Bodláky Václava Duška

Hele, svátek...

10. 11. 2016 / Václav Dušek

Sudetský štamgast Karli předstoupil k potrestání a vymetení ďábelské svobody. Přísná Eli, zvaná dlouhá škoda, neváhala a povídá štítivě, když Karli kličkoval: Vy jste sloužil ve wehrmachtu, že? Karli se doznal. A kolikpak jste zavraždil sovětských lidí? Zaváhání, pak odpověď: Já je nepočítal, ale k milionu jich bejt mohlo. Vyloučen! My tě naučíme kušovat, potvoro kontrarevoluční.

Milujeme řády a metály.

K tomu svátku předchozímu: Medaile jsou vskutku nadbytečné. Zavádějící výběry vyznamenaných medailistů, plytké zásluhy, nemravné účtování neúčinné k následování oplechovaných - předávat tak jednou za deset let! Bude-li udělována zlatá medaile mučedníka Mistra Jana Husa, ušetří se náklady. Hledej tiše, až mraky měsíc rozpletou, najdeš možná cáry pravdy, ovšem pouhou náhodou.

Herenda mizivé úrovně, revoluční hnida, típala při návštěvě kamaráda vajgly do květináče, připadala si bohovsky svobodná. Básník se neudržel a pohněvaně křikl: Krávo! A tu prozatér a majitel bytu odporoval: Kráva je užitečná.

Svobodomyslní a svobodomyslné naděje do všeho žvatlají přiotrávená moudra, poplivou nevědomky demokracii, odkaz taty Masaryka; republika se nám smrskla v demokratickém vírů vášní, kde kolotala láska a potlačila zmijí lživost.

Hupsnout do minulosti bez váhání přináší hořkosladké nálady. Vzpomínky prý nic nestojí. Před námi prezidentské dostihy, někteří žhaví kandidáti se nemohou dočkat a vyrazili z pedoku k cíli s předstihem; rovina, překážky, k tomu naparování krocanů, tance surikatské, národní halekačky, mrzké namlouvačky; náměstí pamatující mnohé a mnohých spravedlivých soudců, katů i předpodělaných myslitelů má otevřenou náruč všemu a všem.

Mít v kapse dostatek prašulí, výhoda.

Smíchy se neudržíš, pokud máš možnost sledovat vývoj slavných. Plky, nadouvání, svět se ovšem blíží ku konci - neboť vše skončí, jak pravil hospodský nádeník po osmém kafi s rumem. Nevykleštěná vědecká elita v minulosti i dnes nabízí rakety se zničujícím účinkem, plánované tsunami, chemické radovánky, plameny spalující nepřítele; rádi utrácíme peníze za rychlou smrt, svět hladu nasupeně přehlížíme, nasyceni k prasknutí, opití slavomanskou nezralou touhou po konečném řešení osudu propůjčené planety.

Kdeže úsměvné hlášení: Dobyli sme strategický bod lesík a zotrvali v něm dotial, pokial nás odtial nevyhnal hájník.

Má země zaslíbená, kolébka lahodná, sahá od Aše po Čiernou pri Čope. Země líbezná, krajina přenádherná, lidé chápající, pravda, najdou se i neřádi, co jaksi minulost mlží - ano, neradi přiznávají lágry mučedníků, avšak ideovou bramboračku nevařili, kdepak; porevoluční kapitalistické nítěnky tančí v mlžném oparu slunečních paprsků; kapitálismus dělati, otročina, dřina, počítání, odečítání. Bachratý ředitel divadla vystupuje v roli vševěda - oj, jak kdysi lezl úporně do míst temných a páchnoucích. Narodil se svatoušek, připomínka lidových vypravěčů, vtipálek - hrál často, dobře i špatně, panty úst zavřené, aby nenarazil - nemusel se obávat, bydlel s tajnými kádry v baráku. Zapomenul, Hamlet, budiž mu prominuto.

Miluji, miluješ, milujeme. Krásně u nás doma, i vesele.

Za branou kasáren u chemické fabriky, seskákali vojáci z vétřiesek na buzerplac. Major hromotluk zavelel pozor a pravil sonorním hlasem: Sudruhovia, volám sa major Kyslik a ako vietě, bez kysliku sa nedá žiť - plyn! V maskách poznáš svět došišata - z lesa vyběhly cikánky, sbíraly čučorietky, či černice. Svoboda se nám míhala před očima, jenže příteli pamatuj: sloužíš lidu!

Útok na hrad jsem zažil - zatím dobývání spišského mi stačilo. Hurá k hradbám - letecký útok zleva, atomový zprava. Slovensko, láska moja. Hvězdy popadané na hladinu Váhu, kanady plné vody, Lednické Rovné v dohledu, kláštor Ladce... a k tomu Strážské - tančírna a skupina Karkulka z Prahy, Humené, Michalovce, napouštěné Vinianské jezero, modelky z Púchova, jaterní testy při bramborové brigádě – lavorovicová smršť, ženy lesanky u Kysuce, svoz dřeva koňmi...

Stará láska nerezaví.

Vzpomenu letmo přechod přes Sázavu k převýchovnému lágru. Návštěva odsouzence povolena. A revoluční tupec, kolik jich dnes napočítáš, mlel nacvičenou vumlovskou pravdu - lágry jsou výmysl poražených. I dnes vykřikují pomýlení a trapní svoje omyly, krkají do mikrofonů hlouposti a věří, že posouvají svět do ohradníku neomylnosti. Otrlí bloudi píší sami pro sebe etudy k předvádění se před zraky veřejnosti. Jejich otcové se mýlili, revolučně chrlili odporné odsudky, posílali na šibenice, do věznic, nahnali slabší povahy ke konečnému rozhodnutí - sejít ze světa zloby, plného ohyzdných nízkých povah...

Hele svátek. Čeho, příteli? Nu přece průměrných - pamatuj, že nás průměrných byla, jest a bude většina. Dokážeme zaplnit náměstí, divadla, ulice, a řvát a řvát, trochu zpívat a neúnavně spílat. Spolehlivě vygumujeme revolucionáře, označíme nehodné, přifoukneme si zásluhy, nalezneme zlehka výmluvy, abychom smyli krvavé stopy, vypláchneme ústa kysličníkem, zaženeme prokurátoskou hnilobu antiperlemi. Semkneme se do řad těch, kterým bude patřit planeta!

V houfu nefičí, lidičkové. Kdo se skryje, dobře žije.

Vytisknout