George Soros: Poslední šance Evropy napravit uprchlickou politiku

21. 7. 2016

Místo aby se sjednotily ve snaze čelit tomuto tlaku, členské státy EU se stávají stále neochotnějšími při vzájemné spolupráci. Sledují samoúčelnou, vyhýbavou migrační politiku, často na úkor svých sousedů. Za těchto podmínek není z krátkodobého hlediska možná důkladná a soudržná evropská azylová politika, navzdory úsilí Evropské komise. Důvěra potřebná ke spolupráci chybí. Je třeba ji obnovit dlouhým procesem vyžadujícím spoustu práce.

To je nešťastné, protože důkladná politika by měla zůstat pro evropské lídry nejvyšší prioritou; unie bez ní nedokáže přežít. Uprchlická krize není jednorázovou událostí; ohlašuje období vyšších migračních tlaků po celou předvídatelnou budoucnost, kvůli řadě příčin včetně demokratické a ekonomické nerovnováhy mezi Evropou a Afrikou, nekončících konfliktů v širším regionu a změny klimatu. Migrační politika poškozující sousedy, jako výstavba pohraničních plotů, nejen způsobí ještě větší křehkost unie; také vážně poškodí evropské ekonomiky a rozvrátí globální standardy lidských práv.

Jak by vypadal důkladný přístup? Stanovil by zaručený počet nejméně 300 000 uprchlíků na každý rok, kteří by byli bezpečně přemístěni z Blízkého východu do Evropy - celkový počet, který by byl doufejme vyrovnán zeměmi jinde ve světě. Tento cíl by byl dost vysoký, že by přesvědčil skutečné žadatele o azyl, aby neriskovali životy při přeplavbě Středozemního moře, zejména pokud dostat se do Evropy jinak než řádnou procedurou by znamenalo diskvalifikaci při posuzování, zda jde o skutečné žadatele o azyl.

To by mohlo posloužit coby základ pro poskytnutí dostatečného financování hlavním zemím hostícím za hranicemi Evropy uprchlíky a zřízení přijímacích center; vytvoření schopné pohraniční a pobřežní stráže EU; zavedení společných standardů pro zpracování žádostí a integraci žadatelů o azyl (a pro navracení těch, kdo nemají nárok); a znovuvyjednání pravidel třetího Dublinu za účelem spravedlivějšího sdílení azylového břemene napříč EU.

Současná improvizovaná reakce na krizi, která vyvrcholila dohodou mezi EU a Tureckem o omezení přílivu uprchlíků z východního Středomoří, trpí čtyřmi zásadními chybami. Za prvé, není skutečně evropská; dohoda s Tureckem byla vyjednána a uvalena na Evropu německou kancléřkou Angelou Merkelovou. Za druhé, celková reakce je vážně podfinancována. Za třetí, změnila Řecko v de facto zadržovací zařízení s neadekvátními kapacitami. A nakonec, není dobrovolná: Snaží se uvalit kvóty, jimž mnoho členských států tvrdě oponuje a vyžaduje od uprchlíků, aby se usadili v zemích, kde nejsou vítáni a kam nechtějí jít, zatímco další, kteří dosáhli Evropy mimo rámec zavedených procedur vrací do Turecka.

Dohoda s Tureckem byla problematická už před pokusem o puč z 15. července, který uvrhl budoucnost Evropy do ještě větší nejistoty. Na jedné rovině vypadá dohoda jako úspěch, protože balkánská trasa je z velké části zablokována a příliv uprchlíků do Řecka se změnil v pouhé kapky. Ale příliv zesílil na nebezpečnějších středomořských trasách. Současně s tím samotné východisko dohody - že žadatelé o azyl mohou být legálně vraceni do Turecka - je zásadně pochybené. Řecké soudy a azylové výbory důsledně rozhodují o tom, že Turecko pro většinu syrských žadatelů o azyl není "bezpečnou třetí zemí", což je perspektiva, kterou pokus o puč patrně ještě posílí. Nedávná reorganizace azylových odvolacích výborů v Řecku, které je má přizpůsobit požadavkům vlády, je napadnutelná soudy, stejně jako návrh Evropské komise z 13. července ohledně pravomoci měnit rozhodnutí národních soudů.

Mezitím je dohoda mezi EU a Tureckem postavená na předpokladu, že práva uprchlíků lze vyměnit za finanční a politickou přízeň, používána šířeji coby šablona. V červnu Evropská komise vyzvala, aby byly rozvojové fondy vázány na uplatňování migračních kontrol africkými partnery. To je v rozporu s hodnotami a principy, jimiž by se Evropská unie měla řídit, představuje to rozchod s dekádami praxe rozvojového financování a degraduje zacházení s migranty i uprchlíky. Dohoda s africkými státy nemůže prostě vypadat následovně: Pokud zastavíte příliv migrantů do Evropy, můžete si jinak dělat, co chcete. Tento přístup poškozuje všechny, morálně, politicky a ekonomicky. Skutečná dohoda by se zaměřila na rozvoj Afriky - skutečný rozvoj, který by během jedné generace skutečně řešil hlavní příčiny migrace, jež tolik politiků často zmiňuje ve své rétorice a stejně často v praxi ignoruje.

Účinná alternativa současného přístupu EU by byla postavena na sedmi pilířích.

Za prvé, EU a zbytek světa musejí přímo z frontových zemí přijímat podstatný počet uprchlíků bezpečným a řádným způsobem, což by bylo pro veřejnost mnohem přijatelnější než současný nepořádek. Pokud by se EU zavázala přijmout každý rok byť jen 300 000 uprchlíků a pokud by tento závazek byl vyrovnán zeměmi jinde ve světě, skuteční žadatelé o azyl by kalkulovali, že jejich šance dosáhnout cílové destinace jsou dost dobré na to, aby se nesnažili jezdit do Evropy ilegálně, protože by je to diskvalifikovalo z legálního přijetí. Navíc podmínky ve frontových státech by se zlepšily díky větší pomoci a neexistovala by žádná uprchlická krize. Ale problém ekonomických migrantů by přetrval.

To nás přivádí k druhému bodu: EU musí znova získat kontrolu nad svými hranicemi. Sotva něco tak podporuje odcizení a obavy veřejnosti jako scény zachycující chaos. Patnáct měsíců poté, co propukla akutní fáze krize, stále ovládá Řecko a jeho středomořské vody zmatek. Více než 50 000 uprchlíků žije po celé zemi v řadě špatně organizovaných, improvizovaných táborů. Evropané to sledují na svých televizních obrazovkách a diví se, proč mocná Evropská unie nedokáže zajistit ani základní potřeby dětí a žen prchajících před válkou. Současně s tím se zdá, že nejmocnější námořnictva světa (v tomto bodě Soros opravdu hodně přehání, ačkoliv to neanuluje jeho argumentaci jako celek - KD) nedokážou zachránit ty, kdo překračují Středozemní moře; počet utopených se letos dramaticky zvýšil. Cynickým vysvětlením toho všeho je, že EU záměrně připouští trvání takových podmínek, které slouží jako odstrašení - a to je zrovna tak znepokojující.

Okamžitá náprava je jednoduchá: Poskytnout Řecku a Itálii dostatek financí na péči o žadatele o azyl, nařídit námořnictvům, aby svou prioritou učinila mise zaměřené na vyhledávání a záchranu uprchlíků (nikoliv na "ochranu" hranic) a dodržet slib ohledně přerozdělení 60 000 žadatelů o azyl z Řecka a Itálie mezi jiné členské státy EU.

Za třetí, EU by měla vyvinout finanční nástroje, které mohou poskytnout uspokojivé financování dlouhodobých výzev, jimž čelí, a neplácat se od jedné epizody k druhé. EU musí po léta financovat neustále rostoucí počet aktivit ze zmenšujících se zdrojů. V roce 2014 se členské státy a Evropský parlament shodly na zastropování celkového rozpočtu EU pouhými 1,23 % HDP členských států do roku 2020. To byl tragický omyl. EU s rozpočtem takového rozsahu nedokáže přežít.

Aby EU uskutečnila důkladný azylový program, bude třeba nejméně 30 miliard eur ročně. Tyto fondy jsou třeba jak uvnitř unie, aby došlo k vybudování účinných pohraničních a azylových agentur a k zajištění důstojných podmínek v přijímacích zařízeních, spravedlivých azylových procedur a příležitostí k integraci, stejně jako za hranicemi - k podpoře zemí hostících uprchlíky a podpoře tvorby pracovních míst v Africe a na Blízkém východě. Jen samotné robustní pohraniční a azylové agentury by vyžadovaly finance v řádu 15 miliard eur.

Ačkoliv 30 miliard eur může vypadat jako enormní částka, bledne ve srovnání s politickými, lidskými a ekonomickými náklady pokračující krize. Existuje reálná hrozba, že například schengenský systém otevřených vnitřních hranic EU zkolabuje. Bertelsmannova nadace odhadla, že opuštění Schengenu by každoročně stálo EU něco mezi 47 a 140 miliardami eur.

Stávající přístup je založen na realokaci minimálních částek z rozpočtu EU a pak na požadavcích, aby členské státy přispěly na různé položky, jako je zařízení pro uprchlíky v Turecku a regionální svěřenecký fond EU pro Sýrii, které byly využity k poskytnutí finančních kompenzací Turecku a dodatečnému financování mezinárodních organizací a okolních zemí v rámci reakce na syrskou krizi. To nicméně mohou být pouze dočasná řešení, nejsou ani udržitelná, ani dost rozsáhlá na to, aby ufinancovala úsilí, které musí co do měřítka a záběru narůstat. Ačkoliv tyto svěřenecké fondy mohou být z krátkodobého hlediska mocnými nástroji přerozdělení zdrojů a umožňují členským státům poskytnout na konkrétní aktivity větší množství prostředků, ilustrují také fundamentální nedostatek současného systému - zejména jeho závislost na dobré vůli členských států v každém jednotlivém kroku...

Tím, že by EU od počátku utrácela veliké sumy, by bylo umožněno, aby účinněji reagovala na některé z nejnebezpečnějších důsledků uprchlické krize a předešla některým z nejhorších důsledků. Ty zahrnují protipřistěhovalecký sentiment v členských zemích, který posiluje podporu pro autoritářské politické strany a sklíčenost mezi těmi, kdo v Evropě hledají útočiště a v současnosti jsou v zemích Blízkého východu marginalizováni nebo uvízli cestou v Řecku. Velké počáteční investice do ochrany hranic, pátracích a záchranných operací, azylových procedur a důstojných podmínek pro uprchlíky by napomohlo odvrácení ekonomické, politické a sociální dynamiky od xenofobie a dezinteresovanosti směrem ke konstruktivním dopadům, které pomůžou uprchlíkům i hostitelským zemím. V dlouhodobém výhledu by to snížilo celkovou částku, kterou bude Evropa muset vynaložit na kontrolu uprchlické krize a zotavení se z ní.

Aby taková opatření byla ufinancována, dříve či později bude třeba vybírat evropské daně. V mezičase lze potřeby částečně pokrýt mobilizací nevyužitého úvěru z již existujících finančních nástrojů EU. Různé evropské nástroje mají dohromady kapacitu přes 50 miliard eur. Tyto nástroje je možno převést na jiné účely a jejich mandát rozšířit, což by se setkalo s výrazným odporem. Ale toto nejsou dostatečně dobré důvody vyhýbat se využití volné finanční kapacity Evropské unie...

Jedinou cestu v před představuje vytváření "koalic ochotných", které nevyžadují jednohlasnou shodu. Takové iniciativy by mohly inspirovat hlubší reformy rozpočtu EU...

Samotná existence Evropské unie je v sázce. Je vrcholem neodpovědnosti a vyhýbáním se zodpovědnosti dovolit, aby se EU rozložila bez využití jejích finančních zdrojů. V dějinách vlády vydávaly dluhopisy v reakci na národní mimořádné situace. Kdy by měla EU využít svých z velké části ladem ležících kapacit pro vypůjčování peněz, pokud ne v okamžiku, kdy je smrtelně ohrožena? Pokud by k tomu přikročila, neslo by to sebou dodatečnou výhodu v podobě velice potřebného ekonomického stimulu. Když jsou úrokové sazby na historických minimech, právě nyní je zvlášť vhodný okamžik pustit se do takového dluhu.

Za čtvrté, krize musí být využita k vybudování společných evropských mechanismů k ochraně hranic, rozhodování o žádostech o azyl a relokaci uprchlíků. Dochází k určitému mírnému pokroku: Evropský parlament v červenci schválil legislativu, která zřizuje Evropskou pohraniční a pobřežní stráž. Ale nařízení Dublin III brání solidaritě mezi členskými státy EU tím, že větší část břemene nakládá na zemi, kde poprvé došlo ke vstupu na území EU; je třeba tuto dohodu přejednat...

Za páté, jakmile budou uprchlíci uznáni, musí existovat mechanismus pro jejich relokaci uvnitř Evropy podle dohodnutých principů. -

Kanada představuje dobrý rolový model (ačkoliv se její geografický kontext od evropského liší). Za pouhé čtyři měsíce přijala 25 000 Syřanů a integruje je prostřednictvím partnerství veřejných a soukromých institucí a lokálních neziskových organizací. Vláda slíbila přijmout dalších 10 000 Syřanů koncem roku a celkem 44 000 uprchlíků v roce 2016. (Souběžně přijímá každý rok celkem 300 000 migrantů; to by byl ekvivalent EU přijímající každoročně 4,5 milionu migrantů.) -

Za šesté, Evropská unie spolu s mezinárodním společenstvím musí podporovat země přijímající uprchlíky daleko štědřeji než dosud. To vyžaduje podporu částečně finanční, aby země jako Jordánsko mohly poskytovat adekvátní vzdělávání, výcvik a zdravotní péči pro uprchlíky, a částečně ve formě obchodních preferencí, aby tyto země mohly poskytovat zaměstnání uprchlíkům i vlastnímu obyvatelstvu. Jednoduše nedává smysl, aby Evropa mezi roky 2015 - 2020 vynaložila až 200 miliard eur na řešení krize na vlastním území - když malá část této částky v zahraničí by udržela příliv migrantů na zvladatelné úrovni. - EU... se musí zaměřit na skutečný rozvoj Afriky. To znamená volný obchod, masivní investice a závazek odstranit korupci...

Evropa se svou stárnoucí populací prostřednictvím těchto pilířů musí vytvořit prostředí, kde jsou ekonomičtí migranti vítáni. Merkelová otevřela Německo uprchlíkům, ale její velkorysý čin nebyl dobře promyšlen. Ignoroval dopady. Náhlý příliv více než milionu žadatelů o azyl zahltil kapacitu úřadů a postavil veřejné mínění proti migrantům. Nyní EU urgentně potřebuje omezit celkový počet příchozích a může toho dosáhnout jedině diskriminací ekonomických migrantů. Doufejme, že je toto omezení dočasné, ale dokud trvá, je nepřiměřené a škodí. -

Řídit se těmito principy má zásadní význam pro uklidnění obav veřejnosti, omezení chaotického přílivu žadatelů o azyl, zajištění toho, aby nově příchozí byli plně integrováni, ustavení vzájemně prospěšných vztahů se zeměmi na Blízkém východě a v Africe a pro splnění evropských mezinárodních humanitárních závazků.

Uprchlická krize není jedinou krizí, jíž Evropa čelí, ale je nejakutnější. A pokud lze na tomto poli dosáhnout podstatného pokroku, zjednoduší to vyrovnání s dalšími tématy - od pokračující řecké dluhové krize přes dopady brexitu až po výzvy představované Ruskem. Všechny části skládanky musejí do sebe pasovat a šance na úspěch zůstávají malé. Ale pokud tu bude strategie, která by mohla uspět, všichni, kdo si přejí přežití Evropské unie, by ji měli podpořit.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Vytisknout