Bude někdo zkoumat, co způsobuje, že česká společnost periodicky propadá iracionálním záchvatům založeným na nesmyslech?

8. 2. 2016 / Jan Čulík

Úvahy Daniela Veselého nad televizní inscenací hilsneriády v pořadu Zločin v Polné musejí každého trochu přemýšlivějšího člověka přivést k uvědomění, že česká společnost má bohužel zakořeněný sklon hystericky propadat periodicky iracionálním nesmyslům zjevně už od devatenáctého století. Těmito iracionálními záchvaty si závažně škodí - neumí totiž vnímat skutečná a závažná fakta, nedokáže číst, co se děje ve světě a jak na její chování a chování jejích politiků a diplomatů reagují lidé ze zahraničí, kteří mají moc rozhodovat o jejím osudu, a nedokáže se ve vnějším světě orientovat a vypracovat si dlouhodobější strategii na přežití.

Příkladů těchto hysterických kampaní je v moderní historii českých zemí mnoho, přemnoho. Za hilsneriády český národ Tomáše Masaryka upřímně nenáviděl, po roce 1918 ho zas začal hystericky zbožňovat jako tatíčka Osvoboditele a neuvědomoval si, že západní mocnosti na Masaryka hledí daleko střízlivěji, spíše jako na podvodníka, který na Versailleské konferenci záměrně lhal o údajně malém počtu německy mluvících občanů, kteří žijí na českém území - v důsledku této lži už pak západní politici Československu nikdy nedůvěřovali, a to přispělo k Mnichovu.

Po komunistickém převratu zase velká část národa hystericky milovala Stalina. Kolik že závodních kolektivů napsalo nesmlouvavě odsuzující dopisy, požadující při justičních vraždách v padesátých letech "Psům psí smrt?" V osmašedesátém roce se národ nadchl demokratizací a Pražským jarem a ignoroval varování cizinců, že Češi při svém nadšení vůbec nezohledňují zahraničně politickou situaci a že je naprosto jasné, že jejich euforii ukončí sovětská invaze.

Stejně jak, jak byli Češi nadšení Pražským jarem, dokázali se za pouhé dva roky poté nadchnout a přízpůsobit husákovské normalizaci. Normalizační étos hlubinně ovlivnil vnímání české společnosti. Drtivou většinou přijala normalizační způsob života společnost za své a dodnes to trvá. A během normalizace přicházely pak hysterické iracionální kampaně ráz na ráz: Národ posílal dopisy na podporu americké levicové akademičky Angely Daviesové, která byla prý podle českých médií v USA nespravedlivě souzena, přicházely tisíce dopisů odsuzujících chilského diktátora Pinocheta, zanedlouho pak "Ztroskotance a zaprodance" z Charty 77.

Není vám trapné, milí čtenáři, kolik z vás začátkem devadesátých let nekriticky milovalo Václava Klause jako "skutečného ekonomického génia, který nás vyvede z marasmu komunismu do rychlého blahobytu západoněmeckého stylu"? Už jste zapomněli?

Od hilsneriády až po dnešní iracionální nenávist k muslimům a uprchlíkům - které v ČR nikdo nezná a nikdo o nich a jejich životě nic neví. Je děsivé, jak se dovídáme, že všechny ty nesmysly, šířené českými médii, prostí lidé v ČR bez jakékoliv schopnosti reflexe zjevně opravdu věří. Oni si snad opravdu myslí, že uprchlíci jsou výlučně "bohatí mladí muži s IPhony", že si "neváží toho, co se jim poskytuje", a že to "jsou zločinci".

V zájmu návratu drtivé většiny českého národa k rozumu by měli sociologové, politologové a mediální odborníci zahájit zkoumání mechanismů, které způsobují, že se tak často, tak ochotně a tak pravidelně česká veřejnost izoluje od faktů a propadá mystifikacím a nesmyslům. Veřejně poukazovat na to, co to způsobuje.

Protože uzavřít se ve vypolstrované místnosti vlastních bludů je nesmírně nebezpečné - v první řadě proto, že zahraniční partneři a spojenci, na nichž Česká republika svou existencí závisí a bez nichž nepřežije - tuto zemi prostě v nejlepším případě nebudou brát vážně - a v nejhorším ji budou ostrakizovat a izolovat od civilizovaného světa. Už se to začíná dít.

Probudí se čeští občané ze svého nesmyslného deliria? Nebo bude dnešní hilsneriáda pokračovat donekonečna až do úplného rozkladu české společnosti? Bez vnějších vlivů a interakce s vnějším světem česká společnost zcela zdegeneruje.

O životně důležitém významu interakce s jinými kulturami vědí Němci, kteří kteří neustále úpěnlivě prosí lidi z jiných kultur "Mluvte s námi, abychom zase neupadli do nacismu". Naproti tomu, Češi hovoří skoro výlučně jen mezi sebou.

Uvědomujete si, jaká to bude ostuda, až budou historici za dvacet let psát, jak se chovala česká společnost za uprchlické krize od roku 2015?

Česká politická scéna
Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 8.2. 2016