Recenze

Blízký východ nad propastí, aneb Za tamní krizí nehledejme islám

27. 10. 2016 / Daniel Veselý

 

Dnešní rozvrat zemí Blízkého východu lze charakterizovat jako sled příčin a následků sahající až do období první světové války. Úvodní kapitola knihy a podrobněji i následující kapitoly rámcují tamní konflikt jako neblahý produkt soupeření mezi Spojenými státy a Sovětským svazem v průběhu studené války. Jestliže se v českém diskurzu dodnes pěstuje mýtus o zápasu Dobra a Zla během studené války, autor tento obraz přesvědčivě rozbíjí.        

Tragickým dědictvím tohoto zápasu o vliv v klíčovém regionu je konflikt v Afghánistánu, kam v roce 1979 vtrhla sovětská vojska. Tato invaze a posléze okupace má ale nepříliš známé pozadí, jednoduše nespadla z nebe jen jako věrolomný útok Kremlu na svrchovanou zemi. Čtenář se dozvídá nepříliš známé informace, příkladně že mudžáhidové, kteří vzdorovali sovětským okupantům, získali podporu od administrativy amerického prezidenta Cartera ještě před invazí. Bezesporu zhoubná okupační politika měla však i své kladné stránky: Tureček navzdory převládajícímu mínění zmiňuje nostalgii „kábulské kavárny“ Američany „osvobozeného“ Afghánistánu po časech, kdy zemi vládla Moskva.

Neuvážená a krátkozraká západní podpora desítkám tisíc „bojovníků za svobodu“, jak je nazval americký prezident Reagan, se stala osudnou nejen pro Afghánistán a další blízkovýchodní země, ale i pro tehdy džihádistickým násilím nedotčený Západ. Masa těchto mnohdy fanatických islamistů generovala notorické válečné zločince, kteří obsadili lukrativní mocenské pozice v dnešním Afghánistánu, jak názorně autor dokládá.

Také zárodky budoucího postrachu západních zemí v podobě Al-Kájdy a Daeše lze vystopovat v epické bitvě o Afghánistán v 80. letech. Děsivé teroristické útoky, jež zásadním způsobem otřásly majestátem a klidem Západu, můžeme chápat jako nechtěný bumerangový efekt slepé velmocenské kalkulace.                

Dějiny přeběhly přes cestu i samotnému autorovi, jenž, snad díky štěstěně, stál u zrodu tajné armády v iráckém Kurdistánu, která měla za cíl svrhnout diktátora Saddáma Husajna. Reportér se stal svědkem pádu autokratického Mubárakova režimu v Egyptě, kde zažil snad nejdramatičtější chvíle svého života. V roce 2012 autor navštívil jeden z uprchlických táborů v Jordánsku, kam směřovali běženci z válkou zmítané Sýrie, a již tehdy spolu s dalšími novináři předvídal vznik uprchlické krize.   

Novinářský instinkt, důkladná znalost místního prostředí a reálií, dílem náhoda a štěstí jsou důmyslnými zbraněmi Břetislava Turečka, díky nimž vznikly exkluzivní reportáže, jež v českém mediálním prostředí nemají příliš zdatnou konkurenci.  

Klíčovým zlomem na Blízkém východě se staly události z přelomu let 2010 a 2011, které vešly do dějin pod názvem arabské jaro a které zásadním způsobem formovaly dnešní konflikty a kolaps do té doby fungujících státních útvarů. Autor, na základě svých postřehů a poznatků uznávaných odborníků, spatřuje příčiny tohoto dějinného kvasu v chudobě, korupci, nevýkonné ekonomice a represi zpátečnických vlád majících podporu Západu. Euforie arabského jara, již umně přiživoval fenomén katarské televize Al-Džazíra, jemuž autor věnuje několik kapitol, se brzy změnila v hořkost, deziluzi, aby nakonec byla utopena v krvi.

Vzestup Daeše nelze podle Turečka spojovat s nadějemi vkládanými do arabského jara, nýbrž s jejich potlačením. Džihádisté dokázali zabrat ohromné území v Iráku díky dysfunkční a represivní vládě a v Sýrii díky amnestii pro tyto islamisty. Obecně je možné konstatovat, že za jeho vznikem a vzestupem stojí nelegální americká invaze do Iráku. Daeš navzdory svému děsivému renomé na Západě dokázal na obsazeném území vyplnit mocenské vakuum nastolením drastického řádu, který porobení obyvatelé zprvu vítali, argumentuje Tureček a dodává, že ačkoliv budou tito džihádisté nakonec poraženi, vojenské řešení nemůže odstranit příčiny jejich rozmachu. Lze proto očekávat přeskupení jejich sil, načerpání nové energie a zahájení dalších bojů třeba pod jiným praporem. 

Přestože česká veřejnost setrvává v mylném pocitu, že s blízkovýchodním děním nemá nic společného, „česká stopa“ je zde více než patrná. Autor se netají svým obdivem k českému orientalistovi Aloisi Musilovi, který stojí po boku největších arabistů 19. a 20. století a představuje jakýsi protipól legendárního Lawrence z Arábie, na konkrétních příkladech dokládá aktivity československé rozvědky v oblasti, nešetří kritikou na adresu předních českých politiků (Havel, Špidla, Zeman) kvůli jejich angažmá v irácké lži a následné tragédii, nebo poukazuje na export českých zbraní na Blízký východ, které často končí v rukou nejen našich oficiálních spojenců, ale v nejednom případě i v rukou Daeše.      

Mezi největší klady knihy patří autorova schopnost analyzovat události bez ideologického filtru na základě rozsáhlých informačních zdrojů včetně relevantních aktérů a důvěryhodných informátorů, aby zdánlivě nesourodé dění získalo logické ukotvení. Čtenář má příležitost sledovat složité zákonitosti dějů ve výbušném regionu, které bývají právě díky ideologické předpojatosti, tak důvěrné známé z mainstreamových sdělovacích prostředků a produkce podřadných manipulativních médií, obestřeny dezinformační mlhou. Toto úsilí nám může objasnit jednání nám nepřátelsky nakloněných režimů; příkladně nedůvěru Kremlu poté, co jej Západ přemluvil, aby nevetoval rezoluci v RB OSN na „pomoc“ Libyi. Tato skepse vyústila v posilování ruských pozic v Asadově Sýrii.

Na druhou stranu je autorovo úsilí o dosažení naprosté objektivy snad jedinou slabinou knihy, neboť snaha stát vždy nad věcí někdy může být dvousečnou zbraní, a čtenáři tak paradoxně ztíží pochopení některých událostí.

Ačkoliv autor věnuje několik prvních kapitol analýze destabilizačních dopadů studené války na státy Blízkého východu, neopomíná jeden ze zásadních faktorů, jejž nelze vynechat, hovoříme-li o kořenech dnešního rozvratu. Tím podle jeho mínění není islám, i když jej sám vnímá na základě řady konkrétních příkladů kriticky, ale dědictví první světové války: Rozpad Osmanské říše a následné pokusy o vytváření národních států z popudu Velké Británie a Francie, které si rozdělily válečnou kořist narýsováním umělých hranic. I tato zdánlivě zapomenutá historie je tedy důvodem, proč se Blízký východ ocitl nad propastí.   

Vytisknout