Historici, kteří v 19. století vypracovávali mnohosvazkové syntézy o vývoji lidské civilizace sahající od počátků až do současnosti, rezervovali poslední kapitoly svých pojednání éře národních států. Jako kdyby celé dějiny od samého začátku směřovaly k suverénnímu státu uzavřenému v pevných hranicích a s hlavním městem jako symbolem státní moci.

Dnes, zhruba o sto let později, je v souvislosti s vyústěním dějin nejčastěji pronášeno slovo globalizace. O tom, že žijeme v globalizujícím se světě, pochybuje jen málokdo. Názory se liší jen na to, co tento tak hojně používaný termín vlastně znamená.

Globalizace jako velké vyprávění

Ti, kdo označují současnou epochu jako dobu postmoderní, shodují se v názoru, že tuto dobu charakterizuje mimo jiné radikální konec velkých vyprávění. Je zvláštní, že něco podobného může být s takovou jistotou tvrzeno právě v éře globalizace.

Jak vlastně vypadala velká vyprávění, jež byla pěstována od civilizačních počátků až po moderní dobu? Bez ohledu na svůj konkrétní obsah, který míval nejprve podobu mýtů, poté náboženství a nejnověji světskou podobu ideologií, mají velká vyprávění řadu společných rysů.

Především všechna hovořila o dějinné nutnosti, s níž zcela nekompromisně přichází to, co je prorokováno. Hovořila o nutných historických procesech, které lze snad o něco urychlit či nepatrně zpomalit, v žádném případě je však není možno zcela zabrzdit či zvrátit. Nelze si nepovšimnout, že přesně totéž se dnes tvrdí o globalizaci. Její příchod je naprosto nutný, lze se jí jen lépe či hůře, rychleji či pomaleji přizpůsobit. Naše svoboda je tak mimochodem už zase redukována na poznanou nutnost - svobodný člověk se imperativům globalizace bez reptání přizpůsobí a ještě na tom vydělá. Protestovat proti globalizaci mohou jen hlupáci, kteří nepochopili základní trendy směřování dějin.

Ústředním tématem všech velkých vyprávění se stala v době moderní lidská svoboda a emancipace. Moderní doba, shodují se tato vyprávění, přinesla lidem dříve nepoznanou svobodu. Je to však stále ještě svoboda pouze polovičatá. Nemohla se dosud v celé šíři rozvinout. Je zapotřebí tuto tendenci posílit a učinit tak rozhodný krok do říše svobody. Polovičatost moderní doby tím bude konečně překonána a všechny její dřímající potence budou naplno rozvinuty.

Přesně to se dnes tvrdí o globalizaci. Je oslavou svobodného trhu, který odstraní všechny iracionální bariéry, jež až dosud brzdily využitelnou energii a vázaly naše skryté možnosti. Volné toky čehokoliv se rozlijí po celé planetě, jakmile jen padnou poslední omezující překážky a bariéry. Bohatství pak poteče plným proudem, slibují neoliberální ekonomové slovy Karla Marxe.

Ve všech velkých vyprávěních byla svoboda vždy ukázněna tak, že ani omylem nepřipouštěla ohrožení celku. Vycházelo se z předpokladu o hluboké zájmové jednotě mezi celkem, tedy společností a jeho částmi, ať již jednotlivci či celými skupinami. Svoboda částí a rozvoj celku se přitom vždy doplňovaly a navzájem umocňovaly. Také v případě globalizace prý platí, že tento celosvětový proces nemá v žádném případě sloužit nějakým parciálním zájmům na úkor celku. Zaručeně na ní nakonec vydělají všichni zúčastnění, a to včetně těch nejchudších, nejvzdálenějších a nejpotřebnějších. Časem to povede až k harmonizaci vztahů v měřítku celé planety.

Všechna velká vyprávění byla odjakživa postavena na modelu souboje dobra se zlem. Měnili se jen aktéři. Vyvrcholením takového vyprávění byl závěrečný happy end, kdy síly dobra zlo definitivně porážejí. V jistém velkém vyprávění byli oněmi reprezentanty zla všichni ti, kdo vykořisťují za účelem maximalizace svého soukromého zisku. Ve vyprávění globalizace je naopak jako zlo identifikováno cokoliv, co by mohlo soukromý zisk nějak brzdit a umenšovat.

Dnešní doba má, jak známo, velký odpor k vizím a projektům do budoucna. Přitom však opěvuje globalizaci, která má všechny rysy dlouhodobé vize a do posledních detailů zachovává logiku všech správných utopií.

Moderní utopie (včetně té o blahodárnosti globalizace) bývají konstruovány poměrně stereotypně. Všechny vycházejí z popisu obrazu dnešního nedokonalého světa, jenž je sužován mnoha problémy. V kontrastu s ním se načrtne obraz světa žádoucího. Ten bude mnohem bohatší, otevřenější, tolerantnější a svobodnější. Poté je identifikována síla, která přesun či skok do říše svobody uskuteční. V nejnovějším podání jsou oněmi hrdiny velké nadnárodní společnosti působící v dynamickém prostředí volných finančních toků. Jsou identifikovány ovšem také síly protikladné, které se budou ve své zaslepenosti či vedeny zlým úmyslem příchodu blaha a hojnosti bránit. Takovými odpudivými silami mohou být ekologové, ale také třeba zaměstnanci se svými sociálními požadavky, či celý sociální stát a jeho celní a obchodní bariéry.

Poté, co jsou popsáni aktéři a obsazení posledního významného historického zápasu, přechází se k popisu děje. Ten je neobyčejně dramatický, jak už to v případě souboje dobra se zlem bývá. Klíčovou zápletku představuje pasáž o nutnosti přechodných porodních bolestí, jež je nutno překonat, abychom po cestě slzavým údolím dosáhli cíle. Tak marxismus chtěl dočasně tvrdou diktaturou omezit svobodu, aby odtud mohla vyrůst naprosto spravedlivá a vysoce humánní společnost. Dnešní vypravěči o globalizaci uvažují ne nepodobně. Proces globalizace vyžaduje zpočátku zcela nekompromisně utáhnout opasky a tvrdě pracovat pro zvýšení vlastní konkurenceschopnosti. Teprve odtud, z veliké askeze a odříkání vyroste posléze zázračné zbohatnutí.

Tvůrci utopií se nezdržují bližším popisem toho, jak vlastně svoboda vyrůstá z diktatury, či jak nebývalá celosvětová prosperita organicky raší z velkého odříkání a z vynucené chudoby. Zcela jasno však mají alespoň v tom, že světodějné síly, které tento zázračný přerod jednou uskuteční, jsou již nachystány. Dělají své dílo naprosto nezištně, jsou totiž takto ctnostně již dopředu naprogramovány. Zatím jsou bohužel ještě svázány, takže nemohou svůj emancipační vliv osvědčit naplno. Aby konečně ztratily okovy, které je tíží, stačí jediné - deregulovat.

Konečné osvobození je pochopitelně také v bytostném zájmu těch, kdo zatím ještě buď z neznalosti, či zlé vůle reprezentují síly zla. Také tyto nepřejícné síly nakonec globalizace velkoryse uspokojí. Ekologové dostanou prostředky na záchranu té své přírody, zaměstnanci si konečně uvolní opasky, chudé země třetího světa časem doženou a snad i předeženou ty, kdo byli dosud šťastnější.

Velká vyprávění, jak známo, nejsou vykládána pro zábavu. Mají svou legitimizační funkci, slouží k ospravedlnění určitých mocenských poměrů. Jaké poměry jsou legitimizovány vyprávěním o globalizaci?

O čem mlčí vyprávění

Globalizace nesporně představuje celosvětové vyústění modernizačních tendencí. Samotný proces modernizace ovšem již od počátku vzbuzoval dvojí, zcela protikladnou reakci. Ti, kdo byli modernizací nadšeni, viděli především její nesporný obrovský emancipační a humanizující potenciál. Moderní společnost postupně osvobozuje člověka od mnoha tlaků a omezení, které ho svazovaly uvnitř přeprůmyslových společností řízených tradicí.

Ti opatrnější naopak od počátku varovali před destrukčními a dehumanizujícími možnostmi, jež jsou v modernizačním procesu rovněž přítomny. Moderní společnost osvobodila člověka od jedněch tlaků, aby ho vzápětí podřídila jiným kontrolním mechanismům, jež jsou sice mnohem abstraktnější a neviditelnější, jsou však neméně všudypřítomné.

Symbolem těchto nových tlaků a mocných kontrolních mechanismů se pro mnohé stal právě moderní stát. Odtud význam politiky jako snahy o neutralizaci rizik spojených s nebývalým akumulováním moci v její nejčistší podobě. Úloha politiků je zde srovnatelná s úlohou dozorčího a kontrolního personálu ve velínu atomové elektrárny. Obě profese mají za úkol zabránit tomu, aby nebývale koncentrovaná síla nerozmetala budovu a nepřinesla zkázu celé zemi. Naopak, je třeba ji uvolňovat kontrolovaně a po malých částech, aby konala užitečnou práci.

Proces globalizace dokonale zamíchal kartami. Jak známo, na většině velkých vyprávění je zdaleka nejzajímavější právě to, co se v nich vůbec neříká. Velké vyprávění o globalizaci zamlčuje, že nadnárodní firmy opustily závětří národních ekonomik, ve kterém byly po zhruba sto let své nedospělosti hýčkány, a vytvářejí si svůj vlastní svět, jenž se řídí logikou maximalizace zisku. Toho zisku, který se jen nerad nechá brzdit zbytečnými sociálními, environmentálními, či dokonce politickými ohledy.

V procesu globalizace nedochází k zániku státu, nýbrž k jeho jakési temelínizaci. Stát zůstává zachován v celé své kráse a monumentálnosti, ani o kousek neuvolní dobrovolně místo alternativním zdrojům moci. Jeho provozování však vyžaduje obrovské náklady a jeho přínos přitom zůstává poněkud sporný. Někteří soudí, že by měl být raději odstaven, protože je beztak přebytečný, jiní však namítají, že když už jednou stojí, byla by škoda ho zpochybňovat, či dokonce bourat. Ať ještě doslouží.

Jak se stalo, že na prvý pohled tak solidní a impozantní konstrukce státu byla náhle a bez varování zpochybněna? Může za to globalizace. V jejím průběhu se snad poprvé v historii přestaly krýt hranice světa politického rozhodování a světa ekonomických transakcí. Opravdu důležitá rozhodování přecházejí z jednotlivých států a jejich vlád do vyšších, nadnárodních sfér a pater moci. Marně bychom zde hledali jakýsi řídící velín. Neexistuje žádné záhadné centrum, které by na této úrovni rozhodovalo o budoucím vývoji. Parametry tohoto vývoje se samy nastavují jako důsledek velmi komplikovaného a často rozporného střetávání protikladných zájmů celých skupin nadnárodních společností a jako důsledek toho, co se zrovna děje na velkých finančních trzích. Z hlediska jednotlivých států to však znamená, že vlády mají stále menší prostor, v němž mohou manévrovat a v němž mohou uplatňovat své vlastní priority, tedy ty priority, kvůli kterým byly původně zvoleny a kvůli kterým pilně vybírají peníze od daňových poplatníků.

V procesu globalizace se vytvářejí nové mocenské asymetrie. Vznikají na protikladu mezi tím, co se může volně pohybovat skrze všechny regiony a překračovat snadno všechny hranice, a tím, co zůstává vázáno a trvale fixováno na určité území. Na jedné straně této mocenské nerovnosti stojí například investice či celé firmy anebo jejich jednotlivá oddělení, které se stále pružněji a rychleji přemísťují mezi vzdálenými regiony, zeměmi a celými kontinenty. Na straně druhé zůstává vše, co jaksi z technických důvodů křídla mít nemůže - sem patří většina pracovní síly, celé sídelní komunity, ale pochopitelně také příroda a krajina.

Možnost volného pohybu pronikavě zvyšuje moc mobilních, protože jim umožňuje odpojit se od závazků, nemít trvalejší povinnosti vůči žádnému konkrétnímu místu. Dovoluje jim oprostit se od jakýchkoliv důsledků vlastního počínání, dává jim možnost utéci před zodpovědností. Moc získala exteritoriální povahu, zatímco život naprosté většiny lidí zůstal teritoriální, konstatuje britský sociolog polského původu Zygmunt Bauman.

Vše, co je naopak z jakéhokoliv důvodu méně mobilní, musí nést důsledky, jež mohou vyplynout z rozletu mocných. Díky tomu ti, kdo moc z titulu své neomezené mobility mají, nemusejí už kalkulovat negativní důsledky svého počínání do efektivnosti svých investic. To dále zvyšuje jejich zisky a umocňuje celkovou nerovnováhu.

Globalizace přináší nepochybně větší svobodu. Ne však pro všechny stejně. Nejlépe ji může vychutnat ten, kdo není ničím vázán. Má svobodu odejít hned zítra, což ho spolehlivě zbavuje ohledů vůči jakémukoliv místu. V praxi to funguje tak, že ten, kdo je vysoce mobilní, může snadno diktovat usedlým, neboť může volně rozhodovat o umístění svých investic tam, kde je momentálně nejvyšší ochota převzít na vlastní bedra co nejvíce cizích nákladů. Schopnost velkých firem přenášet v mžiku svoji výrobu z jedné země a oblasti do jiné výrazně snižuje vyjednávací možnosti všech zemí a každé lokality.

V důsledku toho dále narůstá distance mezi zárodkem globálních pohyblivých elit a lokálním zbytkem méně mobilní populace. Tyto narůstající nerovnosti můžeme identifikovat například jako prudký růst rozdílů ve velikosti majetku, v příjmech, vlivu a prestiži špičkových manažerů velkých korporací a jejich řadových zaměstnanců. Během posledních deseti až patnácti let tyto nerovnosti vzrostly prakticky ve všech zemích bez ohledu na míru jejich vyspělosti několikanásobně.

Tajemstvím planetárního úspěchu globalizace je schopnost obřích firem privatizovat zisky ze svého podnikání, a přitom mnoha různými způsoby přesunovat co největší část nákladů na lokality a celé státy, mezi nimiž se v krátkých intervalech vysoce flexibilně přesunují.

Státy létat nedokáží

Globalizace neznamená, že skupina mocných manažerů velkých nadnárodních firem spolu s finančníky a s bankéři chce v rámci jakéhosi tajemného spiknutí připravit o moc národní vlády, aby si jejich dosavadní pravomoci přivlastnili a rozdělili mezi sebe. Jde zde o něco mnohem méně přímočarého. V průběhu globalizace se moc vytrácí z oblasti klasické politiky. Odchází z ní především proto, že klasické politické instituce nejsou schopny ovlivňovat rychlost pohybu velkých investic nadnárodních společností. Vlády formálně suverénních států se dostávají do málo důstojné pozice těch, jejichž úspěšnost je závislá na pohybech, které nedokáží nejen kontrolovat a usměrňovat, ale zpravidla nedokáží jejich budoucí vývoj ani přibližně předjímat.

To je také jeden z důvodů rostoucí apatie voličů, kteří stále méně důvěřují v to, že změna na politických postech může nějak ovlivnit jejich momentální sociální situaci a nejisté perspektivy. Bez této zásadní důvěry ovšem hrozí, že po formální stránce naprosto demokratické instituce mohou zdegenerovat do podoby bezobsažné fasády, která jen nevěrohodně překrývá skutečné mocenské poměry.

Strategie nadnárodních firem, těchto hlavních aktérů globalizace, je přitom vcelku prostá: Výrobu se snaží přenášet pokud možno do zemí s nejlevnější pracovní silou, své produkty prodávat v zemích s co nejvyšší kupní silou a zároveň daně ze svého podnikání platit v zemích s největšími daňovými úlevami.

Pro jednotlivé státy jsou důsledky této strategie velice povážlivé. V důsledku odlivu nezanedbatelné části pracovních příležitostí může stát jen s rostoucími potížemi ovlivňovat míru nezaměstnanosti, zároveň ztrácí zdroje na zabezpečení lidí, jejichž práce odchází do lacinějších zemí. Globalizace tak zároveň zvyšuje míru nestability domácí ekonomiky, a přitom zužuje prostor vládám, jak této nestabilitě a jejím důsledkům čelit.

Umění vládnout se v domácí politice vystavené takovým historicky bezprecedentním tlakům stále více redukuje na schopnost zdůvodnit škrty ve veřejných výdajích, zatímco v politice zahraniční se vyčerpává snahou vlád nalákat silné aktéry globální ekonomiky do vlastní země pomocí pestré škály investičního zvýhodňování. Tento dvojjediný úkol stojí dnes před každou vládou, bez ohledu na to, nakolik pravicovou či levicovou rétoriku používá ve svém volebním programu. Jak vůbec přilákat do země na celý další rok kapacity, které budou nové bohatství vytvářet? A jak investující hosty po roce přemluvit, aby se ještě aspoň chvíli zdrželi? A hlavně - jak to vše udělat co nejlaciněji, jestliže se přesně o totéž snaží také všechny okolní i vzdálenější státy?

Odpověď na tyto otázky patří k velkým paradoxům globalizace. Chtějí-li politici zůstat správnými vlastenci, musejí všemožně pečovat o cizí firmy. Musejí jim vytvořit k jejich působení co nejlepší podmínky, i kdyby to mělo být na úkor výdajů pro vlastní obyvatelstvo. Dobře tuší, že v opačném případě by na tyto výdaje nejspíš také nezbylo.

Nová ekonomika klade velký důraz na to, aby každý posiloval zcela samostatně a iniciativně svoji konkurenceschopnost. V tvrdém soupeření o krajně nestálé a přelétavé investice neposedných nadnárodních firem je důležitou součástí konkurenceschopnosti možnost zajistit pro tyto investice co nejvyšší míru bezpečí. Také v této rovině je vyžadováno chování samostatné a iniciativní. Pro stát to konkrétně znamená, že o všechny své funkce v dohledné době jistě nepřijde. Zůstává mu monopol na samofinancování dohledu, který je zárukou pořádku. Pokud by něco z toho měli financovat sami investoři, bylo by to jednak málo vlastenecké, jednak by to ukusovalo z jejich vlastních zisků.

V této souvislosti se jeví v poněkud novém světle jedno z nejfrekventovanějších slov celého diskurzu globalizace - přečasto užívané heslo deregulace. Deregulace zajisté neznamená zrušení všech pravidel. Znamená jen postupné vyřazování těch regulí, které byly v minulosti přijaty na úrovni suverénních států. Deregulace neznamená konec politiky. Také v totálně deregulovaném světě si občané stále volí své politické zástupce. Jejich zástupci však stále méně kontrolují to, kvůli čemu je voliči volili. Deregulovaný svět dává politikům v zásadě jen dva mandáty. Jednak mandát k tomu, aby zase o něco přiškrtili vnitřní výdaje, jednak mandát k tomu, aby obohatili škálu investičních pobídek pro velké nadnárodní firmy.

Ironie dějin

Globalizace přináší státní moci podobné trampoty a podobná pokoření, jaké ona sama přichystala v minulých stoletích tradičním komunitám, nezávislým městům a ještě dříve feudálním državám. Pomsta je to o to pikantnější, že nástup globalizace byl po dlouhou dobu nezáměrně připravován samotným státem. I když moderní stát až do nedávna sám sebe považoval za dlouho hledané a šťastně nalezené vyústění dějin, z dnešní perspektivy se zdá pravděpodobnější, že moderní státy vytvořily jen přechodný a z hlediska dějin pouze epizodický prostor pro docela jiné uspořádání moci. Posloužily jen jako jakýsi inkubátor pro vývoj korporací, které všemožně hýčkaly, dokud ony samy ještě nebyly schopny vlastního rozletu. Jakmile korporace dostatečně zesílily, osamostatnily se a začínají žít svým vlastním životem, nejednou tak trochu na útraty svých bývalých pěstounů.

Globalizace znamená revoluci nejen ve světové ekonomice, ale především v rozložení moci. To, co v minulosti prováděl vrchnostenský stát městům, obcím, stavům a dalším pospolitostním útvarům, to nyní nadnárodní firmy činí státu. Tehdy i nyní dochází k podobnému mocenskému vyvlastňování, k podobnému odnímání kompetentnosti při regulaci sociálního života a k postupné proměně původně suverénního útvaru v pouhou atrapu přidržující se křečovitě symbolů zašlé slávy. Ironií dějin je, že obětí této neviditelné revoluce je právě ten stát, který pro svou postupnou demokratizaci potřeboval přibližně stejnou dobu, jakou potřebovaly velké firmy k tomu, aby definitivně opustily jeho pohostinný inkubátor.

Zajisté nepřestanou státy rázem existovat, tak jako nepřestala fyzicky existovat dříve nezávislá města. Svůj osud však už nemají ve svých rukou. Podobně jako dříve tradiční komunity, také moderní státy se stávají pouhým průchozím prostředím napojeným na cizí oběh a jsou oživovány i umrtvovány v rytmu jeho pulzování. Není vyloučeno, že státy budou následovat svůj předobraz - tradiční města - až do trpkého konce. Po jejich vzoru mohou být proměněny v pouhé administrativní jednotky a začleněny do fungování globalizované společnosti jako nižší články správy. Nová vrchnost jich může využít třeba k přehlednější registraci populace. V zájmu stylovosti jim možná ponechá obvyklé odznaky státní moci, zvláště budou-li nějakým způsobem využitelné pro potřeby reklamy. Otázkou je, co se při této proměně stane s demokracií, pokud se v rámci deregulace odstěhuje rozhodování daleko z dosahu pracně ustavených demokratických procedur.

Prostor pro demokracii

Nadnárodní korporace, jež jsou spolu s pouze minimálně regulovanými finančními toky hlavními hrdiny procesu globalizace, mají již z definice jen málo společného s institucemi demokracie. Nejde zdaleka jen o to, že pravidla demokratické reprezentace a voleb v říši velkých firem přímo z technických důvodů neplatí. Stejně důležité je, že prioritou nadnárodních gigantů není ochrana svobod, ale zcela pochopitelně maximalizace zisku. Podnikatelským subjektům nelze tuto skutečnost nijak vyčítat. Nelze v ně však ani pošetile skládat v tomto ohledu přehnané naděje a slibovat si od nich moudrou a nezištnou spoluúčast na správě věcí veřejných. Nemají to v popisu práce. V jejich světě, který je plně podřízen imperativům zisku, se mohou naopak určité standardní svobody ocitnout v kategorii mimoekonomických bariér obchodování. Mohlo by tomu tak být časem například v případě svobody bránit svou lokalitu před těžebními či jinými zásahy nadnárodních investorů či před umístěním zvlášť riskantních výrob a technologií.

Jestliže podnikatelské subjekty jsou zcela přirozeně naprogramovány na logiku zisku, ochrana občanských práv a svobod patří stejně legitimně do programu občanské společnosti. Posoudit možné důsledky globalizace v tomto ohledu je zvlášť citlivá záležitost. Občanská společnost prošla v zemích s vyspělou demokracií poměrně složitým vývojem, vždy v minulosti se však definovala právě svým vztahem ke státu. V raných fázích byl poměr občanské společnosti ke státu výrazně kritický. Občanská společnost byla vůči státu v opozici, neboť v něm viděla byrokratický útvar se silnými pozůstatky absolutismu, které prozrazoval direktivními zásahy do každodenního života svých dřívějších poddaných, poté čerstvých občanů.

V pozdějších fázích (souvisí to mimo jiné s výraznými proměnami charakteru středních vrstev) je vztah občanské společnosti vůči státu méně antagonistický a má spíše charakter spolupráce při naplňování v zásadě společných cílů státu, jeho národní ekonomiky a jednotlivých skupin občanů. Tento vývoj vytvářel dějiny sociálního státu.

Jakkoliv se vztah občanské společnosti ke státu postupně měnil, právě poměr ke státní moci zůstával vždy v minulosti pro fungování a celkový smysl občanské společnosti zcela zásadní. Občanská společnost operovala jinými prostředky a často s odlišnými prioritami ve stejném prostoru jako stát se svými institucemi. Byl to prostor, ve kterém se v těchže hranicích odehrávalo zároveň dění politické, ekonomické i sociální. Klasická politika dokázala většími či menšími intervencemi do oblasti ekonomické ovlivňovat dění v sociálním sektoru. Dnes klesá schopnost státu kontrolovat procesy ekonomické a skrze ně ovlivňovat také vývoj sociální. Jaké možnosti má v tomto směru občanská společnost? Konečně má šanci vyrovnat se státem síly. Dochází k tomu však v době, kdy moc již z úrovně státu pozvolna odchází. Čeho mohou dosáhnout v této konstelaci síly občanské společnosti? Mají šanci proniknout do vzniklého mocenského vakua? Vytváří se něco takového tu a tam v lokálním oku hurikánu globalizace?

Víme, že pro jedny znamená globalizace ničím neomezovanou možnost pohybu, pro druhé stále obtížnější možnost kontrolovat dění v lokalitě, na kterou zůstávají vázáni. Občanská společnost však primárně vzniká právě ze snahy kontrolovat dění v lokalitě, ve které občané žijí. V soupeření se státní mocí se jí to mohlo v minulosti více či méně dařit. Tam, kde byla občanská společnost úspěšná, stát ustoupil. Co se však stane nyní, jestliže v nějaké lokalitě prosadí občanské iniciativy svůj zájem odlišný od zájmu cizího investora? Nadnárodní společnost může kdykoliv jednoduše odejít. Půjde tam, kde občanská společnost není tak vyspělá. Další investice do oblasti nepřijdou a občané, kteří slavně zvítězili, poškodí v důsledku toho své spoluobčany.

Lze si pochopitelně představit situaci, kdy cíle občanských iniciativ a velkých nadnárodních společností budou zcela či alespoň zčásti identické. V ideálním případě bude takovým cílem právě povznesení určitého regionu. Mají však nadnárodní společnosti v popisu práce povznášení regionů? Je takový cíl v souladu s jejich zásadou maximalizovat zisk? Je v souladu se strategií firem umísťovat výrobu do oblastí s momentálně nejlevnější pracovní silou, prodávat výrobky tam, kde jsou ceny právě nejvyšší a daně odevzdávat pokud možno v daňových rájích?

Zatím chybějí přesnější analýzy toho, nakolik budou moci občanské iniciativy, spolky a nejrůznější sdružení prosazovat místní zájmy proti velkým nadnárodním společnostem a nakolik budou moci s nimi spolupracovat. Není zřejmé ani to, jaká bude úloha státu v těchto konfliktech. Jisté je jen, že celková konstelace a rozložení sil se pronikavě mění. Nadnárodní firmy mohou odejít odtamtud, odkud stát odejít nemohl a musel buď riskovat střet, anebo hledat kompromisy. Jedinečné výhody své mobility mohou velké firmy využít k tomu, aby stavěly občanskou společnost před obtížně řešitelná dilemata. Buďto občané v určitém místě přijmou jejich požadavky, anebo se firma přesune tam, kde je občanská společnost méně dotěrná. Odboráři v mnoha zemích již tuto zkušenosti učinili. Slabý stát jim přitom příliš nepomohl. Nelze zcela vyloučit, že občanská společnost jako celek může pod podobným tlakem zažít stejný úpadek vlivu, jaký v posledních desetiletích zažívají právě odbory.

Zodpovědnost za vlastní region či lokalitu může v takových podmínkách projít zvláštní a poněkud cynickou proměnou. Od občanů může situace vyžadovat, aby se dokonce z vlastní vůle chovali tak, jak se v nedemokratických státech chovají lidé pouze z donucení. Zodpovědnost se může začít poměřovat tím, nakolik budou ochotni přilákat cizí prostředky a investice třeba i za cenu ruinování vlastního domova těžbou surovin, či umísťováním riskantních technologií, provozů či skládek, o které není v jiných lokalitách zájem.

Liberalismus se přitom ocitá v nové a choulostivé situaci. Vždy vyzvedával trh a kritizoval státní byrokracii. Právě pod heslem volného trhu dnes nadnárodní firmy vytvářejí gigantické monopoly při produkci a distribuci prakticky všech strategických komodit. Obchodní obrat deseti největších korporací převyšuje sumu hrubého domácího produktu stovky nejchudších států. Kdo by měl dnes podle liberální ideologie co nejvíce zeslábnout? Upadající stát, anebo sílící korporace?

Zatímco liberálové takto otázku nekladou, spor o globalizaci se vyhrocuje a z lavic parlamentů se přenáší do ulic pravidelně zaplňovaných demonstranty. Na tvrzení politiků, že globalizace demokratizuje přístup k informacím, reagují demonstranti konstatováním, že komunikační síť je v ní užívána velice selektivně. Pro řadu zemí třetího světa dělají počítače hlavně to, že s velkou přesností registrují jejich chudnutí. Proti tvrzení, že globalizace vede k rovnoměrnějšímu rozdělení bohatství, se poukazuje na fakt, že 358 nejbohatších lidí planety má dnes tolik bohatství jako chudší polovina lidstva. Proti tvrzení, že globalizace svět propojuje, se argumentuje tím, že naopak vytváří poměry, kdy bohatí už nepotřebují chudé a světová ekonomika vytváří masy vyloučených, nepotřebných, přebytečných lidí. Proti argumentu, že demokratické státy přece na pestrobarevné mapě světa stále zůstávají, je oponováno poukazem na to, že spekulativní finanční transakce denně dosahují již téměř objemu všech rezerv všech národních bank světa. Na námitku, že globalizace přece zavádí nový a pevný světový řád, se reaguje konstatováním, že zatím pouze vyřazuje jednu za druhou pojistky, které alespoň částečně chránily jakkoliv nedokonalé poměry dosavadní. A konečně na tvrzení, že globalizace ruší hranice a podporuje volný tok osob, existuje námitka ze všech nejstručnější: Jak kterých.

V rozhořčených sporech o globalizaci nejde o otázky nikterak podružné. V jádru těchto sporů spočívá hluboká pochybnost o legitimitě procesu, o jehož nástupu žádná vláda nerozhodla a o němž se v žádném parlamentu nehlasovalo. To přesto, že důsledky tohoto procesu mohou být mnohem významnější než naprostá většina toho, o čem se s takovou vážností rozhoduje a demokraticky hlasuje.