Třetí offset a perspektivy obranné politiky západních zemí

19. 3. 2016 / Karel Dolejší

K prvnímu offsetu došlo za prezidenta Eisenhowera. Po skončení korejské války rozhodl, že se USA přes čerstvé zkušenosti s boji ve výrazné početní nevýhodě nebudou snažit o paritu s komunistickými konvenčními armádami, ale větší počty vyváží jadernou převahou. Výstavba jaderného arsenálu ve srovnání s budováním milionových konvenčních armád vycházela výrazně levněji.

Uvedený přístup přestal být funkční na počátku 70. let, kdy SSSR získal v jaderných zbraních paritu a jeho drtivá konvenční převaha mu umožnila opět uvažovat o bleskovém obsazení Západní Evropy. V nové situaci vznikl druhý offset zahrnující informační a digitální revoluci, ale také přesně naváděnou munici dalekého dosahu. Protože protivník byl ve vývoji digitálních technologií pozadu a vystaven technologické blokádě, nedokázal držet krok s tímto vývojem. Výsledky v ideálních podmínkách pouštního válčení předvedla operace Pouštní bouře v Kuvajtu a Iráku.

Jestliže měl Západ kdysi náskok v jaderném zbrojení a posléze v digitalizaci bojiště a přesné munici, nyní nemá rozhodující náskok ani v jedné z uvedených sfér. Digitální technologie a přesná munice se stávají běžnými, hlavní oponenti zvládli jejich vývoj a výrobu a prodávají svou produkci i menším hráčům. Druhý offset se také vyčerpal.

Konec studené války zároveň prohloubil dlouho existující masivní neefektivitu amerického akvizičního systému, což způsobilo, že za posledních 20 let USA nedokázaly vyvinout ani jeden významnější funkční zbraňový systém. Bojové letouny F-22 a F-35 sahají svými kořeny do doby před rozpadem SSSR a jejich problematický a notně opožděný vývoj poskytl oponentům spoustu času na vývoj protiopatření. Rusko, Čína a postupně další hráči dohánějí západní technologický náskok, aniž by vznikla jakákoliv účinná odpověď. I státy jako Pákistán nebo KLDR zvládají dnes výrobu některých typů přesně naváděné munice.

Slabiny nejdražší armády světa

Zatímco technologický náskok zajišťující kdysi kvalitativní převahu mizí a dokonce v některých sférách probíhá zaostávání, dochází současně k redukci kvantity západních armád. Pokud jde konkrétně o americké ozbrojené síly, jejich pěchota je již slabší než např. turecká a její zbraně jsou morálně zastaralé (hlavní služební zbraň vznikla koncepčně i technologicky na konci 50. let). Protože americké jednotky mají současně masivní logistickou stopu, bylo by značně obtížné za jinak stejných podmínek jednoduše navyšovat jejich počty. Protitanková obrana masivně spoléhá na přenosnou střelu Javelin firem Raytheon a Lockheed Martin ZDE, která je nesmírně drahá (kus za čtvrt milionu dolarů, což představuje čtvrtinu až osminu pořizovací ceny nejrozšířenějšího tanku T-72) a existují vážná omezení zejména v případě, kdy iniciativu má protivník (velká prodleva mezi aktivací a dostatečným vychlazením termálního čidla). Chybějí moderní obrněná bojová vozidla pěchoty a neprobíhá vývoj žádného perspektivního typu. Náhrada tanku Abrams je v nedohlednu.

Americké polní dělostřelectvo sice není až tak zastaralé, jako třeba české, nicméně rovněž zaostává. Houfnice s hlavní v délce 39 ráží patří do 70. let, samohybné modely ve srovnání s novějšími typy mají zoufale nízkou rychlost palby. Raketomet MLRS zachraňuje před úplným zastaráním modulární uspořádání a schopnost používat nové typy munice, jako ATACMS ZDE. Jen díky nim dokáže ještě udržet krok s ruskými, čínskými nebo třeba brazilskými typy.

Spojené státy mají velmi malý počet skutečně moderních stíhacích letounů. Problémy s vývojem a prodražováním F-22 ZDE a později ještě mnohem horší v případě F-35 ZDE vedou k udržování starších typů ve službě navzdory tomu, že se nacházejí na hranici fyzické životnosti. Cena nových typů je tak obrovská, že neumožní nákup většího počtu letounů. Tvrzení, že nové typy jsou několikanásobně efektivnější, je jednak minimálně sporné, jednak nedokáže čelit jednoduchým faktům z oblasti fyziky (nosnost výzbroje) a geografie (potřeba pokrýt plochu v případě globálního hráče).

Nejslabší článek

Od doby, kdy čelí sofistikované protivzdušné obraně, používají západní letectva nikoliv jednotlivé letouny či skupiny letounů nalétávajících na cíl, ale komplexní organizaci nazývanou strike package. Zatímco některé její komponenty jsou s velkými obtížemi modernizovány, jiné se dlouho v řadě parametrů prakticky nemění. Jestliže pro pozemní obrněné operace zhruba platí, že všechny prostředky by se měly mobilitou a stupněm pancéřové ochrany co nejvíce blížit tanku, podobné pravidlo lze formulovat i pro strike package v leteckých operacích - rychlost a stupeň ochrany útočného letounu určuje parametry pro ostatní. Jednou z hlavních slabin za stávajících okolností tedy je, že řadu životně důležitých podpůrných funkcí zajišťují zařízení na palubách velice zranitelných a pomalých letounů odvozených z obyčejných komerčních dopravních typů, často navíc značně letitých (typicky AWACS ZDE, JSTARS ZDE). Jakmile již tyto platformy nemohou zůstat mimo palebnou obálku protivníkových systémů protivzdušné obrany, celá koncepce strike package ve stávající podobě je zastaralá. Jinak řečeno, představa, že americké letectvo útočí na ruské nebo čínské cíle uvnitř palebných obálek systémů jako S-400 ZDE nebo HQ-9 ZDE - aniž by utrpělo vážné ztráty omezující efektivitu útoku, jaké si vzhledem k astronomické ceně a vzácnosti zničeného vybavení de facto nemůže dovolit - patří do říše utopie.

Protože systémy kategorie AEW&C používané námořnictvem jsou limitovány potřebou působit z palub letadlových lodí a tedy jsou výrazně menší, než obdobné systémy letectva, mají také výrazně nižší výkony a jsou ještě zranitelnější, než protějšky instalované na palubách velkých dopravních letounů.

Americkému námořnictvu chybějí skutečně tiché ponorky maximálně ztěžující možnost detekce pasivním sonarem, ve srovnání s ruskými nebo i čínskými typy. Námořní munice nedrží krok s námořními ani pozemními prostředky potenciálních protivníků, její naváděcí systémy jsou zastaralé a s velkou pravděpodobností zranitelné běžnými protiopatřeními, dosah protiletadlových a protilodních raket je dávno nedostačující. Kdyby Spojené státy čelily masivnímu zaminování prostoru, v němž má operovat jejich námořnictvo, jeho vyčištění by de facto vyžadovalo zrušení operace.

Host do domu, klacek do ruky

Potenciální protivníci volí asymetrické strategie, které mají kromě jiného za cíl v případě konfliktu zabránit Američanům v přístupu do krizových oblastí prostřednictvím budování systémů založených na řízených střelách a raketách velkého doletu (prostředky A2 / AD ZDE). Tyto strategie jsou primárně zaměřeny na letectvo a hladinové lodě.

Způsob, jímž se dnes letectvo snaží čelit A2 / AD hrozbám, je relativně starý a jeho účinnost pochybná. Letouny kategorie stealth vznikly poměrně dávno a stejně dlouho jsou vyvíjena protiopatření (vhodné radarové frekvence, pasivní lokátory...). Čím výkonnější průzkumnou elektroniku stroj nese, tím více jej demaskují příznaky zachytitelné pasivními lokátory. - Jinou možnost by představovalo zvyšování výkonu průzkumných a detekčních prostředků i letecké munice tak, aby prostředky A2 / AD byly vyhledávány a ničeny z bezpečného odstupu - ale opět jsme u neměnné danosti, že pozemní prostředky mohou být snadno masivnější a výkonnější, než vzdušné. - A ještě jiný přístup by představovaly třeba saturační útoky hejn bezpilotních bojových prostředků dalekého dosahu ZDE. Závod mezi prostředky průzkumu, detekce a navádění na jedné a rušení na druhé straně rozhodně nekončí a na jeho momentálním stavu nelze stavět žádné dlouhodobé strategie. Každopádně v danou chvíli má letectvo velký problém, respektive vůbec největší problém ze všech zbraní.

Hladinové loďstvo má druhý největší problém. Bojové lodě, a z nich zejména letadlové lodě, nemohou již bez obav působit v oblastech dříve považovaných za bezpečné. Ohrožují je dokonce protilodní balistické rakety středního doletu. Stávající palubní letouny U.S. Navy mají s ohledem na uvedenou skutečnost naprosto nedostatečný dolet a prostředky, jak slabinu kompenzovat - letecké tankery na platformě komerčního dopravního letounu - trpí nevýhodami zmíněnými výše. Mimo palebnou obálku systémů A2 / AD navíc hladinové lodě ohrožuje rostoucí počet moderních útočných ponorek vybavovaných stále účinnějšími raketami a torpédy.

Asymetricky proti asymetrii

Strategie, které se vyrovnávají s koncepcí A2 / AD zaměřenou primárně proti letectvu a námořnictvu, mohou být také asymetrické. Například realistický plán posílení jednotek NATO v Pobaltí v případě krize rezignuje na pokusy propašovat jednotky letecky či po moři. Byly by naopak vyloženy v Hamburku (přístav mimo dolet semibalistických raket Iskander z Kaliningradské oblasti) a do ruské A2 / AD bubliny by vjely po zemi.

Podobně asymetrická námořní strategie počítá s přesunem maxima kapacit pod mořskou hladinu, což se už zčásti fakticky děje ZDE. I kdyby se totiž splnily strašidelné prognózy britských labouristů ohledně detekce ponorek (ale podobné prognózy týkající se aktivních sonarů se alespoň částečně plní teprve s dvaceti - třicetiletým zpožděním), jedna věc je cíl detekovat a druhá zničit. Voda je prostředí kladoucí pohybujícímu se tělesu značný odpor (hustota vzduchu obvykle činí méně než 1,3 kg/m³, mořská voda při 13 stupních má 1 024 kg/m³ - čili jde o rozdíl tří řádů) a tuto fyzikální danost žádná digitální revoluce neodstraní. Zatímco letadlovou loď na mořské hladině může dnes zničit přesně naváděná balistická raketa s doletem řádově tisíců kilometrů během 10 - 20 minut, zvyšování rychlosti a dosahu podvodních útočných prostředků je podstatně tvrdším oříškem - a lze velmi vážně pochybovat, zda vůbec někdy bude dosaženo podobných výsledků, jako nad hladinou.

Ačkoliv v americkém vojenském rozpočtu na rok 2017 není položka toho jména, návrh obsahuje poprvé také plánované výdaje na třetí offset, a to ve výši 18 miliard dolarů ZDE. Na prostředky určené proti systémům A2 / AD budou vynaloženy 3 miliardy, další 3 miliardy na náhradu strategických raketových ponorek třídy Ohio a vylepšení ponorkových technologií. Kromě obligátního snižování hlučnosti lodního šroubu je v současnosti trendem přechod od oceli ke kompozitním materiálům ZDE, včetně plánů na stavbu celokompozitních ponorek ZDE. Ty kromě výrazného zlevnění a vylehčení plavidla slibují také další redukci demaskujících příznaků, a to pro sonary, magnetické miny, radary (po vynoření), v případě vhodné povrchové úpravy i pro optické senzory. Ještě další 3 miliardy jsou určeny na vývoj interfaceů umožňujících vylepšit spolupráci mezi člověkem a robotickými systémy, 1,7 miliardy na kybernetický a elektronický boj, 0,5 miliardy na zvýšení zásob naváděné munice a další 0,5 miliardy na testování operačních koncepcí spojených s třetím offsetem.

Symetricky proti asymetrii. Bez iluzí

Protože Západ již nemá a velmi pravděpodobně v současných podmínkách ani nezíská rozhodující kvalitativní technologickou převahu, jedním z rozhodujících směrů dalšího vývoje bude muset být způsob, jak generovat větší kvantitu, než dosud. Z tohoto hlediska je stávající americký akviziční systém limitně směřující k nákupu jednoho kusu bombardéru za celoroční rozpočet naprostou maladaptací. Velký počet robotizovaných nebo dálkově ovládaných prostředků by mohl být jednou z cest, jak se vyrovnat s rozšiřováním relativně nákladné naváděné munice. Jiná bude tradičnější - klasické rozšiřování konvenčních armád tak, aby potenciální protivník s kvalitativně srovnatelnými jednotkami nezískal rozhodující převahu a nebyl tak motivován k útoku. V tomto smyslu by se offset pomalu měnil v klasickou politiku vojenské rovnováhy.

Analytik Walter Lippmann zřejmě jako první upozornil na rizika spojená s moderní mediokracií. Tvrdil, že lidé mají sklon informace zprostředkované médii překrucovat tak, aby vyhovovaly předem hotovým názorům, ačkoliv správně by měli názory považovat jen za hypotézy, které neustále testují. Podle Lippmanna je obvyklý přístup k informacím srovnatelný s počínáním návštěvníka divadelního představení, jenž přišel uprostřed třetího jednání a odchází před koncem. To co si o hře myslel si již donesl sebou a přišel si to jen letmo potvrdit.

Současný Západ žije ze stereotypů vybudovaných v 80. letech 20. století a po skončení studené války. Na jejich základě má například sklon tvrdošíjně předpokládat, že ekonomika je v absolutním smyslu důležitější než vojenská síla, nebo že nejdůležitější technologie jsou informační technologie.

S další redukcí vlivu Západu na globální scéně budou zažité "postmoderní" stereotypy postupně s velkými potížemi překonávány, často za cenu těžkých porážek a neúspěchů.

Vytisknout