí vyžaduje, aby se ptal na radu odborníků. Jiní odborníci mu musejí poradit, kdy a na jak dlouho si může v létě vyjít na sluníčko, jakou vodu může bez obav pít a v jaké by se neměl raději ani mýt, či kdy má zůstat sedět doma a pro jistotu nevětrat. Tyto a mnohé další banality je třeba den co den vyhlašovat, opakovat a připomínat jinak zcela svobodným, suverénním a nezávislým občanům.

Z různých důvodů nemůže být veřejnost varována před všemi riziky, která vznikají v důsledku zcela rutinního počínání. Je to tak možná koneckonců dobře, mohlo by to narušit její pohodu. Představme si poklidné nedělní odpoledne, kdy usměvavá hlasatelka z televizní obrazovky divákům oznamuje: Během automobilové velké ceny, kterou za okamžik budete moci sledovat, se spálí přibližně tolik a tolik barelů pohonných hmot z neobnovitelných zdrojů, přitom vznikne tolik a tolik tun nebezpečných skleníkových plynů a doprovodná hluková zátěž přispěje ke zhoršení zdravotního stavu u šesti až osmi procent platících diváků. Přejeme vám příjemný a ničím nerušený sváteční sportovní zážitek.

Podle jisté moderní politické ideologie se schopný člověk dokáže o sebe postarat sám. Je těžké představit si, jak by to asi udělal, pokud by nebyl ověšen dozimetry, přístroji na měření Dobsonových jednotek a po kapsách nenosil vždy aspoň pár lakmusových papírků. Individualistické ideologie navíc přehlížejí, že moderní technologická rizika typu atomové energie ohrožují lidi velkoplošně, dlouhodobě a kolektivně. To odporuje rozšířenému přesvědčení, podle něhož moderní člověk může v podmínkách otevřené společnosti měnit svoji situaci na základě vlastní volby a zásluhou podaného výkonu. Ve skutečnosti si totiž může i to nejsebevědomější individuum na rizika kolektivní povahy jedině pokorně zvykat. Žije-li svobodný člověk v atomové společnosti, může si za vysoký individuální výkon našetřit na velké množství jodových tabletek. Jak by se asi mohl o sebe postarat více, to netuší ani ti nejliberálnější ideologové. Proto se ve všech formách rizikové společnosti doporučuje, pořídit si především něco, co rozptýlí člověka natolik, že na svou naprostou individuální bezmocnost alespoň na chvíli zapomene.

Chybějící pojištění

Především je třeba zapomenout na to, jak nedostatečně je člověk v moderní společnosti vůči produkovaným rizikům pojištěn. Stát, který odvozuje svůj důvod k existenci od zajišťování bezpečnosti občanů, je v této otázce velice staromódní. Stále ještě ze zvyku nakupuje trysková letadla, aby ochránil své občany před možným útokem ze strany sousedů. V rizikové společnosti však nebezpečí číhá úplně jinde. Například v riskantním úbytku ochranné ozónové vrstvy, která je po každém cvičném letu bojových letadel zase o něco tenčí.

Opakovaně narážíme na nesouměřitelnost hrozících rizik ve vztahu k pojištění vůči jejich možným následkům. Ztráty, které by skutečná jaderná havárie způsobila, jsou nepředstavitelné, a proto je nutno možnost takové havárie bagatelizovat. Kdyby k ní totiž jednou došlo, pak by bylo adekvátní odškodnění neproveditelné. Proto ani příliš nevadí, že podle našich platných zákonů by v případě vážné havárie jaderné elektrárny byl provozovatel povinen nahradit pozůstalým škody jen do výše osmi miliard korun, a to pouze v případech, kdy poškození požádají o odškodnění do jednoho roku od výbuchu. Bylo by pošetilé prosazovat, aby se částka zvedla na dvojnásobek či trojnásobek, jestliže víme, že všechny oběti výbuchu v Černobylu z jara roku 1986 se ještě ani nestačily narodit.

V tomto kontextu se stávají krajně problematickými takové kategorie jako je zodpovědnost, vina, garance, záruka. Jak by měl vypadat trest pro ty, kdo převzali politické záruky za stavbu Černobylu? Jak by měli být potrestáni politici, kteří se před kamerami teatrálně zaručovali za naprostou neškodnost hovězího? Jak potrestat ty politiky a experty, kteří po více než dvě desetiletí hovořili o naprosté bezpečnosti freonů? A jaké tresty vymyslet pro případ, že geneticky upravované potraviny nebudou přece jen tak dokonale neškodné, jak se dnes v politických kruzích soudí? A není vzhledem k tomu všemu rutinní šíření uklidňujících zpráv z úst zodpovědných politiků mnohem nebezpečnější, než rozšiřování poplašných zvěstí, které je naopak ze zákona trestné?

Všechny tyto a mnohé další otázky vrtají sice hlavou ekologickým aktivistům, do politické agendy však dosud nepronikly. To přesto, že občané platí za zajišťování svého bezpečí daně státu a nikoliv ekologickým organizacím.

Plnění norem

Rizika, která ohrožují všechny, konstatuje Ulrich Beck, jsou zároveň tržními šancemi pro některé. To je jeden z důvodů, proč nebudou nikdy zcela odstraněna, dokonce ani tehdy, pokud by to bylo technicky proveditelné. Manipulace s riziky je naopak nezanedbatelnou příležitostí pro celý sektor ekonomiky. Z hlediska ekonomického růstu představuje zvládání rizik velký a vítaný byznys. Už není třeba přesvědčovat lidi pomocí nápadité reklamy od rána do večera, co všechno si ještě mají koupit, aby bylo jejich štěstí úplné. Stačí poukázat na to, čemu všemu jsou vystaveni v důsledku závažného poškozování prostředí, k němuž dochází v průběhu výroby všeho toho, bez čeho by jejich štěstí nebylo úplné.

Skutečnou noční můru ekonomiky představovala vždy hrozba toho, že by lidské potřeby mohly být jednoho dne nasyceny. Existence technologických rizik noční můru všech ekonomů definitivně zaplašila. Díky nim může ekonomika donekonečna dávkovat nové potřeby sama, zcela nezávisle na apetitu konzumentů. Stačí vhodně předefinovat určité riziko a okamžitě vzniká nový trh. Zjistí-li například lékařská věda, že hluk je pro zdraví lidí mnohem nebezpečnější, než se až dosud soudilo, vznikne trh s nejdůmyslnějšími pomůckami, jež lidem za patřičný poplatek umožní být od nadměrného hluku chráněni mnohem bezpečněji než dosud. Zároveň tím vzroste také hrubý domácí produkt, takže společnost zbohatne způsobem doslova neslýchaným.

Rizika lze ovšem předefinovávat také opačným směrem. Zaručí-li věda, že za jistých podmínek bude neškodné něco, co bylo jinak považováno za škodlivé, také vznikne nový byznys. Existuje například snaha přimíchávat v malých dávkách toxické odpady do nových výrobků. Pochopitelně v množství tak malém, že by to nemělo ohrozit zdraví spotřebitelů. Ekonomický tlak na prosazování podobných praktik je neobyčejně silný. Ukládat toxické látky po malých částech do výrobků a odtud do organismů stojí méně, než snažit se je izolovat či zneškodnit. Místo toho, aby firma platila za skladování svých odpadů, koupí si je v nových výrobcích a hezkých obalech sami spotřebitelé.

Samo stanovování norem přípustného znečištění, či povolené toxicity je činnost jistě nezbytná, přitom však přece jen poněkud ambivalentní. Vše, co se ještě vejde do norem, upozorňuje Ulrich Beck, je bráno, jako kdyby to bylo zcela neškodné. Každá z norem přípustného znečištění znamená souhlas s tím, o jak velký kousek lze životní prostředí poškodit, aby to bylo ještě normální. Každá taková norma je vlastně odborným předpisem, který do posledních detailů reguluje celý postup travičství. Prostředí je třeba otravovat v takovém rytmu a rozsahu, aby si vůbec nikdo nemohl stěžovat. V právním státě je žádoucí, aby i travičství probíhalo přesně podle zákona.

Zároveň je však každá norma povoleného znečištění jakýmsi vysvědčením o tom, co člověk snese a vydrží. Je zvláštní, že stále ještě mluvíme o tom, že žijeme ve společnosti výkonu. Oproti dobám stachanovců již není na lidský výkon obecně kladen takový důraz, neboť fyzické a zčásti i některé rutinnější formy duševního výkonu člověka nahradily moderní technologie. Část těchto technologií však produkuje rizika, která člověka v různé míře zatěžují a různým tempem poškozují. Nemělo by se tedy tolik mluvit o společnosti výkonu, jestliže jsme stále více společností výdrže. Jestliže se dříve plnily pracovní normy, dnes plníme normy ohrožení. Dnešní stachanovci už dávno nepřekračují normy výkonu, lámou rekordy odolnosti. Vyhlídky jsou tristní. Byť všichni pečlivě dodržujeme vydané normy a předpisy, živočišné druhy přesto vymírají, moře je přesto čím dál špinavější a pralesy před očima mizí. Zřejmě žije divoce v přírodě už jen velmi málo stachanovců.

Dělba zla

Standardní politika se pohybuje stále ještě v představách, jež zdědila z 19. století a podle kterých úkolem politiků je především moudře rozdělovat dobro, jež je v různých formách a v rostoucí míře produkováno moderní společností. Toto dobro může mít podobu majetku a příjmů, ale také pracovních míst a sociálního zajištění. Politická pravice a levice se liší svými recepty na to, jak všechna tato dobrodiní co nejspravedlivěji rozdělovat.

Zatímco pravice s levicí vede dodnes o vhodnost svých receptů vášnivé pře a svádí nekončící půtky, doba se mezitím změnila a v rizikové společnosti se stává nejnaléhavějším úkolem, jak moudře a spravedlivě rozdělit specifická nebezpečí a ohrožení. Do tohoto sporu se pravici ani levici nijak zvlášť nechce. Podobné problémy nejsou jakožto předvolební téma voličsky příliš atraktivní. A to přesto, že také samo bohatství, příjmy a pracovní místa jsou v rostoucí míře znečištěny právě riziky spjatými s jejich vytvářením.

Moderní rizika, tento vedlejší produkt intenzivního vytváření dobra všemi možnými prostředky a za všechny možné meze, se tedy distribuují ve společnosti jaksi spontánně, bez dohledu a často i bez většího zájmu politických stran. Orientační kritéria politiky rozdělené na pravici a levici přitom selhávají. Je těžké odhadnout, zda by v případě menší jaderné havárie pozůstalým více konvenovala politika pravicová, levicová, či spíše středová. Skandování levých i pravých hesel je ve městech zamořených výfukovými plyny zhruba stejně nezdravé. A v případě, že skutečně dojde k dramatickým změnám klimatu, bude opravdu nesnadné rozhodnout, zda je lepší mít stát malý, ale silný, anebo raději velký, ale hodný.

V rizikové společnosti budeme zřejmě svědky určité změny sídlištní strategie. Od počátku novověku, uvnitř pacifikované společnosti a silného státu vyhledávali bohatí a úspěšní taková sídla, která reprezentovala jejich výjimečné postavení. Stavěli si zámky a výstavné paláce na snadno přístupných a viditelných místech, poblíž rušných komunikací a významných veřejných prostranství. Demokratizace automobilismu snížila atraktivitu takového umístění a rizika zcela nového typu vedou úspěšné k tomu, aby se vrátili zpět ke středověké strategii mocných. Podobně jako feudálové, kteří se v nejisté společnosti opevňovali ve svých tvrzích a hradech, také oni se snaží bydlet především tak, aby je to v případě potřeby ochránilo. To, že nebudou na očích těm ostatním a méně úspěšným, klidně oželí.

Jádro dělby rizik však neleží v jejich sociální stratifikovanosti. Ta nejzávažnější ohrožení jsou rozprostřena naprosto demokraticky a mají výrazně rovnostářské dopady. Alespoň tímto způsobem se daří překlenout veliké dilema moderní politiky - zaručit i přes přísně hierarchickou strukturu autority naprosto všem rovné podmínky a práva.

Ne všichni jsou však s tímto kompromisním řešením spokojeni. Zdá se, že nevyhovuje ani společenské elitě, ani středním vrstvám. Ti skutečně privilegovaní už nemohou být nikdy zcela spokojeni. Každé privilegium zůstává neúplné, pokud nechrání před závažnými ohroženími, jimž jsou vystaveni neprivilegovaní. K čemu tak jemná a členitá strukturace celé konstrukce společnosti, jestliže ve všech jejích patrech lze potkat jen dva typy lidí - ty, kdo již byli určitým rizikem postiženi, a ty, kdo prozatím ještě postiženi nebyli.

Také střední vrstvy jsou dotčeny. Právě jejich příslušníci si vždy velice zakládali na drobných diferencích, které je odlišovaly i od nejbližších sousedů. Pečlivě všechny tyto jemné rozdíly zaznamenávali a pamatovali si je. Najednou jsou i velké a pracně budované i zvýrazňované odlišnosti, s jejichž pomocí si potvrzovali svou vlastní identitu, brutálně a bez odvolání překryty kolektivními hrozbami. Odkládat celý život odměnu jen proto, abychom se dožili doslovného naplnění hesla nižších vrstev Po nás potopa, to není z hlediska středních vrstev ani trochu spravedlivé.

Jakmile se ta nejzávažnější rizika a ohrožení začnou vznášet nad hlavami všech, pak nastupuje, řečeno slovy Ulricha Becka, na místo společnosti nerovné společnost nejistá. Nerovnost v ní není sice zrušena, je však tváří v tvář společným hrozbám znevýznamněna. Tento podivný a nečekaný triumf ideálu rovnosti, tuto rovnost všech ve sdílených obavách, strachu a úzkostech, vítá jen málokdo. A doopravdy vychutnat ho dokáží snad jen lidé typu Woodyho Allena: Lidstvo dnes stojí na křižovatce. Jedna cesta vede ke ztrátě všech nadějí a k naprostému zoufalství. Cesta druhá k totálnímu vyhynutí. Modleme se, abychom měli dostatek moudrosti a dokázali si vybrat správně.

Dnes již nejde o to, tvrdí jen o něco s menší mírou dramatičnosti Ulrich Beck, dosáhnout co nejvyššího blaha pro co největší počet lidí. Úplně by stačilo vyhnout se nejhoršímu. Vyhnout se například tomu, aby se výjimečný stav nestal stavem normálním. Existuje také ekonomicky srozumitelnější verze téže diagnózy. Dnes už nejde o to, získat rovný přístup ke koláči, který se rozděluje. Úplně by stačilo mít aspoň trochu jistoty, že kávu, kterou ke koláči pijeme, nenavařila Maryša.

Předpotopní politika

Standardní politika má obrovskou výhodu v tom, že si narůstající dramatičnosti situace přímo programově nevšímá. Nová technologická a ekologická globální rizika jsou kdesi hluboko pod její rozlišovací schopností. Díky tomu může být stále rozšafná a dobře naložená jako v předminulém století. Její přezíravost má však také určitou nevýhodu - nedokáže lidem v jejich úzkostech a obavách nikterak pomoci.

I ve změněných podmínkách politika stále funguje jako usměvavá reklamní agentura financovaná veřejností a vychvalující produkty, jejichž stinná stránka ji nezajímá. Uniká jí, že vychvalovaný růst ani v nejmenším nechrání před růstem rizik, naopak, některá z nich urychluje a násobí. Uniká jí, že dnešní rizika nemohou být vyřešena vyšší produkcí, tímto univerzálním lékem na většinu chorob minulosti. Mnohá z nich by se naopak zmírnila, pokud by ekonomická mašinérie běžela ekologicky citlivěji a na menší obrátky. To by ovšem zbylo také méně na rozdělování a na sociální účely.

Spalování pohonných hmot je dnes jedním z největších zdrojů ohrožování a poškozování životního prostředí. Pokud by se přestalo tolik jezdit a popojíždět, nejen přírodě, ale také našemu zdraví by to jen a jen prospělo. Prodalo by se ovšem méně pohonných hmot, které jsou vysoce zdaněny ve prospěch státu. Tyto nemalé částky pomáhají státu vydržovat mimo jiné systém veřejného zdravotnictví. Pokud by peněz na ně ubylo, našemu zdraví by to rozhodně neprospělo. Je tedy mimo jiné i v zájmu rozvoje zdravotnictví a tedy našeho zdraví, abychom toho najezdili automobilem co nejvíce.

Prosperita země přitom vzroste hned dvojnásobně. Jednak se do ní započítají nekonečné proudy nafty a benzínu, které někdo zaplatil, projezdil a druhým tak otrávil vzduch, který dýchají. Zároveň se do ní započtou lékařské služby, které byly aplikovány nekonečnému proudu nemocných, kteří tou či onou formou doplatili na intenzívní automobilový provoz. Politici pózující před grafy ekonomického růstu, v nichž jednotlivé položky takto podrobně rozepsány nejsou (snad kvůli větší přehlednosti a srozumitelnosti), sbírají cenné body do příštích voleb.

Právě naléhavost rizik všeho druhu přesunula politiku pozvolna do oblastí, kde by ji v době industrialismu nikdo nehledal. Politikou se stává to, co ještě před sto lety platilo za nepolitické. Jak zajistit bezpečí svého soukromí? Jak se ochránit před možnými selháními objevů nejnovější vědy a techniky? Jak si opatřit k pití vodu tak kvalitní, aby nebyla pro organismus škodlivější než stejná dávka alkoholu? Jak se nezbláznit v každodenní dopravní zácpě a jak nezešílet po porci hovězího? Bájný Leviathan nemohl tušit, že zdánlivé drobnosti ohledně složení jídelníčku se jednou stanou politikou par excellence.

Znečištění vody, vzduchu a potravin vneslo politiku hluboko do oblasti soukromí a intimity domácností. Tušení nových, neviditelných, avšak všudypřítomných rizik mění svým dotekem nepolitické v politické. Klasické politické strany však dosud žijí svými starými dobrými spory ze století minulých. Vyprofilovaly se kdysi při rozdělování žádaného dobra a dosud vystupují v roli expertů na otázky prosperity. Otázku po tom, zda lze prosperitu vůbec ve zdraví přežít, si zatím nekladou. Zatímco se pravice s levicí dohaduje o spravedlivou distribuci bohatství ve společnosti, majetek, o který se tak vášnivě přou, je znehodnocován v důsledku působení nejrůznějších rizik. Oslabené lesní porosty se lámou ve vichřicích zcela bez ohledu na to, jedná-li se o lesy soukromé, městské, církevní anebo státní. Ceny pozemků v blízkosti rušných komunikací a atomových elektráren klesají bez ohledu na to, kdo je zrovna vlastní. Škody působené mimořádnými klimatickými událostmi celosvětově výrazně narůstají bez ohledu na to, u které firmy je majetek pojištěn. Spotřeba hovězího prudce klesá, ať již chovají stáda soukromníci, anebo zemědělská družstva. Politika, která je po generace tak citlivá na otázku vyvlastňování, jako kdyby neregistrovala všechny ty formy vyvlastňování majetku vlivem zhoršujících se ekologických podmínek.

Pravice s levicí pokračují ve svých ritualizovaných sporech bez ohledu na dramatické změny okolního prostředí. Pravice dále vyčítá levici, že chce pomáhat slabým takovým způsobem, že to činí slabé ještě bezbrannějšími a závislejšími. Levice vyčítá pravici, že chce ovládnout stát, aby ho učinila pokud možno co nejslabším a nejbezmocnějším.

Za zády a proti vůli politických stran se mezitím organizuje občanská společnost vyburcovaná novými hrozbami a nejistotami, které se již nevešly do oficiální agendy. Tím, že občanské iniciativy tato témata vyzdvihly, nemohou je už ani politické strany tak zcela ignorovat. Dokonce se o nich v posledních deseti až patnácti letech vesměs zmiňují i v závěrečných pasážích svých volebních programů. Znamená to snad, že riziková společnost je na ústupu? Ani v nejmenším. To jen politické strany čelí tímto způsobem vážnému riziku, že někdo jiný odvede pozornost veřejnosti od zatuchlých pravo - levých šarvátek na zcela nové pole legitimních politických sporů.

Pro mobilizaci voličů je předpotopní politika ochotna sáhnout třeba i k původně ekologickému heslu trvalé udržitelnosti. V podání politických stran je ovšem nutno toto původně bouřlivácké heslo dešifrovat následovně: Snažme se dělat vše v zásadě právě tak, jak jsme to dělali dosud, ale tvařme se, že v budoucnu bude toto počínání určitě méně nebezpečné, než bylo dosud, takže i naši potomci budou moci dělat vše v zásadě tak, jako se to dělalo dříve, a také oni se tak budou moci tvářit. Tato nová forma simulacra dodržuje všechny náležitosti virtuálního žánru. Učený právník Johannes Corvinus by byl spokojen. Opět jednou je prostý lid navnazen, aby uvěřil, že má něco, co ve skutečnosti vůbec nemá a mít nebude.