Prezident Bush umístil Írán, Irák a Severní Koreju do středu mezinárodní "Osy zla", navzdory nedávným důkazům, které získala CIA, že ani jeden tento stát v současnosti Spojené státy neohrožuje.

Minulé pondělí, aby tuto explicitní hrozbu podpořil, oznámil prezident Bush zvýšení amerického vojenského rozpočtu o 15 procent. Je to nejvyšší zvýšení vojenského rozpočtu za posledních dvacet a je více než dvojnásobkem celkových vojenských výdajů Evropské unie. Letos dojde ke zvýšení amerického vojenského rozpočtu o 36 miliard dolarů, příští rok o 48 miliard dolarů a během dalších pěti let o 120 miliard dolarů.

Ani to však nestačí generálu Richardu Myersovi, předsedovi spojených štábů americké armády, a ministru obrany Donaldu Rumsfeldovi. Chtějí, aby se americký rozpočet na zbrojení zvyšoval ještě rychleji.

Záhadou je, proč si Amerika, která je na světovém jevišti začátkem jednadvacátého století ani ne tak supervelmocí, ale obrovité zvíře, behemot, monstrum, a těší se vojenské a kulturní převaze, jakou neměl nikdo od dob římského impéria, přeje dál zvyšovat své vojenské výdaje.

Je typické, že nejlépe tento americký syndrom definovali Francouzi, kteří se tradičně stavějí s podezřením vůči americké globální hegemonii. Nazývají ho "gigantisme militaire", vojenský gigantismus. Je to výraz, který charakterizuje patologickou situaci: organismus, který se stal tak velkým, že je z toho nemocen.

Celý svět se ptá: Kdo je ten nepřítel, proti němuž se nyní Amerika vyzbrojuje? A proč to dělá?

"Je zjevné," uvedl jeden evropský diplomat, "že jde o bezpečnost. Ale jak má obrovské zvýšení výdajů na obranu zabránit případnému dalšímu teroristickému útoku, to je nejasné. Spíš jde ale o to snahu opravit poškozené americké sebevědomí po 11. září. Bezmocnost Ameriky tváří v tvář útoku z 11. září vyžaduje velká gesta, i když jsou nesmyslná a kontraproduktivní."

Někteří analytikové poukazují na to, že jestliže usiluje Amerika o bezpečnost, tu najde v dialogu s potenciálně nebezpečnými státy, nikoliv v tom, že, jak nyní činí, posílí představu, kterou sdílí v současnosti už mnoho protiamerických organizací, že jsou Spojené státy říší zla, která chce svět ovládnout.

Cynikové identifikovali otevřeně sobecké aspekty v posedlosti amerických Republikánů s otázkami americké bezpečnosti. "Válečná" rétorika má jediný, čistě vnitropolitický účel: Bush se snaží využívat americké paranoie po 11. září k tomu, aby znovu vyhrál prezidentské volby.

Skutečností však je, že i před posledním zvýšením amerického vojenského rozpočtu by Amerika dokázala porazit ostatní svět i s jednou rukou svázanou za zády.

Například jediná skupina amerických jaderných letadlových lodí - viz například skupina lodí, soustředěných kolem USS Enterprise, která má startovací leteckou dráhu více než kilometr dlouhou a nadstavbu vysokou dvacet pater - soustřeďuje jen v jediné námořní skupině více vojenské síly než kolik je většina států světa schopna dát dohromady s celou svou armádou. Spojené státy mají už dnes těchto námořních bojových skupin sedm.

I dosah amerických ozbrojených sil je neuvěřitelný. Když byla americká loď Kitty Hawk vyslána s doprovodnými válečnými loděmi z Jokohamy do Perského zálivu proti Afghánistánu, urazila za pouhých 12 dní 10 000 km a cestou se proměnila v obrovskou útočnou základnu pro tisíce amerických speciálních jednotek.

Americké bombardéry B 52 mohou létat po celém světě a za letu si doplňovat palivo. Jsou vyzbrojeny raketami s plochou dráhou letu, které dokáží odpalovat na vzdálenost mnoha set kilometrů. Ty rakety jsou na cíl naváděny prostřednictvím satelitů.

A naprostá vojenská převaha Spojených států způsobila, že je nesmírně nepravděpodobně, že by kdy někde na světě umírali američtí vojáci.

Proč tedy Američané potřebují ještě více vojenské moci a ještě lepší armádu? I vojenští analytikové jsou zmateni.

"V hypermoderní vojenské technologii nemá Amerika konkurenci. A nyní naplánované výdaje jsou většinou zcela irelevantní v boji proti nožům, které byly použity 11. září. Bombardování Afghánistánu vytvořilo iluzi vítězství," konstatoval Dan Plesch z londýnského Royal United Services Institute.

Profesor Paul Kennedy na Yale University vypočítal, že Spojené státy nyní vydávají každoročně na armádu dohromady více než 9 dalších států s největšími vojenskými rozpočty na světě. 40 procent veškerých světových výdajů na zbrojení vydává Amerika.

Zvýšení amerického vojenského rozpočtu nyní vyvolává znepokojení i v Evropě, kde varoval generální tajemník NATO lord Robertson, že jestliže se nezastaví pokles vojenských výdajů v Evropě, evropské členské země Severoatlatického společenství se stanou vojenskými trpaslíky.

Někteří diplomaté tvrdí, že je Severoatlantické společenství už zastaralé a překonané. Bylo vybudováno pro hrozbu studené války a situace je dnes zcela jiná. "Budou Američané ještě někdy vůbec vést válku skrze NATO," ptá se Carl Bildt, bývalý švédský premiér. "Je to otázka. Ale Spojené státy si vyhrazují právo vést válku a ostatním státům přenechávají složitý a nákladný proces budování demokracie a zajišťování míru."

A afghánská válka nejen učinila Spojené státy vrchním vojenským velitelem světa, ale radikálně restrukturalizovala architekturu mezinárodních aliancí. Ve střední Asii je nyní mnoho nových amerických pevností, v Tichém a v Atlantickém oceánu hlídkují americké letadlové lodi a obrovské vojenské flotily. Vznikla struktura nových aliancí zemí, které jsou zavázány Spojeným státům za to, že Amerika už nekritizuje jejich vnitřní porušování lidských práv - je to Čína, Pákistán, Indie, Rusko a bývalé státy Sovětského svazu.

Příchodem Donalda Rumsfelda a skupiny jeho stoupenců na americké ministerstvo obrany vznikla zcela nová vojenská politika USA. Jejím cílem je vytvořit unilaterální, samostatnou, americkou vojenskou moc. "Válka proti terorismu," míní profesor Paul Rogers z katedry mírových studií Bradford University, "je jen eufemismus pro šíření amerického vlivu po světě."