Od 15. března 1939 se jezdí vpravo

18. 3. 2016 / Jaroslav Hutka

Bylo to prostě Československo, do kterého jsem se narodil, které jsem měl bez ohledu na bolševiky rád, a které bylo v noci na 21. srpna 1968 přepadeno ruskou armádou. Zažil jsem to v Praze z první ruky, protože jsem tehdy bydlel mezi rozhlasem a Národním muzeem. K tomu šoku se ještě přiřadila pro mne nesrozumitelná událost, že Slovensko si dva měsíce po invazi, 28. října 1968, vynutilo vyhlášení federace. V situaci okupované země, kdy platilo jen právo nepřátelské armády, to bylo divné. V tu chvíli nejistoty to na mne působilo jako kdyby byly okupovány pouze Čechy, Morava a Slezsko, a Slováci využili situaci k rozbití státu. Říkal jsem svůj pocit příteli Mirkovi Horynovi, který studoval dějiny umění.

"To není poprvé, to už se stalo 14. března 1939" a vyprávěl mi historii, kterou jsem neznal. Divné, zvláštní, neznámé, nepochopitelné, nakonec jako historie sama. V sedmdesátých letech jsem na Slovensko jezdil koncertovat, bylo tam stejně dobré publikum jako v Česku, měl jsem tam kamarády a mám je dosud, a jak se všechny ty otázky ve mně motaly, tak z toho v roce 1975 vznikla píseň SLOVENSKÉ DĚJINY.

http://www.hutka.cz/new/mp32/3rjtdkngkt.mp3

Publikum na Slovensku tehdy tleskalo po každé sloce. V exilu jsem pak objevil jiné Slovensko. Slovenské spolky se separovaly od českých a koncerty pro ně byly nemožné. Po převratu mě, myslím právě kvůli této písničce, na Slovensko přestali zvát.

Československo se rozdělilo a Slovensko si za den založení vybralo 14. březen. Čas ale míjí a vše srovnává, jen v některých z nás zůstávají otisky jakýchsi dojmů a vytváří pocity zvláštních souvislostí.

Jsme Češi a dodnes máme rádi obsah toho, co nese slovo "československo". Ale ve skutečnosti je to tragicky neúspěšný projekt, který se stále rozpadal, až se rozpadl úplně a zkazil život velkému množství svých obyvatel. Projekt, o kterém toho navíc ani moc nevíme.

Dva týdny před koncem první světové války, 28. října 1918 v jedenáct dopoledne, prý Alois Jirásek u sochy svatého Václava přečetl prohlášení o založení Československa. A bylo to. Když pak skončila válka, nebylo už o čem jednat. Dnes to působí tak, že od sochy Václava se potom zašlo do trafiky, koupila se mapa nového státu, pověsila se na zeď a bylo dobře. Jenže mapa nebyla, a jak později říkali Maďaři: "Hranice Česloslovenska vznikly na bodácích československé armády vedené francouzskými a italskými generály." A v této chvíli začínáme tápat.

Sedmidenní územní válka s Polskem začíná 23. ledna 1919. Polákům šlo o území obývané Poláky, nám o historická území dávného Království českého. Na jednotném území habsburské říše a císaře pána se hranice dvou nových států teprve diplomaticky domlouvaly v daleké cizině a na místě vynucovaly divně vznikajícícmi armádami.

Ale fakticky jsme tu železniční trať z Bohumína do Košic vybojovali, a o tu šlo především. Nějak se to pak diplomaticky obhájilo, že Poláci vlastně bydleli na "našem“.

Hmm. Rakušanům zase vadilo zabrání Mikulova, Břeclavi a Znojma, ale halt prohráli válku, tak do „našich“ historických nároků neměli co mluvit. Německy mluvící Rakušany se pak z těch měst podařilo vyhnat až po druhé světové válce, spláchli se s takzvanými „Sudeťáky“. Poražení Němci do našich hranic na svém území také neměli co mluvit. Češi se totiž jako váleční superdezertéři stali vítězi...no, to zní nevhodně: prostě Češi za první světové války prozřeli a došlo jim, že jejich místo je na druhé straně fronty. Zákopy byly blízko, přebíhalo se snadno, a když se v ruských zákopech začala zpívat píseň Kde domov můj, tak už nebylo v rakouských zákopech co řešit. Asi bych to udělal taky.

Po založení republiky byli Maďaři poslední sousedi, které bylo nutno si znepřátelit. Ale maďarské Tatry k "našemu" Československu připojili slovenští emigranti v Chicagu. Fajn. Jenže dohody za Velkou louží nebyly na Slovensku tak úplně známé, proto se tam vydala česká armáda, aby ty místní přesvědčila. Možná v první chvíli jen taková armádní tlupa. Neúspěšně. Až francouzský generál Šnejdárek, který vedl tažení proti Polsku, situaci vyřešil. Vojenskou lstí Senegal vyhrál v červnu 1919 bitvu o Zvolen a Slovensko bylo připojeno v nečekaně širokých hranicích. Ono je to vlastně docela sranda:

„ …Šnejdárek mínil útočit na Maďary ve směru Levice od severu. Francouzský generál Schüler, Alsasan, měl útočit ze západu. Béla Kun pravděpodobně velel bolševikům. Jelikož Šnejdárek neměl téměř žádné zálohy, rozhodl se pro lest. Zavolal si jednoho z důstojníků a dal mu příkaz, aby vyrazil směrem ke Košicím a vzal s sebou asi stovku vojáků v plátěných uniformách. Tito vojáci si museli načernit tváře a ruce a na hlavu si uvázat ne zcela bílé šátky jako turbany. Na každé železniční stanici pak museli vystoupit, chodit po peróně a hovořit nahlas senegalsky. Důstojník oponoval, že nemá ani jednoho vojáka, který umí senegalsky. Šnejdárek jej ubezpečil, že stačí, když budou něco nesrozumitelně drmolit, ale srozumitelné musí být slovo Senegal. Počítal s tím, že nejeden maďarský špión se tohoto slovíčka chytí a údaje trochu přežene, aby dostal vyšší odměnu. „Senegalci“ vystoupili pouze v Žilině a v Košicích, přesto za 48 hodin v Pešti „věděli”, že Franchet d´Esperey, vrchní velitel spojenecké armády na Balkáně, poslal Šnejdárkovi přes Rumunsko jako zálohu dva pluky Senegalců (asi 6000 vojáků). Z Pešti se poté dezinformace dostala na frontu, kde řada maďarských vojáků nechtěla padnout do zajetí a vrhala se do řeky ze strachu před lidožrouty. Senegalce tvořili mladí vojáci z Vršovic v Praze.„

Podkarpatská Rus na ocase mapy byla připojena až 4. června 1920. Založení či dovršení Československa by se tedy mělo slavit až 4. června, ale my máme Jiráska a historie se prostě jinak děje a jinak zaznamenává. Události a jejich zápis spolu nějak souvisí, ale je občas dřina tu souvislost najít, a někdy tam prostě není.

Dnes, kdy se dějiny zase pohly a rozhodly se nás hodit do nové skutečnosti a možná vyhodit z Evropské unie, se ty divné pocity a otázky vrací. My, zbytkové Česko, jsme se s dobytým Slovenskem a kdysi znepřáteleným Maďarskem a Polskem, stali divnou a úplně blbou koalicí neochotných, obrácených proti západu. A komu to prospívá kromě Kremlu? Postkomunistická koalice nepoučených. A Angela Merklová volby ve třech německých spolkových zemích před pár dny neprohrála, jak koalice neochotných doufala. Stojí si stejně neotřesitelně jako předtím, možná dokonce lépe. Posílili ovšem fašisté Václava Klause, ale jen na takovou úroveň, že budou víc otravovat. K žádné změně to v Německu nepovede, což je pro mne dobrá zpráva. Je to dobrá zpráva i pro Evropu. Ale Kreml se nevzdá a bude dál hýčkat svou koalici nepoučených.

A co teď s našimi hlubokými záchvaty strachu, když uprchlíci byli i s evropskýmy a křesťanskýmy ideály utopeni za makedonským ostnatým drátem, hlídaným také českými policajty, v blátě řecké vesničky Idomeni? Takže uprchlíci u nás nejenže nejsou, ale už ani nepřijdou. A nepoznaný islám uvízl také někde v dějinném nedohlednu. Čeho se teď budeme s takovou chutí bát a čím se budeme tak dramaticky strašit, kromě nacistických symbolů? Ministr policajtů Chovanec říkal, že chápe obavy zpěváka Ortela o vlast. Taky jsem zpěvák. Moje obavy ale nějak nechápe.

Možná kdybychom ten zástupný problém odhrnuli, tak bychom objevili, že v té hluboké studni našeho hysterického strachu a frustrace plave na dně cosi nám známějšího a skutečně nebezpečného, cosi, co zabralo Krym, vyzbrojilo a chránilo Asada, který žene Syřany do Evropy, a teď bombardovalo biblické město Aleppo, jedno z vůbec nejstarších měst lidských civilizací...a leje do toho burana na Pražském hradě vodku...

A od kdy se vlastně jezdí vpravo na Slovensku?

www.hutka.cz

Vytisknout