Na smetišti odpadků v Calais živoří lidé, kteří uprchli, aby si zachránili život

6. 11. 2015


Šest mužů sedělo na židlích z umělé hmoty kolem ohně na písečných dunách v táboře v Calais a vyprávělo mi svůj příběh. Většině z nich bylo kolem třiceti a byli daleko od domova. Měli na sobě darované šatstvo. V mobilech mi ukázali své fotografie z domova, záběry hrdých mužů v hábitech, snímky jejich manželek a dětí - jejich předchozí život. Byli to Kurdové, kteří se narodili a žili v Íránu. A prý to byli i konvertité na křesťanství. Proč opustili Írán a skončili na skládce odpadků v Calais? Jeden z nich si vyhrnul rukáv a ukázal mi deseticentimetrovou jizvu, probíhající mu diagonálně po paži. Na tom místě ho íránská tajná služba přivázala na dobu dvou dnů - jednu ruku měl přivázanou na stropě a druhou na zemi. Nemohl sedět ani stát a pravidelně ho kopali do rozkroku kolemjdoucí tajní policisté. Ukázal mi také bílé jizvy z míst, kde ho mučili elektrickým proudem. Jiný muž mluvil o tom, jak byli zastřeleni jeho bratři, píše v deníku Guardian Giles Fraser.

Jak jsem tam u nich seděl ve špíně tábora v Calais, zařekl jsem se, že o jejich situaci napíšu. Ne, nejsou to ekonomičtí migranti. Ne, nepřicházejí si pro naše sociální dávky. Prchají, aby si zachránili holý život. A v Anglii jsou lidé, kteří v kostele nebyli snad nikdy, a ti je nechtějí vpustit do země jen proto, aby uchránili údajně křesťanské charakteristiky Británie.

Pokud jsme křesťané, součástí křesťanského přístupu je slitování a lidskost. Měli bychom jim poskytnout útočiště.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 6.11. 2015