Mýtus "Pinocheta s mizernou ekonomikou": Jak si levice oslavováním "pokrokových" diktatur vykopala vlastní hrob

27. 11. 2016 / Karel Dolejší

Fidel Castro nebyl původně žádný "levicový revolucionář". Začínal naopak pod Chibásem jako vyslovený antikomunista. K porozumění dynamice kubánské revoluce se vůbec nehodí studovat levicové příručky, protože mnohem více tu vysvětluje autoritářská tradice latinskoamerických nacionalismů, místní fascinace všelikými vojenskými juntami, od nichž se často naivně očekává kdeco pozitivního, a koneckonců především místní tradiční autoritářská figura nazývaná caudillo.

Caudillové se objevili ve španělské Latinské Americe počátkem 19. století. Vesměs se jednalo o velké pozemkové vlastníky působící v roli vojenských velitelů s "charismatickou" osobností a populistickým programem. Co do svého účinku caudillismo vždy závisel na kultu osobnosti.

Caudillismus de facto do značné míry vytvořila sama španělská koruna. Kromě profesionální armády v koloniích programově zakládala i miliční oddíly, jejichž představitelé byli oproti ostatnímu obyvatelstvu všemožně upřednostňováni. Klíčovým se přitom jeví fakt, že takoví lidé, pokud jednali jako velitelé milice, byli imunní vůči trestnímu stíhání - de facto tedy stáli nad zákonem.

Později, během válek za nezávislost, to byli velice často právě caudillové, kdo organizoval boj s bývalou metropolí, která je tak dlouho před ostatními zvýhodňovala.

Také Fidel Castro Ruz pocházel z rodiny bílého vlastníka třtinových plantáží na rodné Kubě a od malička patřil k privilegované vrstvě. Jeho politické ambice i osobní historii lze bez větších problémů vepsat na půdorys caudillismu. Samozřejmě, že osobní moc zaštiťoval populistickými odkazy na lid a nacionalismem, jako všichni jeho předchůdci se stejným kulturním zázemím. Jestliže lídři typu Simona Bolívara vedli války se Španělskem, Castro se vymezil vůči Spojeným státům. Bez tohoto obrazu nepřítele by autoritářské a utlačitelské mocenské uspořádání, které vytvořil, nedávalo žádný smysl. Mnohé latinskoamerické země dosáhly srovnatelných úspěchů v sociálním rozvoji, aniž za to musely zaplatit takovou ztrátou svobody a emigrací pětiny obyvatel, jako v případě Castrovy Kuby.

Režimy osobní moci caudillů jako Augusto Pinochet či Fidel Castro toho mají navzájem mnohem více společného než rozdílného. A že Pinochet na rozdíl od Castra vycházel dobře s bývalými nacisty? Jen se na historii kubánského režimu podívejte trochu pozorněji ZDE.

Existují jiné důležité rozdíly mezi oběma diktaturami, aniž bychom jen kvůli nim obhajovali kteroukoliv z nich. Pinochetův režim rozvinul chilskou ekonomiku, kdežto Castrův ani v období miliardových dolarových dotací od bývalého východního bloku s kubánskou ekonomikou nic obstojného udělat nedokázal. Syn plantážníka se zcela zbytečně nafixoval na export cukru za Moskvou vysoce dotované výkupní ceny a poničil přitom všechny ostatní rozvojové možnosti, které do té doby na latinskoamerické poměry velmi rozvinutá kubánská ekonomika mívala. Poté co vyschly i zdroje petrodolarů z Venezuely bude mít vojenský režim pozůstalého Raúla Castra veliké starosti s udržením své státně kapitalistické ekonomiky v chodu.

Účelová snaha některých levičáků rozlišovat mezi "pokrokovými" a "reakčními" diktaturami je stejně nesmyslná a chorobná, jako tradiční marxistické úsilí rozhodnout, který nacionalismus je údajně "pokrokový" (a tedy který národ má vůbec nárok na existenci, protože plní předepsanou historickou roli) a který "reakční" (takže například Češi, se svým zpátečnickým nacionalismem, měli podle Marxe zaniknout). Hledáním "pokrokových" a "lidových" diktátorů se již vytváří nabídka po právě takovém typu populistických demagogů, který dnes demokratické země po celém světě nejvíce ohrožuje.

Ideologické Molotovovy koktejly umíchané ze směsi diktatury, kultu osobnosti a vypjatého nacionalismu, vysoce ničivé zápalné zbraně jako ta, kterou svého času vyrobil právě zesnulý líder máximo, nemohou těm, kdo si cení skutečné rovnosti a také svobody a spravedlnosti nijak politicky pomoci - natož aby snad představovaly jakousi inspiraci v "boji proti kapitalismu".

Vytisknout