Důvod je nasnadě: legislativní kvalita předlohy je tak nízká a její logická struktura natolik chatrná, že i nejbanálnější případy, jimiž se soudy budou podle nového zákona zabývat, mohou skončit u Ústavního soudu, popř. u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, a tam mají slušnou šanci na úspěch.

Na závažnou procedurální vadu předlohy upozornil jako první Ekologický právní servis. Jedná se o to, že svolavatel, který chce napadnout rozhodnutí správního orgánu o zákazu shromáždění, musí soudu do 15 dnů od doručení (jímž se rozumí vyvěšení na úřední desce úřadu) předložit spolu se žalobou písemné vyhotovení rozhodnutí, ovšem nikde v zákoně není stanoveno, v jaké lhůtě mu úřad toto písemné vyhotovení zašle. Tím předloha flagrantně porušuje ustanovení článku 36, odst. 2, Listiny základních práv a svobod, podle nějž každé rozhodnutí orgánu veřejné správy týkající se základních práv a svobod podléhá soudnímu přezkoumání. První případ, kdy úřad zakáže shromáždění a nezašle svolavateli včas své rozhodnutí, může skončit u Ústavního soudu - a na ten se svolavatel může obrátit ihned, po uplynutí patnáctidenní lhůty.

Značně bizarní konstrukci představuje § 9, jímž se stanoví odpovědnost svolavatele za pokojný průběh shromáždění. Hned další věta však tuto odpovědnost fakticky vyvrací, když uvádí, že nemůže-li svolavatel zajistit pokojný průběh shromáždění vlastními silami a prostředky, je povinen požádat o pomoc úřad nebo příslušný útvar policie. Předkladatel si tedy byl vědom, že svolavatel, jenž účastníky shromáždění ani nevybírá, ani nemá možnost k čemukoli je přinutit, nemá - na rozdíl od policie - prostředky, jak pokojný průběh zajistit v případě, že ho některý z účastníků naruší. O pokojný průběh může nejvýš usilovat, jak je to dáno v § 8, písm. c) - jakékoli pokusy přenést na něj odpovědnost, jež by dle dikce předlohy měla být dokonce objektivní (tj. nezávislá na tom, zda svolavatel sám svým jednáním, popř. nečinností narušení zaviní), skončí na tom, že takto deklaratorně stanovená odpovědnost nemá žádné právní důsledky, zejména nelze po svolavateli vyžadovat, aby odčinil škody způsobené účastníky shromáždění, které svolal. I zde se dá očekávat, že Ústavní soud první větu § 9 zruší.

Do téže kategorie spadá povinnost zajistit úklid místa shromáždění a trasy pochodu. Opět se svolavateli stanoví odpovědnost za jednání účastníků demonstrace, které ani nevybírá, ani nad nimi nevykonává takovou pravomoc, aby bylo přiměřené ukládat mu podobné povinnosti.

Konečně pak lze předpokládat, že v praxi neobstojí ani právo úřadů vybírat "kvazisvolavatele" neohlášeného shromáždění a toho pokutovat už za to, že shromáždění neohlásil. Úřady by musely dokázat, že daná fyzická nebo právnická osoba skutečně shromáždění svolala, nejen že se tak v některých věcech projevuje (např. pronáší úvodní projev) - a to může být obtížné, popř. zcela nemožné.

Nový shromažďovací zákon, pokud skutečně projde parlamentem, zavede do shromažďovacího práva stav právní nejistoty hraničící s právním vakuem: předpokládané drakonické sankce budou zřejmě ve většíně případů nevynutitelné. Jediným výsledkem Grossova "protishromažďovacího zákona" může tedy být, že Česká republika si v zahraničí potvrdí pověst země, kde se porušují lidská práva - v daném případě dokonce zákonem.