Nikoli. Bylo to za bývalého režimu. Ta budka byla u stanoviště StB... a ti naivní občané v autech, co volali příbuzným a známým emigrantům do zahraničí netušili, že je to není budka, ale přímo bouda. Dotyčný policista v civilu hezky pozdravil, pohovořil coby také jeden z nich... a pak do zápisu utvořil dvojici: poznávací značku a volané číslo.

Před dvanácti lety se zdálo, že takovým manýrám je konec. Občanovi zbyla jen jména v Cibulkových seznamech. Občan jaksi tušil, že zmíněný výpis je pouze úlitba novému režimu, že tito lidé jsou jen potravou vhozenou do arény, že hlavní aktéři honu na občany asi nevysublimovali.

Jenže byly jiné starosti než místo místa hledat honce. Ostatně to jaksi nepasuje do české povahy. Bohužel česká laxnost nezavřela vrátka, do kterých opět začala nakukovat zvídavá očka policejní.

Ne, nemohu se smířit s tím, že někdo - dnes dokonce "poprávu" čte moje maily, může mě doma odposlouchávat a kdekoli sledovat. Prozatím mohu do ulic protestovat, jestliže se mi něco nelíbí, ovšem právě s tou "poznávací značkou", tedy bez možnosti krýt si tvář. Kdysi jsem se těch v maskách ptala, proč ty hadry na obličejích.... Řekli, že se bojí policie. Kroutila jsem hlavou nad jejich strachem: Tady v demokracii?

Omlouvám se jim zpětně. Zase naivní občan něco netušil. Prý moje fotka visí na různých policejních stanicích. Ostatně, asi je to pravda. Lecjaký policista i v cizích městech mě důvěrně oslovuje. Někdy je v uniformě, jindy v civilu.

Také jsem byla obviněna, obžalována. Útok na veřejného činitele. Dotyčného policistu jsem nebila, jelikož jsem tam nebyla. U soudu mi to bylo houby platné. Oba dva režimy se hájí stejně: přádek a bezpečnost musí být. Občan sám je nesvéprávné individuum.

K případu Tomáše Peciny. Pane Bože, ty to vidíš... a ty to necháš.

Pane Bože, já vím, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě. To je snad záchrana. Je to smutné, že na druhé straně je "sociální demokracie".