Nenechme si ukrást svobodu pod rouškou ochrany naší bezpečnosti

21. 7. 2016 / Ivo Barteček

Být rukojmím vlastní bezpečnosti je ta nejnebezpečnější politika. Zbavuje nás právě té svobody, kterou se zdánlivě pokouší chránit. Nikoliv svobody páchat zločiny, ale svobody na vlastní soukromí, které je stavebním kamenem života ve svobodné společnosti. Pouze tyranie a diktatura může argumentovat něčím tak falešným, jako je "kdo nedělá nic špatného, nemusí se ničeho obávat". A právě tím současná politika bezpečnosti argumentuje.

Vždy, když se mluví o monitorování, sledování, šmírování a slídění v našem soukromí pro blaho nás všech, na ochranu před zločinci a teroristy, vždy si vzpomeňte na třicátá léta minulého století. Svět prožíval ekonomickou krizi, diplomatické vztahy byly na vodě, národy Evropy byly nejisté, nedůvěřivé. Vše se pomalu sunulo k druhé světové válce. A to i přes přesvědčení, že po té první už žádná veliká válka nebude. Lidé si říkali, že je dvacáté století. Století, v které už konečně zvítězila humanita a civilizace. V kterém už se neshody budou řešit jen diplomatickou cestou. A přesto přišla apokalypsa v podobě druhé světové války a seznamů nepohodlných miliónů lidí.

Nyní žijeme v jednadvacátém století. Jsme přesvědčeni o tom, že žijeme ve století humánním a civilizovaném, ve světě, kde se veškeré neshody vyřeší diplomatickou cestou. Pomalu se vzpamatováváme z ekonomické krize, která dle prognóz udeří opět v blízké budoucností. Státy a společnosti jsou nejisté a nedůvěřují si. Mezi lidmi jsou tendence k názorovému extremismu a dříve s euforií otevřené hranice se v tichosti zavírají. Nedovolme, aby se naší nečinností svět posunul do fáze, ze které se těžko hledá cesta ven, do fáze, kde emoce převáží nad logickým úsudkem, a do fáze, kde vybraní jedinci ví o těch ostatních všechno.

Že je to pro náš tolik civilizovaný svět věc naprosto nemožná? To si říkali i lidé před světovými válkami. Naši lídři jsou snadno zkorumpovatelní, masy lidí už ne tak snadno. Ale informace jsou vždy v moci pár vyvolených. Necháme si líbit takový software, který o nás bude sbírat informace, který bude mít ve vlastním nastavení možnost poznat kdo jsme a přiřadit k naší identitě potřebné informace? Pohlídáme si, aby tyto naše data byla v našich rukách, nebo budeme věřit, že se o ně „někdo“ bezpečně postará. Je nestoudné chtít po lidech ve svobodném světě, aby odevzdali na oltář předstírané bezpečnosti vlastní svobodu. Protože tím ve skutečnosti tu svobodu ztratí.

Pamatujete si po teroristických útocích v Bruselu na postávající polovojenské jednotky v pražských ulicích, na nádraží, na letišti? Nebylo to spíše děsivé, než přinášející pocit bezpečí? Kamerový systém se softwarem od Eydea Recognition udělá jediné - oznámí bohužel až po výbuchu, kdo stál v pozadí. Ale nebylo by lepší přijít s prevencí a prací v terénu? Umožnit každému občanovi, aby byl plnohodnotným členem společnosti a dát mu vzdělání, práci, pocit sounáležitosti, prostor pro kreativitu a především nevytvářet organizovaně (= státní zvůlí) nenávist skrze mezinárodní válečná dobrodružství.

V České republice příliš často k teroristickým útokům nedochází. Řekněme to přesněji - doposud jsme nebyli svědky žádného útoku. Ovšem software již jede na plné obrátky a snímá naše tváře a přiřazuje je ke složkám. A tak jedeme v politice bezpečnosti, která vypadá takto - tohle je Karel, už dvacet let chodí do práce, má manželku, dvě děti, v létě jezdí do Itálie na dovolenou a někdy, možná, až mu rupne v hlavě, půjde a vybuchne někde na nádraží. Ale my víme kdo je, máme jej pod složkou XVS-3284-FJ, takže až se něco stane, budete o tom vědět. Jenže ani jeden Karel něco velmi nekalého za posledních několik desítek let v České republice neudělal. Nebude to tím, že u nás prevence funguje lépe, než v zahraničí? Nebude to tím, že stále máme obecně lepší podmínky k životu, než v rozbombardovaných zemích a důvod se mstít se na anonymním davu tedy skoro neexistuje? Nebude to tím, že ačkoliv se nemáme zrovna nejlépe, stále se máme jakž takž dobře a nemusíme sahat ke krajním řešením?

Naprostá většina obyvatel jsou bezúhonní a slušní lidé. Pouze promile lidí může někdy dělat problémy. Sem tam někomu sáhnou pro peněženku do kapsy, pokusí se vloupat do opuštěné chaty. A kvůli tomuto promile necháme, aby o nás sbíraly státní složky údaje a schraňovaly je pro budoucí orwellovský stát? Sami víme, že v evropském kocourkově se ztrácí i ta nejtajnější data, takřka všechna data jsou okamžitě k dispozici v centrále NSA v USA a o neúplatnosti politiků a policistů se nám může jen zdát. Ale především na silnici kvůli automobilovým nehodám a také kvůli chřipce zahyne až tisíckrát více lidí, než při v současné době tak skloňovaném všeobecném oranžovém a červeném ohrožení.

Nezdá se vám, že poslanecká sněmovna nadělá nepoměrně víc škody, než ono promile problémových lidí z populace? Proč tedy nezavést především nějaký účinný a efektivní monitoring tam? Povinnost nosit Google Glass na každé jednání, a to včetně, nebo hlavně, na to zákulisní, protože přeci politici jsou naše prodloužená ruka a tak bychom to mohli vzít doslovně a kontrolovat je skutečně skoro jako na dálkové ovládání a ne naopak. Pokud budou naši činitelé pod dohledem, zcela jistě věci půjdou od pěti k deseti. Nejen, že budeme mít kontrolu, ale i pocit, že se účastníme celého dění a možnosti je skutečně ovlivnit.

Karel, až se vrátí z dovolené, totiž nepůjde vybuchnout na nádraží. Karel, pokud bude mít práci, půjde do práce, pokud bude mít rodinu, půjde se svými nejbližšími na procházku, pokud bude mít koníček, bude tvořit pro svoji zálibu, pokud bude mít přátele, bude se s nimi bavit o lepší budoucnosti. A to je přeci hlavní cíl našeho snažení, lepší budoucnost pro nás všechny dohromady. Rozhodně se nebude chtít vrátit z dovolené do země, kde bude hlídán, monitorován, kde každý jeho krok bude pod dohledem velmi sofistikovaného softwaru. On je tu totiž doma. Nikoliv ve vězení, v káznici. Karel totiž není zločinec, nikdo tedy nemá právo sledovat jej a ukládat data o jeho soukromí.

Vytisknout