Toto je Evropa. Toto je dnešek

8. 11. 2015

Už déle než deset let dokumentuji dopady konfliktů a humanitárních katastrof po celém světě a většinou jsem pracoval v zemích, z nichž lidé nyní prchají. Od Afghánistánu až po Jižní Súdán jsem v posledních letech svědkem rostoucí nestability po celé Zeměkouli.

Rozumím strachu, který nutí lidi, aby opustili své domovy. Myslel jsem, že už to všechno znám, ale nikdy jsem nebyl tak emocionálně zasažen jako lidským dramatem, které se odehrává na plážích ostrova Lesbos. Jeho obrovskému rozsahu je obtížné porozumět, absenci lidské reakce a lidské pomoci je nemožné vysvětlit a omluvit.

Události posledních několika let jsou svým rozsahem bezprecedentní. Od druhé světové války nebylo na cestě tolik lidí. Vysoký úřad OSN pro uprchlíky odhaduje, že celosvětově bylo násilím vyhnáno ze svých domovů více než 60 milionů lidí. Více než 4 miliony Syřanů bylo donuceno opustit svou válkou zničenou zemi a hledat bezpečí v sousedních zemích a v Evropě.

Na ostrově Lesbos jsem viděl, jak tam přistávají tisíce lidí, prchajících před válkami v Afghánistánu, v Sýrii a v Iráku. Znovu a znovu mi říkali: „Mysleli jsme, že zahyneme v člunu, ale alespoň jsme měli určitou malou šanci. To, co jsme opustili, byla jistá smrt.“

Při přistání na Lesbosu muži pláčou, ženy stojí jako sloup ve viditelném šoku, děti hystericky brečí. Hluk a chaos je ohlušující: Vidíme na březích Evropy odhalenou lidskost a reakce politiků je ostudná.

Tuto frontovou linii drží dobrovolníci. Často si vzali neplacenou dovolenou z práce, přivezli si své vlastní zařízení a žijí v jakémkoliv ubytování, jaké dokáží naleznout. Zdravotní sestra z Palestiny, lékař z Izraele, bodygardi z Barcelony. Jsou to obyčejní lidé, kteří tady zachraňují životy.

Když lidé, kteří cestu přes moře přežili, vám potřesou rukou a říkají „Děkujeme vám“, mám pocit hanby, protože oni nám nemají za co děkovat. Kdyby se do této situace někdy dostala má vlastní rodina, doufám, že by svět s ní zacházel lépe. Můžeme se hádat o příčinách a možných řešeních, můžeme debatovat o rozdílu mezi uprchlíky, žadateli o azyl a migranty, můžeme obviňovat pašeráky lidí.

Ale prostou pravdou je, že muži, ženy a děti strašlivým způsobem trpí a umírají na březích Evropy, a v zájmu lidskosti jim musíme pomoci, ne se k nim obrátit zády.

Používám při fotografování film, takže to chvíli trvá, než je vyvolán a dostanu kontakty. Tím způsobem mám možnost uvažovat o tom, co dělám, zejména pro tento projekt, který je zaměřen na zdokumentování šířky a hloubky této krize. V relativním klidu Goji, přístavní kavárny, prohlížím své fotografie a vidím jasně strach a emoce nyní zmrazené na tvářích uprchlíků. Je to téměř nesnesitelné se na ty fotografie dívat. Jak tam sedím, přidá se ke mně na kávu starosta Skaly Sikamineas, Giorgos Saroglou. Mluví o tom, jak místní obyvatelstvo se vyrovnává s dopadem této tragédie také jen s potížemi. „Jak může být situace normální, když vidíte každý den mrtvé dítě?“ říká se skleslou hlavou. „Toto pobřeží se stalo hřbitovem duší.“

Je tu na Lesbosu téměř jedenáct hodin v noci. Dnes, 3. listopadu, byl jeden z nejrušnějších dní pro příjezd uprchlíků, a navzdory temnotě přistávají další a další čluny. Podle odhadů dnes přijelo více než 7000 lidí. Dva muži a dvě děti se utopily. Tábory jsou plné, dobrovolníci a úřady zahlceny. Rodiny spí, kdekoliv můžou. Afghánský otec s dítětem v náručí se ptá, jestli je někde možné přespat. Nabízí trojnásobnou cenu za pokoj v hotelu, jen pro svou manželku a dítě. Když mu vysvětlíme, že už nikde není místo a nejsou ani přikrývky, řekne: „Dotkněte se mě, nejsem taky člověk?“

Toto je Evropa. Toto je dnešek.

Finanční dary pro Vysoké komisařství OSN pro uprchlíky lze poslat SEM

Zdroj v angličtině ZDE

Vytisknout