Vnitřní dialog generace Y

#Cíle

17. 3. 2016 / Aneta Adámková

Ona 1: To je hrozné, jak se lidé dívají na naši generaci. Nemáme žádné cíle, nechceme být zodpovědní, dospíváme pomalu, neumíme se rozhodovat, odkládáme rozhodnutí, nehledáme ve svém životě cíl… A přitom mi neříkej, že ty generace před námi na tom byly líp. Neříkej mi, že oni nebyli podobní ztracenci. Měli tito mladí lidé, kteří byli na prahu dospělosti jiné ambice? Co byl ten důvod? Jak je ovlivňovalo to, že najednou dospěli v době, kdy padl režim, který zažili jako děti, a nějak je určitě poznamenal. A co třeba lidé, kterým bylo v roce 2000 osmnáct let. Někteří z nich jsou naši kamarádi, ale jsou nějak rozdílnější v tom co dělají? Většina z nich asi založila rodinu o něco dříve, možná mají silněji postavené hodnoty, ale to zase může být jen zkresleno tou bublinou, ve které se pohybujeme. Tihle lidé věděli, co chtějí dělat? Měli nějaké sny, cíle?

Ona 2: To je zajímavé. Vlastně jsem nad tím nikdy nepřemýšlela. Mluvíme tedy o lidech, kterým je dnes okolo 32 - 40. Takže starší než moji kamarádi a mladší než moji rodiče. Podle mě je ale každá mladá generace ztracená - to je prostě charakteristika těch mladých, že ještě nevíš, co chceš, kam se vydáš a jsi zmatený. To je mládí. Mně to dnes nepřijde nijak drastičtější než dřív. Teď je akorát problém v tom, že můžeš dělat úplně cokoli, a tak si nemůžeš vybrat. Já mám okolo sebe děsně rozdílné lidi. Někteří z nich vědí co chtějí, třeba já docela vím. A někteří moc ne. Ale není to nijak hrozné. Prostě ti většinou chtějí studovat, usadit se a mít rodinu.

Ona 1: Promiň? "Někteří z nich vědí, co chtějí, třeba jako já, a někteří moc ne. Ale není to nijak hrozné, prostě většinou to je studovat, cestovat a rodina?" To jsi přeci ty, ta která ví: Studovat, cestovat, usadit se a mít rodinu. To je profil neztracence. Ale když to vezmu já ze svého pohledu, té která neví, tak tam nebude ani jedna tahle položka, ale bude to: nevím, nevím, nevím a je mi to jedno. Až něco přijde, tak to prostě přijde.

Ona 2: A jak jsi to tedy myslela? Já jsem to myslela tak, že ne rozhodně všichni vědí co chtějí, ale zase mi nepřijde, že by nikdo nevěděl, co chce. Přijde mi, že dnes mladí odkládají dobu, kdy budou za něco zodpovědní. Ale to se zase říká třeba vzhledem k rodině, bydlení. Na druhou stranu hodně mladých lidí zodpovědně studuje těžké vysoké školy. A to je také zodpovědnost.

Ona 1: Omyl, tam chodí jen proto, aby si prodloužili mládí. A jak říkáš, posunuli zodpovědnost.

Ona 2: Ale přece i to, že cestuješ a dokážeš se o sebe postarat na cestách, domluvit se, to je zodpovědnost. Dost se říká, že mladí nechtějí přijímat zodpovědnost za druhé (zas ve smyslu té rodiny). Ale takto bych to rozhodně negeneralizovala. Akorát prostě máme hodně možností, a je těžké si mezi nimi vybrat. A myslím si, že většina lidí tak uvažuje. Vezmi si naše společné kamarády - nejsou ztracení. Teda, znám jednoho takového kluka. Typický maloměstský kalič, který nikdy nedělal nic jiného než chodil na učňák, kalil a hulil, pak odjel do Prahy, a tady dělá to samé, akorát pracuje.

Ona 1: To je ale právě ta bublina. Že s těmito lidmi se normálně ani neseznámíš. Protože nechodí tam, kam ty.

Ona 2: Ale v každé generaci byli takoví lidé, a pak se jednou prohrábli a byli OK. Hlavně tohle ti neříkám, abych ti dokázala, že jsi jediný ztracenec, nehledě na to, že nejsi. Spíše mě trápí, že si to o sobě myslíš.

Ona 1: Hah, trápí tě to? To nemusí. Nebo tak jako.. jsem a nějak si žiji. A žiji teď a tady, a podle mě umím žít líp než leckdo. Protože když sním, tak to není o tom, jak teď půjdu makat do sámošky a za x let ze mě bude manažerka obchodu. Ale sním nanejvýš o tom, že půjdu do sámošky, a tam to všechno sním.  Nemám cíle. Nemám prostě cíl. Nedělám něco pro něco. Nebo že bych si řekla, za 10 let chci být támhle, mít 3 děti, a proto abych toho dosáhla, tak teď budu dělat tohle.

Ona 2: No, a to je ta chyba. Když to nevíš teď, budeš to vědět za 20 let?

Ona 1: A proč? Je to vůbec potřeba? Vždyť nikdo neví, jak bude svět vypadat za pár desítek let. Občas se sebe ptám, proč bychom vlastně měli mít nějaký cíl. Možná je to akorát blbá fráze, která se říká, aby se mladí motivovali k rozhodnutí, k činům. Ale co když já se rozhodla, že žiji takto, a vlastně mi to vyhovuje? Nemám dlouhodobý cíl, žiji tak jak žiji, a proto nemůžu být zklamaná, když se mi to nedaří naplnit. Rozhodnutí můžu udělat kdykoli. Kdybych měla plán za 2 roky založit firmu, a někdo za mnou přijel, ať jedu na rok do Kanady, tak nejspíše řeknu ne. Plán ale nemám, tak říkám ano. Možná o něco přijdu, možná naopak něco získám. Asi to jsou dva úplně jiné životní styly. Dokážeme ale říct, který je ten dobrý a který je špatný?

Vytisknout