Občanská válka v Sýrii: Izraelský pohled

18. 3. 2016

Izraelci mají k syrské občanské válce zvláštní vztah. Tato krvavá lázeň se odehrává za severní hranicí Izraele. Hlavní izraelská populační centra jsou od konfliktu vzdálena jen několik hodin jízdy. Rakety letí ještě kratší dobu. Takže Izraelci mají sklon sledovat syrské krveprolití nejen šokováni a s hrůzou, jako zbytek světa, ale také s obavami a otázkou: Co to znamená pro Izrael a jeho bezpečnost, v krátkodobé i dlouhodobé perspektivě?

V syrské občanské válce se projevuje pět velkých regionálních trendů:

• úpadek arabských států a dokonce dezintegrace řady z nich, včetně Sýrie, kde to probíhá nejdramatičtěji
• v důsledku toho vzestup nearabských států v regionu Blízkého východu - Turecka, Íránu a Izraele
• současný vzestup nestátních aktérů, který vedl ke vzniku a rozšíření kriticky důležitých sil: Hizballáhu, Hamásu, Daeše (IS), Fronty an-Nusra
• rozhodné a bezprecedentní vychýlení historické rovnováhy sil mezi sunnity a šíity
• ústup USA do pozadí v posledních letech umožnil Rusům vrátit se na Blízký východ způsobem, který připomíná žabí skoky Sovětů vedoucí až do Egypta, k nimž docházelo v polovině 50. let.

Svržení Saddáma Husajna v Iráku a následná "debaasifikace" v důsledku americké invaze z roku 2003 odstranila sunnitského strážce arabského Východu, posílila šíitskou většinu v Iráku a transformovala zemi v prostředek realizace íránských hegemonických ambicí. Za hranicemi Iráku to byla Sýrie, kdo zajišťuje komunikační linii mezi Íránem a libanonským Hizballáhem. To umožnilo Teheránu udržovat spojeneckou organizaci a její vojenskou moc na severní hranici Izraele, což představuje základní prvek íránského vojenského odstrašování.

Pro Írán je tedy syrské bojiště absolutně klíčové, podle jednoho z Íránců je tato země "Stalingrad". I když byl v důsledku sankcí bez peněz, Írán věnoval na záchranu alávitského režimu v Sýrii miliardy dolarů. Alávitské sekta je integrální součástí "šíitského půlměsíce", který se táhne z Íránu na východě přes Irák ovládaný šíity a alávitský režim v Damašku až po šíitskou milici Hizballáh v Libanonu. Íránská porážka v Sýrii by byla extrémně vážným strategickým neúspěchem, který si Íránci a Hizballáh sotva mohou dovolit. Nepochybně by změnila rovnováhu sil ve prospěch sunnitů a v neprospěch šíitů, oproti trendům z poslední dekády. Naopak vítězství Asada a jeho íránských spojenců by bylo důležitým posílením jejich regionálního postavení a jejich kapacity stát se vážnou vojenskou hrozbou pro Izrael. Íránci vyslali do Sýrie bojovat nějaké tři tisíce vlastních vojáků a je tu rovněž zhruba pět tisíc členů Hizballáhu, stejně jako šíitští bojovníci z Iráku a dokonce z Afghánistánu - všichni bojují za Asada.

Izrael si původně nebyl jist, jaký by byl žádoucí výsledek z jeho pohledu. Oba Asadové udržovali mír s Izraelem po čtyřicet let. Takže proč by měli být Izraelci pro odstranění ďábla, kterého dobře znají? Ale nakonec dospěli k závěru, že zachování Asadova režimu coby strategického aktiva pro Írán a Hizballáh je větší zlo. Tito dva hráči jsou mnohem nebezpečnější kombinací, než neuspořádaná síť sunnitských milic na syrských bojištích.

Počátkem léta 2015 to vypadalo, že se Asadův režim otřásá v základech. Asad a jeho spojenci zoufale bojovali, aby odvrátili porážku, když čelili zdánlivě nezvládnutelným překážkám. Ale pak koncem září přišla spása v podobě ruské intervence. Rusové změnili poměr sil ve prospěch Asada a jeho spojenců a změnili směřování války. Použili své letectvo neúprosně a s velkým účinkem proti povstalcům různých orientací a málo se starali o oběti mezi civilisty. Rusové také občas poskytovali podporu raketami odpalovanými z ponorek ve Středozemním moři a bojových lodí v Kaspickém moři.

A pak stejně překvapivě, jako přišli, najednou oznámili záměr stáhnout ze Sýrie většinu svých sil.

Není úplně jasné, co motivovalo poslední ruské rozhodnutí, ale patrně bylo nemálo ovlivněno vážným propadem ruské ekonomiky a vážnými škrty ve výdajích na zbrojení, stejně jako snahou oslabit západní sankce kvůli Ukrajině. Ruské stažení může velmi snadno opět vést ke změně poměru sil v Sýrii, tentokrát v neprospěch Asada, Íránu a jejich spojenců.

Když v únoru začalo údajné příměří, Rusové, Íránci a Hizballáh (na nichž Asad závisí) drželi kormidlo pevně v ruce. Měli navrch, zatímco příznivci velmi členité sunnitské opozice, Saúdové, Turci a USA, se vyznačovali spoustou řečí a minimem činů.

A co víc, za hranicemi Sýrie a "Šíitského půlměsíce" Írán také demonstroval sebejistotu. Zrušení sankcí umožnilo velké nákupy zbraní od Rusů, včetně sofistikovaných systémů protivzdušné obrany a stíhaček. Íránci neprojevili žádné skrupule, pokud jde o regionální ambice, naopak. Pokračují v kurzu, který je nepřátelský vůči USA, Saúdům a Izraeli. K USA se chovají pohrdavě, což prokázalo ponižování amerických námořníků, kteří v lednu omylem zabloudili do íránských vod. Pokračují ve vměšování v Jemenu a nedávno se vzepřeli USA a mezinárodnímu společenství testy balistických raket, které jsou v rozporu s jejich mezinárodními závazky.

To čeho Írán dosáhl, jeho sebejistota a hegemonické plány jsou dohromady pro Izrael důvodem ke znepokojení, stejně jako důsledky účasti Hizballáhu v syrské občanské válce. Na druhé straně se Hizballáh zabýval Sýrii, což zahrnovalo zhruba čtvrtinu jeho pravidelných sil, a to velmi snížilo pravděpodobnost útoku na Izrael. Hizballáh v Sýrii ztratil mnoho mužů, pravděpodobně přes tisíc, ale získal také velmi cenné vojenské zkušenosti. Vyvinul se z pouhé milice v mnohem reálnější armádu. Má asi 45 000 mužů, z nichž 21 000 představuje pravidelné síly. Má také více než 100 000 raket namířených na Izrael. Každá budoucí konfrontace by byla mnohem násilnější a pro obě strany nákladnější.

Ruské rozhodnutí stáhnout se by mohlo vypadat jako podkopání pozice Asadova režimu, Íránu a Hizballáhu. Zdá se, že má přimět Asada a jeho spojence k hledání mírového řešení syrského konfliktu, když bylo dáno jasně najevo, že Rusové nemají v úmyslu za ně bojovat, když konec je v nedohlednu. Toto rozhodnutí může dodat odvahu sunnitské opozici v Sýrii i mimo ni a znamenat neúspěch pro Írán a šíitskou alianci, která tak působivě z ruské intervence profitovala. Pokud je hodnocení správné, bylo by to pro Izrael i sunnitský tábor vítanou úlevou.

Během ruské intervence se Izraelci snažili koordinovat s Rusy na nejvyšší úrovni. Premiér Netanjahu a prezident Putin spolu často hovořili, stejně jako vysocí vojenští představitelé obou stran. Vznikl účinný režim odstraňování konfliktů a Izrael Rusům objasnil své klíčové bezpečnostní zájmy v Sýrii. Izraelci zdůraznili jasný nesouhlas s transferem jakýchkoliv sofistikovaných zbraní ze Sýrie Hizballáhu působícímu v pohraničních oblastech s Izraelem kolem Golanských výšin. Takové rozmístění zbraní by změnilo celý region od jižního Libanonu až po jižní Sýrii v zónu kontrolovanou Hizballáhem, z níž by hrozil potenciální konflikt s Izraelem. Zdá se, že Izrael fakticky dosáhl s Rusy dohody o uznání izraelských zájmů a snaze přimět v tomto směru Írán a Hizballáh ke zdrženlivosti.

Co z takové dohody zůstane, pokud se Rusové stáhnou? To je otevřená otázka.

Izrael i Jordánsko by preferovaly převzetí jižní Sýrie nějakou formou spolehlivých sunnitských jednotek, které by v pohraničních oblastech udržovaly mír. Tak jako Izraelci podnikli ozbrojenou akci, aby předešli transferům zbraňových systémů Hizballáhu, provedli také příležitostné operace, aby zabránili Íráncům a Hizballáhu usadit se v pohraničních oblastech s Izraelem. Kromě toho poskytují pravidelnou humanitární pomoc vesnicím v pohraničí a dospěli k neformálním dohodám s různými sunnitskými milicemi bez vazeb na IS v této oblasti, což vše směřuje k udržení míru kolem hranice, až dosud úspěšně.

I když se Rusové rozhodli většinu sil stáhnout, zůstanou na svých leteckých a námořních základnách a tedy udrží strategickou přítomnost ve Východním Středomoří. Izrael má všechny důvody prosazovat dobré vztahy s Ruskem (není třeba dodávat, že v koordinaci s USA). Jedním z důvodů pro zdržení izraelsko-tureckého usmíření je izraelský ohled na ruský nesouhlas. Vztahy mezi Ruskem a Tureckem se zhoršily zejména po sestřelení ruského letounu v listopadu loňského roku.

Na druhé straně koncem ledna uzavřel Izrael strategickou dohodu s Řeckem a Kyprem, přičemž obě země mají k Rusku velmi blízko. Zatímco se arabský svět hroutí do chaosu a nepředvídatelnosti a Írán zaznamenává regionální zisky na úkor Arabů, zdá se jen přirozené, že Izrael usiluje o partnerství s nearabskými hráči ve Východním Středomoří. To může v nějakém pozdějším stádiu zahrnout také Turecko, ale zatím Turci a Izraelci nejsou ochotni dokončit opravdové usmíření.

Zdá se, že se Rusové stanou konečným arbitrem syrské občanské války, zatímco USA zůstaly daleko pozadu. Nakonec klíčová historická otázka zní, zda Sýrie zůstane součástí "Šíitského půlměsíce", vrátí se pod kontrolu sunnitských Arabů, nebo se stane volnou federací, která by byla tak trochu obojím. Momentálně Rusové zřejmě prosazují kompromis o federalizaci, s Asadem nebo bez. Izraelci nemají na výběr jinou možnost, než čekat na výsledek a doufat, že to dobře dopadne.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Vytisknout