Libanonská kauza

10. 2. 2016 / Štěpán Steiger

V podstatě by se však případ měl považovat za český. Je to totiž česká vláda, která chtěla dostat domů 5 českých občanů – Libanonci, za něž měli být Češi vyměněni (zda šlo i o peníze, to se teď ještě nedovíme), jsou pouze dva. Podrobnosti, které znám jako prostý občan jenom z médií, mne vedly k závěru, že případ je dokonalé téma pro Johna le Carré. Mám zato, že by věcně nemusel nic dodávat – rivalita dvou zpravodajských služeb je všude na světě faktem až banálně samozřejmým -, lidské vztahy účastníků by možná trochu zpestřil, charaktery vystihl jako ve všech svých románech bez nádechu romantiky.

Zápletka sama je románová: pět mužů (tentokrát se zdá, že ženy ke zpestření netřeba) se na podnět jednoho z nich, jenž do Libanonu už několikrát zajel ve věci svého libanonského mandanta – v českém vězení, kde čeká na vydání do země ne menší než jsou Spojené státy americké – vydá do Libanonu. Každý s jiným cílem. Jeden z nich je dokonce „zpravodajský důstojník“. (S pikantní podrobností: je prý v této funkci sotva několik měsíců. Utajeno zůstává, proč zrovna nováček je pověřen úkolem dost delikátním: má zjišťovat podrobnosti o českém občanovi uneseném v jiné zemi než Libanonu. Jakou má k tomu kvalifikaci – politickou, jazykovou, odbornou pokud jde o islám nebo teritorium – to se „přirozeně“ dovědět nemůžeme.)

Když účastníci brzy poté, co se v Libanonu ocitli, zmizí, začne sice pátrání, ale zcela bezvýsledné. Bez výsledku je i cesta samého českého ministra zahraničí. Ani jeho rozhovor s libanonským kolegou nic nepřinese. Česká veřejnost se sice může ptát, proč v případech únosů českých občanů v jiných zemích - případy vzácné, nicméně se vyskytují – ministr k jejich vypátrání nikam necestuje, ale v první chvíli můžeme tentokrát takovou starost ocenit. Podezření, že by mohlo jít o osud „zpravodajce“, nás napadne teprve po sedmi měsících, když se všichni unesení vrátí šťastně domů.

Příběh by takto mohl skončit happyendem jako v hollywoodském filmu. Zádrhel představuje pouze zpravodajce – jistě ne tak proto, že nemohl splnit svůj úkol, jako proto, že jej vyslala toliko jedna ze dvou – neříkejme špionážních centrál, to zní staromódně, spíše jedna ze dvou zpravodajských služeb. Druhá – o důvodech jejího nepodílení pochopitelně nic nevíme – účast na cestě odmítla. Oficiálně se tvrdí, že chyba je v neexistující koordinaci obou. Pravděpodobně by „kauza“ mohla zmizet pod kobercem, nebýt uřeknutí ministra obrany, že šlo skutečně o výměnu: pět za jednoho. („Uřeknutí“ – ministr zahraničí přece opakovaně prohlašoval, že s teroristy vláda nevyjednává - což tvrdí všechny vlády, aby si zachovaly tvář, byť se v mnoha případech dodatečně znovu a znovu dovídáme, že únosci si slušně vydělají).

Libanonský občan zatím v českém vězení čekal na výkon soudního rozhodnutí a měl být vydán Spojeným státům. Ty sice prostřednictvím svého vyslanectví v Praze ostře postup české vlády odsoudily, nicméně je dost pravděpodobné, že v průběhu vyjednávání české vlády s libanonskými únosci (které se úředně nekonalo) byly o tomto kroku zpraveny a vyslanecké prohlášení bylo nutné pouze z diplomatických důvodů.

Uvážíme-li uvedené skutečnosti, můžeme říci, že okolnosti, byť románové, by ještě „libanonskou kauzu“ nedělaly žádným zvláštním případem – podobné věci se dějí i jinde ve světě a poté, co se jimi média poněkud zasytí, zmizí případy do hlubin historie (zpracovány do knihy nebo filmu se mohou po čase objevit a připomenout se).

V Česku je tomu trochu jinak už proto, že opozice, která je nejen slabá, ale navíc má sotva vážné věcné důvody proti momentální vládě, nafukuje přirozeně případ jako selhání vlády a ztrátu důvěry ze strany největšího spojence. Kauza, pojmenovaná podle země, v níž unesení Češi – podle slov jediného účastníka (náhodou muže, z jehož podnětu nechtěně k únosu došlo), jenž byl ochoten vypovídat – strávili téměř tři čtvrtě roku, je vlastně kauzou českou.

Nejenom proto, že unesení byli Češi, nýbrž i proto, že odhalila (ne)schopnosti domácích autorit a zavdala podnět k diskusím, které je odhalily. Až se najde český autor (či dokonce česká autorka), který/která příběh převypráví – se jmény účastníků jen průhledně změněnými -, pobaví se čeští čtenáři možná i „libanonskými“ detaily. Skutečný příběh už nebude „libanonský“.

Vytisknout