23. 11. 2016 / Karel Dolejší
Máte rádi filmy promítané odzadu? Ve kterých se rozbité vejce zázračně zcelí a rybí polévka promění v životem kypící akvárium? Ten, který sledujete v denních zprávách, nabízejí dokonce s bonusem: Země bývalého východního bloku jedna po druhé pomalu padají nazpět do srdečného objetí medvěda; navíc ale dojde i k transformaci mnoha západoevropských zemí mnohem blíže "univerzálnímu" nacionalistickému modelu, který chtěli prosadit neúspěšní revolucionáři z roku 1848. Příští rok ve stejný čas to bude z hlavních evropských států patrně již jen Německo, kdo se celkem přesvědčivě udrží na nezávislé liberálně demokratické trajektorii. Ostatní v podmínkách mocenského vakua stále více propadají vlivu dominantní vojenské mocnosti kontinentu - a také národně konzervativní ideologii, kterou šíří.
Všechny paralely a analogie mají ovšem jen omezenou heuristickou hodnotu. Pád západní liberální demokracie spojené s globalizačními tendencemi není ani v našem regionu jen prostým návratem zpět. Vyspělá fyzika prakticky nezná vratné děje - a tím spíše ne lidská historie. Povšimněme si několika rozdílů, které se na pozadí paralely 1989-2017 rýsují.
V roce 1989 neměli "revolucionáři" bývalého východního bloku v zásobě téměř žádné nové myšlenky, jak si hbitě povšiml zesnulý Ralf Dahrendorf. Ve výsledku to však nebylo příliš důležité: Po zrušení sovětské byrokratické diktatury začaly sovětské exsatelity rádoby napodobovat západní model. Zejména u nás je však výhrada "rádoby" mimořádně namístě. Václav Klaus začal a Miloš Zeman dokončil transformaci české ekonomiky způsobem a metodami, které prakticky neposkytly šanci na přežití téměř žádnému z finálních výrobců. Sami jsme se dobrovolně transformovali v průmyslovou montovnu, která především dodává komponenty zahraničním finalistům, ponejvíce německým. Tento model, toto postavení v mezinárodní dělbě práce, poskytují za téměř jakýchkoliv politických okolností jen mizivou šanci, že by Češi někdy v budoucnu dohnali západoevropské příjmy a životní úroveň. - Samozřejmě, že oba hlavní packalové nesmírně pyšní na svou údajně hvězdnou ekonomickou kvalifikaci následně svedli své neumětelství na Západ, potažmo Brusel. Tím se u nás nikdy nic nezkazí.
Současná masivní historická změna nemá také v zásobě žádné nové myšlenky, které by stály za řeč. (Ne, evropští populisté, ba ani americká "alternativní pravice" nevykazují pražádnou ideovou kreativitu. Synkretizují jen prvky zděděné z tradice a sami kromě nové politické taktiky nevymysleli vůbec nic.) - Rozdíl je ovšem v tom, že dnes není co odkud hotového převzít. Takže zatímco si momentálně vítězící populisté myslí, že vzniká jakýsi jejich nový svět, který vydrží přinejmenším další desítky let, ve skutečnosti se jedná o přechodné stadium, velmi křehké, naplněné rozpory, které z dlouhodobého hlediska sotva dokáže vydržet. - A sem ovšem patří obligátní vsuvka pro monotematické dogmatiky: Ne, po pádu národně konzervativního populismu opravdu není na programu světová socialistická revoluce. Hlavní dobovou tendencí se stává partikularizace, oprašování kmenových a sektářských identit, rozhodně ne žádné rozmáchlé univerzalistické projekty. Těm je nadlouho konec.
V životě každého člověka nadchází okamžik, kdy v jeho těle začnou převažovat katabolické (rozkladné) procesy nad anabolickými (růstovými). Každý jednou nevratně začíná stárnout. Arnold Toynbee však ve svém hlavním díle "A Study of History" tvrdí, že dějiny civilizací nejsou ve skutečnosti organické v uvedeném smyslu. Problémem podle něj není jakýsi geneticky předprogramovaný pád té které civilizace, ale fakt, že ti kdo jí řídí přestali zvládat nové výzvy. Nejsou dost kreativní na to, aby s dostupnými zdroji dokázali zvládnout nové problémy; místo toho se snaží aplikovat na nové situace "osvědčená" stará řešení, která v odlišných podmínkách nevyhnutelně selžou.
To by nám koneckonců mohlo být částečnou útěchou. Třebaže populistická vlna nakonec zbankrotuje kvůli neschopnosti věcně řešit komplexní problémy rizikové společnosti metodami první poloviny 19. století, stále se může objevit aktér, který nabídne kromě apelativních sloganů také nová konkrétní řešení.
Že zatím nikdo takový rozhodně není v dohledu by nemělo působit větší pochybnosti. Stojíme na počátku periody, která potrvá řádově desítky let. Nikde není zaručeno, že ještě za našeho života se objeví někdo na výši soudobým výzvám, kdo se namísto k popichování identitní paniky upne k reálné politické tvorbě. Jistě, žádný vykupitel nepřijde. Všechny další politické projekty očekávejme v rámci výrazně omezeného horizontu důvěry ve srovnání s tím, který velká část z nás ještě nedávno považovala za samozřejmost.
V podmínkách postupujícího rozkladu, stoupající vnitropolitické i mezinárodní nevraživosti a propukajících válek neradno ztrácet z dohledu širší perspektivu, která nemusí být jen pesimistická.
Vytisknout24.11. 2016 / Jaroslav Polák
Pozoruhodný obrat v myšlení kovaného zastánce volného trhu Václava Klause. Tento odpůrce regulací si přisvojuje vítězství populisty Trumpa v prezidentských volbách v USA. Přitom ekonomické sliby Donalda Trumpa jsou doslova postaveny na překážkách vol...