22. 7. 2016
Zatímco jeho armáda anektovala Krym, Vladimir Putin přišel do televizního studia a s úsměškem sdělil světu, že na Ukrajině nejsou žádní ruští vojáci. Ani tolik nelhal, protože na tom, zda říkáte pravdu, už nezáleží. A když Donald Trump vytváří po libosti vlastní "fakta", tvrdí třeba, že viděl tisíce muslimů v New Jersey oslavovat pád newyorských Dvojčat, nebo že mexická vláda záměrně posílá do USA "špatné" emigranty, zatímco ověřovací agentury označují 78 % jeho tvrzení za nepravdivých, ale on se přesto stane prezidentským kandidátem - pak se zdá, že že na faktech už v zemi svobody nesejde. Když kampaň za brexit oznámí "Vynaložme na zdravotní péči 350 milionů liber, které nám každý týden bere EU" a po vítězství v referendu je tvrzení jedním lídrem odvoláno jako "omyl", zatímco druhý je vysvětluje jako "aspiraci", pak je jasné, že žijeme v "postfaktickém" světě, nebo ve světě "postpravdivém". Nejen ve světě, kde politici a média lžou - vždycky lhali - ale v takovém, kde už se ani nestarají o to, zda říkají pravdu nebo ne, napsal Peter Pomerantsev.
Jak jsme se dostali do tohoto bodu? Je to technologií? Ekonomickou globalizací? Kulminací dějin filozofie? V odvržení tíhy faktů je jakási pubertální úleva - zbavit se těchto těžkých symbolů vzdělání a autority, připomínek našeho místa ve světě a našich omezení - ale proč ke vzpouře dochází právě teď?
Mnozí obviňují technologii. Místo aby zahájil novou éru pravdomluvnosti, umožnil informační věk šíření lží prostřednictvím toho, čemu experti říkají "digitální požáry". V okamžiku, kdy člověk ověřující fakta odhalí lež, již byly vytvořeny tisíce dalších - a samotný rozsah "kaskád dezinformací" učinil nerealitu nezastavitelnou. Vše na čem záleží je, že lži dosáhnete pouhým rozkliknutím, a rozhoduje, jak zapadá do existujících předsudků. Algoritmy vyvinuté společnostmi jako Google a Facebook jsou založeny na vašich předchozích hledáních a kliknutích, takže s každým dalším hledáním a kliknutím si potvrzujete vlastní zkreslení. Sociální média, nyní primární zdroj zpráv většiny Američanů, nás zavírají do bublin s lidmi podobného smýšlení a krmí nás pouze věcmi, jež nám umožňují cítit se lépe, ať už jsou pravdivé nebo ne.
Také technologie mohla mít subtilnější vliv na náš vztah k pravdě. Nová média s desetitisíci obrazovek a živých vysílání činí realitu tak fragmentovanou, že přestává být dosažitelná. Zatlačuje nás nebo nám umožňuje utíkat do virtuální reality a fantazií. Fragmentace kombinovaná s dezorientací z globalizace způsobuje, že lidé teskní po bezpečnější minulosti, živí nostalgii. "Jednadvacáté století není charakterizováno hledáním nového", napsala zesnulá ruskoamerická filoložka Světlana Boym, "ale šířením nostalgií... nostalgičtí nacionalisté a nostalgičtí kosmopolité, nostalgičtí environmentalisté a nostalgičtí milovníci měst si v blogosféře vyměňují pixelovanou palbu". Takže Putinovy armády internetových trollů prodávají sny o obnoveném ruském impériu a Sovětském svazu; Trump tweetuje o tom, že "Obnoví americkou velikost"; brexitéři teskní na Facebooku po ztracené Anglii; a virální filmy IS oslavují mýtický chalífát. "Posilující nostalgie", tvrdila Boym, se snaží obnovit ztracenou domovinu s "odhodláním paranoika" a považuje se za "pravdu a tradici". Je posedlá velkými symboly a "nahrazuje kritické myšlení emocionální vazbou... V extrémních případech může vytvořit fantomatickou domovinu, v jejímž jménu je připravena zemřít nebo zabít. Nereflexivní nostalgie může probudit příšery".
Podrobnosti v angličtině: ZDE
Vytisknout22.7. 2016
Stojí zato zastavit se nad společnými rysy kampaně Donalda Trumpa, kampaně za brexit a rysy některých dalších populistických hnutí v Evropě, píše ve skotském deníku The National poslanec za Stranu zelených Patrick Harvie. Jsme svědky trendu, kdy bo...
12.7. 2016
Sociální sítě sežraly zpravodajství. Ohrozily financování novinářské práce, provozované ve veřejném zájmu a vytvořily éru, v níž má každý svá vlastní "fakta". Důsledky ochromují nejen novinářskou práci, varuje šéfredaktorka deníku Guardian Kathar...