Francouzské volby naznačují posun Evropy směrem k Rusku

2. 12. 2016

Od konce 2. světové války evropští lídři udržovali svou alianci jako nárazník proti ruské moci. Během dekád složitého vývoje rusko-evropských vztahů, v dobách odcizení i smiřování, udržovala tato mocenská rovnováha kontinent stabilní.

Avšak v Evropě sílí proud zahrnující také Fillona, spolu s jinými populističtějšími politiky, který prosazuje jinou politiku: Místo aby se Evropa Putinovi postavila se má postavit za něj.

Fillon vyzýval ke zrušení sankcí proti Rusku a k partnerství s Moskvou ve snaze omezit migraci a terorismus. S Putinem má přátelské vztahy. Pokud výzkumy nelžou a Fillon se na jaře stane prezidentem, může se přidat k několika evropským politikům prodělávajícím vzestup a nově zvoleným lídrům s podobnými názory.

Jak zdůrazňují učenci, tento pohyb je vyvoláván silami mnohem silnějšími než jakýkoliv zvolený lídr. Populistická vlna mění kontinent a současně s ním i neosobní tlaky mezinárodního mocenského vyvažování.

Tyto změny spolu s nastávajícím britským odchodem z EU a zvolením Donalda Trumpa, ohlašují "dramatickou změnu" v půlstoletí staré západní jednotě proti Rusku, říká James Goldgeier, politolog ze School of International Service při American University ve Washingtonu.

"Všechny trendové křivky nyní směřují od tvrdého přístupu k ruské agresi a ukazují k většímu přizpůsobení ruskému pocitu, že mají privilegovanou sféru vlivu," prohlásil Goldgeier.

Není jasné, jak daleko může v Evropě tato sféra ruského vlivu sahat, nebo jaké bude mít důsledky pro národy, které jen před jednou generací unikly ruské nadvládě. Ale to jsou otázky stupně; Fillonovo vítězství v primárkách naznačuje, že posun už začal.

Ačkoliv Fillon zvrátí tvrdý postoj vůči Rusku, nebude první - totéž udělal Charles de Gaulle - a sám o sobě tím evropskou jednotu nerozbije.

Mnohem důležitější je, že není sám. Trump slíbil spolupracovat s Ruskem a hrozil snížit roli USA v NATO. Několik východoevropských zemí zvolilo lídry, kteří prosazují smiřování s Moskvou.

Zdá se, že v Západní Evropě se politika hýbe Fillonovým směrem. Mainstreamové strany musely uznat, že nedokážou zadržet krajní pravici, a místo toho se rozhodly převzít její agendu.

Fillon tento trend dobře ilustruje. Na rozdíl od francouzské krajní pravice chce zachovat členství v EU, ale slíbil výrazně omezit imigraci, prosazovat konzervativní sociální hodnoty, uvalit "přísnou administrativní kontrolu" na islám a zajistit bezpečnost před terorismem.

"Po celé Evropě se putinismus vynořil jako ideologická alternativa ke globalismu, EU, atd.," tvrdí Benjamin Haddad, francouzský analytik konzervativního thinktanku Hudson Institute ve Washingtonu. Putin je považován za ochranný prvek pro "konzervativní hodnoty" a síla vystupující proti "sňatkům homosexuálů, imigraci a islámu".

Fillon je svým způsobem typický pro Francii, ale například v Německu středolevicová SPD prosazuje opuštění vedoucího postavení v evropském úsilí čelit Rusku. Místo toho navrhuje návrat k Ostpolitik z dob studené války, kdy se Německo snažilo o neutrální vyvažující roli mezi Východem a Západem. (Helmut Schmidt postavil svou Ostpolitik na silném Bundeswehru a jednal s Moskvou o obchodních vztazích a omezení zbrojení do značné míry jako rovný s rovným, ze silné pozice. Dnešní SPD na pozadí kšeftů s Gazpromem neprosazuje Schmidtovu Ostpolitik, ale appeasement země unavené svou historickou rolí, s karikaturou moderní armády - KD.)

Západoevropští politiky se často nepovažují za explicitně vyzývající k přizpůsobení vůči Moskvě, ale prosazující opuštění nákladné mise čelit ruské agresi vůči vzdáleným východním státům v okamžiku, kdy mají bezprostředně jiné starosti. Upřednostňují problém terorismu a přistěhovalectví.

Zájem o východ je z větší části projekt politických establishmentů, které považují za zásadní udržet evropský poválečný řád. Voliči jsou skeptičtější. V roce 2015 průzkum Pew zjistil, že lehká většina ve Francii, Německu a Itálii tvrdí, že by jejich země neměly dodržovat závazek bránit východoevropské členské státy NATO, pokud by se staly terčem ruského útoku.

Voliči, zejména pravicoví, dlouho dávají přednost "jižním" problémům před "východními". Tyto hrozby mohou vést ke vzniku ultrapravicových vlád, který by mohly zcela rozbít evropský projekt.

Ruská moc a agrese sílí, zatímco dvě nejsilnější západní mocnosti, Spojené státy a Británie, hrozí, že se stáhnou.

Podle expertů na mezinárodní vztahy, kteří mají sklon měřit dějiny v epochách spíše než ve volebních cyklech, mocenská rovnováha v Evropě se rapidně posouvá na východ - nehledě na to, co si myslí nebo co říká Fillon.

Rusko je ekonomicky mnohem slabší než Francie nebo Británie, ale stále má jednu z nejsilnějších armád světa a největší jaderný arsenál. V roce 2014 ukázalo ochotu použít armádu v Evropě.

Teorie mocenské rovnováhy tvrdí, že když země jako Rusko je na vzestupu, další státy v regionu mají tři možnosti. Mohou se jí postavit eskalací proti ní. Mohou změnit strany a přidat se k mocnosti na vzestupu. Nebo se mohou přizpůsobit a sílící mocnosti povolit větší vliv v regionu.

V posledních několika letech Evropa zvolila první možnost, ale po Trumpově zvolení a brexitu je stále neudržitelnější. I kdyby Trump nesplnil hrozbu opustit spojence v NATO, ti nemají mnoho jiných možností, než se na to připravit.

Zdá se, že se evropské státy nyní ohlížejí po třetí variantě: Přizpůsobit se Rusku, splnit tolik ruských požadavků, aby to vedlo ke stabilitě. Angela Merkelová, která se drží projektu uchování poválečného řádu, je i v Německu stále izolovanější, ze strany politických spojenců i skeptických voličů.

Jakmile jedna evropská země prolomí jednotnou frontu proti Rusku, zdůrazňuje Goldgeier, "každá evropská země se bude snažit uzavřít v Rusy vlastní dohodu."

To znamená patrně poskytnout Rusku ústupky v Sýrii, zrušit sankce zamýšlené jako nátlak na ukončení války na Ukrajině, nebo tolerovat větší ruský vliv ve Východní Evropě.

Je nemožné předpovědět, kam až tento trend povede, ne proto, že by byl pochybný, ale poněvadž předvídat tak extrémní změny v evropském řádu mohou mít důsledky, které je těžké odhalit.

Goldgeier tvrdí, že bezprostřední obava se týká bývalých sovětských republik, které nejsou členy EU nebo NATO a zřejmě jako první přijdou na řadu při expanzi ruského vlivu.

"Pro lid Ukrajiny, Moldavska a Gruzie jsou tyto trendy dost tragické," dodává Goldgeier.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Vytisknout