Bodláky Václava Duška

Krutosti lidského druhu: paměť selhává, otevírajíc dveře ubohosti

21. 7. 2016 / Václav Dušek

Radikální vyjádření v sobě mají násilné stopy: muslimské vězně nakazit HIV, smrtelnou žloutenkou, dýmějovým morem, vykastrovat... Letadlové lodě naplnit muslimy do třetího kolena, přeplout moře, vylodit - zapomenout. Nenechat v Evropě žádného muslima - Allah se o svoje krásné miloučké děti postará. Jednoduchá řešení mohou v budoucnosti, která je na dohled, vymýtit násilí násilím, pravdu lží, nenávist láskou. Podej lotrům prst a utrhnou ti ruku.

Víra zbavena pokory přináší a vždy přinášela utrpení milionům bytostí. Boží vojáci rozsévají bomby, odpálí se kdekoli, aby způsobili smrt i utrpení nevěřícím psům, s rozkoší uřezávají hlavy neproplaceným rukojmím; slova víry pokroucena, pravdy se nedobereš. Slova jsou ohebná a jedovatá, jako Mamba.

Málo připomínáme běsné válečné doby. Vydáváme však knihy hromadných vrahů. Proč? Kvůli zisku, prodávají se údajně lépe než lechtivé knihovny pro panny, dívky a ctnostné paninky. Do módy přicházejí memoáry dámiček z údolí mrtvých velečin s pekelnickými výsluhami; jak neplakat nad osudy krásných oddalisek s pokleslými výběry nadsamců - pozor, nedotýkat se milenek vrahounů - láska si nedá poroučet!

Časy a názory se mění - dialektika natvrdo vítězí.

Vypáleny, vyvražděny Lidice, Ležáky, Javoříčko, Ploština, Tokajík, Oradour - tisíce dalších míst v Polsku, Bělorusku, Rusku; běsná armáda supící Evropou masakrovala obyvatelstvo v návalu vzteku, sadismu, strachu - za svoje úchylné činy se modlili ke kříži, křtili smrtící válečné bojové prapory. Náš prapor, ten je samá díra, píchni ho, řízni ho, pusť mu krev...

Za vším chceme vidět vyšší moc - žádáme božská odpuštění.

Vojáci chránili čistotu rasy, nadlidé se s nikým nepárali - nadlidské vize nepostrádaly tragickou budoucnost. Wagnerovská hudba posilovala velikost kulturního ducha - nesmiřitelnost ideologických vrahů v jakékoli době, pod jakýmkoli velení, přispívá i k mylným zjednodušujícím historickým výkladům - doba nakloněna k zapomínání přivede lidi k odporným šílenostem.

Sadisté se houfně rodí po modré planetě.

Vesnička ve Vietnamu My lai - byla sama? Nevíme. Přes pět set obyvatel postřílela a zmasakrovala demokratická armáda, nositelka pokroku. Film přitažený za vlasy byl jakousi omluvou bývalému nepříteli - kolik nepřátel film asi vidělo; film průměrný... Bolest skutečnou stěží natočíš a filmové hvězdy nepomohou.

Zajímavé, kolik filmů bylo natočeno, knih napsáno, a přesto v bývalé Jugoslávii docházelo k excesům připomínajícím ustašovské i další seskupení, a to celkem nedávno - rasistická vraždění, čistky, popravy, mučení. Ostřelovači vybírali cíle náhodně, zmáčkneš spoušť, cíl padne k zemi, připíšeš si čárku. Ukrytí hrdinové se mohou pyšnit, nepotrestáni, udatní vojáci svých generálských pantatíků. A z nebe prší pozdravy leteckých odborníků - cíle různé, armádní seskupení, nemocnice, školy... Letecká elita možná nosí řády na prsou, mrtví neuškodí a živí mají jiné starosti. Žít i přežít.

Hanebné elity jsou nepoučitelné.

I koncentrační tábory byly vystavěny k hanbě lidstvu. A velká šílenost, skandál - modré přilby přihlížely vybíjení nepřátel - ve vojsku mladí vyplašení kloučci, leckterý má dodnes zdravotní potíže. Díváš se, jak vraždí člověk člověka, zasáhnout nemůžeš. Rozkazy jsou jasné - splníš, pak si můžeš stěžovat, máš-li komu. K čemu zbabělá armáda zmaru?! Drahá je i za oukrop!

Miliony obětí. Málo? Dost?

Zemře-li jeden člověk, je to tragédie, zemřou-li miliony, je to statistika, jak pravil myslitel, velitel, filosof, věznitel, osvoboditel Koba.

V lágrech umučeny oběti politické nepředvídavosti i zbabělosti. Politici připomínali pštrosy - věděli, neviděli, nedbali, dohnali svět do pasti krvelačného strejdy. Že se nic neopakuje je šířený omyl a blud pohodlnými nimry - vše se může opakovat! Pohodlnost, neochota ctít oběti, jak lehce se rozcapujeme v pohodlí našeho století, jak rádi spoléháme na placené žoldáky, a mladí lidé nám hynou v ekonomickém přebytku...

Vyžraná chasa minulost nepotřebuje - zdržovat se nedá.

Stěží vzpomeneme všech obětí. Maruška Kudeříková, pouhých dvaadvacet let. Popravena. A pozdravuji vlaštovky, Jirešův film jsem neviděl, byť třeba v televizi - ani nepamatuji, zato umrněná dílka v desítkách nesleduji, k čemu si rozdírat vkus? Dívenka Anne Franková, její deník přinesl svědectví o chmurných zlých dnech - zahynula v koncentračním táboru Bergen - Belsen.

Odporná chátra plynovala ve sprchách i děti, dneska se dozvíte, jak jsou fakta zpochybňována hejsky z ulice, ale i nakaženými odpornými politiky; vážíme si vůbec lidského života? Vážíme si sami sebe, abychom náhodou nemuseli skrývat zbabělost za nic neznamenající prchavá éterická slova?

Vykukové plní domácí kasičky, mlaskají při rautech, honosí se drahými šperky, šik obleky, super auty a značkovými hodinkami, opatřenými málem vodotryskem - ale na druhé straně pokřikuje cháska vybavena svaly, tvrdostí fyzickou i duchovní; dejte jim laskavě pokoj s vašimi pohledy do minulosti - životy nikomu nevrátíte, zbytečně buntujete národy - a ty jsou, račte věděti, různé.

Národ sobě postavil divadlo hned dvakrát - stačí. Hrajeme převážně komedie - tragedie nic nepřinášejí. Můžete vzít jed na to, že v tuhle vteřinu zahynul vojenským zásahem kdesi na zemi člověk. Neznáme jméno, nedokážeme označit zemi, mlčenlivě přihlížíme bujení vojácké rakoviny - kdo se vzpěčuje, tomu bude odňat život, kdo se nevzpěčuje, stane se snadnou kořistí vyzbrojených predátorů ve slušivých uniformách.

Paměť selhává, ale nebolí...

Vytisknout