Smrt tureckým trockistům!

20. 7. 2016 / Karel Dolejší

Dugin představuje původně výhonek internacionálního proudu evropské ultrapravice v Rusku - a de facto navazuje na snahy poválečného obnovitele nacismu Francise Parkera Yockeye, který již koncem 40. let hlásal alianci se SSSR v mezinárodním boji proti Židům. Zatímco v 80. letech se angažoval v neonacistickém hnutí Pamjať usilujícím o rehabilitaci některých proudů německého nacismu, v 90. letech se Dugin stal spolu s Eduardem Limonovem součástí misie evropské krajní pravice. Cíl této misie byl jasný: Nastolit v Rusku konzervativní ultrapravicový "národně bolševický" režim a posléze jej importovat do evropských zemí - stejně, jako měl být bolševismus podle Leninovy teorie "nejslabšího článku" nastolen nejprve v Rusku a odtud vyvážen do vyspělé Evropy.

Ačkoliv obě země, Rusko i Turecko, mají bohatou tradici vzájemného nepřátelství, na jiné úrovni je nicméně řada rysů spojuje. Klíčové je především osudové zaostávání v modernizačním procesu, jehož se sice obě impéria původně s velkou vehemencí zúčastnila (Turecko dokonce dříve než Rusko, které se k tomu odhodlalo až za vlády Petra Velikého) a masivní resentiment vůči evropskému Západu s tím spojený, stejně jako klíčové geografické faktory. Duginovo vychvalování příští ruské aliance s Tureckem má tak solidní fundament a trvá přinejmenším sedmnáct let, přičemž základ má představovat společný smysl "eurasijských" mocností pro autoritářskou politiku stavěnou do protikladu vůči západní demokracii. Protože Dugin Turecku spolu s Ruskem připsal budoucí "světodějný" význam - na základě archaické tradice a pouhé geografické polohy (viz dlouhodobý ruský sen o získání nezamrzajících přístavů na jihu) spíše než kvůli modernímu průmyslovému rozvoji (a také v rámci projektu, v němž se má eurasijské Rusko stát lídrem světových muslimů oponujících hegemonním snahám USA) - nepřekvapí, že se Turecko stalo jednou z prvních zemí, které přeložily Duginův spis "Základy geopolitiky" do vlastního jazyka. Lídrem turecké pobočky Duginova eurasianistického hnutí v Ankaře je "levicový" politik Doğu Perinçek, od roku 1992 lídr "levicové" Vlastenecké strany.

Den před "pučem", jehož se z řad nejsilnější pozemní armády NATO zmatečně zúčastnil maximálně prapor vojáků neschopných ani sestřelit letoun s navracejícím se diktátorem, ačkoliv jej nejméně dvě jejich stíhačky měly v zaměřovačích, se Alexandr Dugin blízký Kremlu angažoval v rámci nepříliš frekventované návštěvy Turecka. Krátce poté začal vehementně opakovat Erdoganovu propagandistickou tezi, že za pučem prý stojí liberálně islamistické hnutí Fethullaha Gülena, původně klíčového spojence Erdogana, později ovšem klíčového protivníka režimu. Návštěva ruského prezidenta Vladimira Putina v Turecku je připravována na počátek srpna.

Inovací, již ideolog a konspirolog Dugin zavedl do tureckého narativu, má být údajné spojení Gülena s americkou prezidentskou kandidátkou Hillary Clintonovou, které teď vehementně hlásá duginovsko-malofějevovské médium Katechon, jinak hlavní centrum "novoruské" propagandy. K tomu se ovšem sluší dodat, že ačkoliv Hillary Clintonová se během libyjské intervence projevila jako krvežíznivá nána a během Emailgate coby bezzásadová lhářka nemající v rozsáhlých dějinách amerického politického podvodu konkurenci, ani když vezmeme v úvahu Bushův podvod s iráckými ZHN nebo tzv. Tonkinský incident, s Gülenem tuto opovrženíhodnou dámu ve skutečnosti nespojuje absolutně nic. Paranoidní duginovská konspirační teze o Turecku patří do rodu do nebe volajících nevýslovných volovin typu Duginova obvinění germanisty Eduarda Goldstückera z údajné organizace Pražského jara v roce 1968. Ve skutečnosti byl Gülenův vliv v Turecku definitivně zlomen nejpozději během likvidace nezávislých médií v minulém roce, přičemž od té doby zbývaly v řadách opozice spíše naprosto odlišně orientované kruhy.

Armáda, která velice dlouho představovala záruku sekulární a republikánské povahy kemalisticky orientovaného režimu, neměla s Gülenem fakticky nikdy nic společného. Hájila jiné hodnoty, jinou tradici, jinou orientaci. Pokud dnes Erdoganův režim pořádá hon na čarodějnice pod pláštíkem potlačování gülenistů, je to v praxi velmi podobné, jako někdejší Stalinovy hony na "trockisty". Ve skutečnosti veliká většina postižených, které pod záminkou nepovedeného puče zasáhly předem připravené masivní čistky napříč tureckou společností, nemá a nikdy neměla s Gülenem vůbec nic společného - tak jako nejméně 90 % "trockistů" nemělo nikdy nic společného s Trockým zavražděným v Mexiku. Spojuje je ale něco jiného - ve větší či menší míře reprezentují dlouhodobou západní orientaci Turecka - podobně jako i nedávno odvolaný premiér Davutoglu, přes svou poslušnost stále příliš "demokratický" v západním smyslu, než aby se sultánovi Erdoganovi mohl v budoucnu sebeméně hodit.

Jeden z předem politicky předem prověřených tureckých soudců nedávno rozhodl, že je prý nepřiměřenou urážkou srovnávat prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana s literární postavou britského autora Johna Ronalda Reuela Tolkiena, jež je v českém překladu čtenářům známa coby Glum ZDE.

S tímto závěrem tureckého soudu lze výjimečně bez podstatných výhrad souhlasit. Nebohý tragéd Glum, který se vlastně nijak nesnažil potlačit a ovládnout bytosti ve svém okolí, si bezpříkladnou urážku v podobě srovnání s tureckým diktátorem opravdu ničím nezasloužil.

Vytisknout