Stručná diskurzivní analýza migrační vlny a jejích dopadů na naše uvažování

Řešení uprchlické krize se bez změny diskurzu těžko dočkáme

5. 11. 2015 / Kryštof Kozák

První problém je se samotným slovem „uprchlík“, které je sice na první pohled hodnotově neutrální, ale je tak často spojováno se strachem a dalšími negativními jevy, že se z něj stalo slovo automaticky označující celou velkou skupinu lidí jako symbolicky podřadnou a problematickou.

Proč podřadnou? Uprchlíci přece jednak nejsou bohatí, navíc nemají „papíry“ ani práci. Uprchnout se navíc dá i před zákonem, takže čistě lingvisticky samotné prchání příliš sympatií nepřidá. Používání termínu „uprchlíci“ z velké a různorodé skupiny lidí jedním šmahem udělá jednolitou masu či vlnu, která mnohé děsí už svoji mohutností.

Co by se stalo, kdybychom místo toho mluvili především o zoufalých rodinách s dětmi, co jim hrozí vážné nebezpečí? Dokázali bychom jim pak urychleně a bez předsudků v rámci našich možností pomoci? Nebo jsme se dostali na samotné morální dno, kdy je člověk člověku vlkem až natolik, že není schopen se vcítit do pocitu druhých rodičů? Každý, kdo měl nějaké děti, dobře ví, že starost o ně není snadná ani v dobách míru a relativní prosperity - teď si k tomu přidejte bomby padající na vaši čtvrť a mrtvé děti vašich známých, a uprchlíkem se stanete snadno a rychle.

Už proto by měla být míra sympatií k rodinám s dětmi na mnohem vyšší úrovni než je teď - zřejmě jim škodí, že jsou součástí anonymní masy „uprchlíků“.

Klíčová otázka samozřejmě je, zda je uprchlík člověk. I když se to zdá samozřejmé, z mediálního diskurzu by jeden mohl nabýt obrazu, že to vlastně ani lidé nejsou - nejen stavění plotů a podmínky v detenčních zařízeních odkazují na zacházení s dobytkem či nebezpečnou zvířenou.

Je až děsivé, jak snadno lze vytvořit atmosféru strachu a využít ji proti konkrétním lidem v kritické životní situaci. Pokud ale začneme vidět a chápat konkrétní osudy konkrétních migrantů, měl by nám začít diskurz založený pouze na nutnosti obrany před beztvářnou masou docela vadit.

Když uděláme odvážný krok a začneme hovořit o lidech, co nutně potřebují naši pomoc, tak je to dobrý začátek k hledání řešení. Často se ale bohužel dají slýchat hlasy, že pomáhat nemáme, protože sami máme málo, nebo že nejsme odpovědní za to, co se přihodí jinde. Toto sebestředné uvažování, které je navíc často jenom tenkým závojem nového rasismu v nábožensko-kulturním kabátě, je alarmující v tom, že až příliš jasně ukazuje, nakolik se ze společnosti vytratila základní lidská solidarita a nakolik dokáže být cynická k utrpení ostatních.

I když nemám normalizaci rád, možná by tady pomohl termín „normální muslim“. Většina příchozích totiž jsou právě ti „normální muslimové“ – chtějí především bezpečí pro svoji rodinu, práci, bydlení, teplo, klid. Právě protože jsou „normální“, tak jsou nuceni utíkat před fanatickými a násilnými vykladači islámu.

Rozlišovat mezi muslimy je zřejmě pod naši rozlišovací schopnost, i když je to stejná chyba jako kdyby někdo nechápal rozdíl mezi vlažným evropským křesťanstvím a plamennými kázáními amerických evangelikálů.

„Normální muslimové“ mají velký potenciál obohatit evropské společnosti, pokud se jim ovšem podaří do nich rozumně začlenit, což vyžaduje dobrou vůli a nasazení z obou stran. Tvářit se, že je to nemožné, je ale vrchol pokrytectví ve světle milionů „normálních“ muslimských rodin žijících v USA i v Evropě.

Samozřejmě že nemůžeme do pražského Jižního města jen tak přesunout čtyři miliony uprchlíků z Turecka. Proto je potřeba začít jinak uvažovat a mluvit i ohledně geografie. Jak koneckonců ukazují samotní migranti, země jako Sýrie, Afghánistán či Eritrea už nejsou vzdálené exotické destinace, nýbrž hodně blízké sousedství. Metafora sousedství je přiléhavá v tom, že i když si své sousedy nevybíráme, měli bychom jim pomáhat řešit problémy, které se ve svých důsledcích týkají i nás.

Jako bohatší sousedé máme větší díl odpovědnosti, navíc je i v našem dobrém zájmu, aby se dařilo celému sousedství. V tomto ohledu evropská i americká politika selhává, protože neexistuje dostatečná politická vůle problematiku sousedství koncepčně řešit. Jestli je někde světlo na konci tunelu, tak je to v takovém uspořádání sousedství, ve kterém se jeho obyvatelé nebudou bát o život. Proč nikdo neuvažuje o pořádném Marshallově plánu pro Střední východ? Vydělali by na něm ve výsledku všichni. Pokud tohle nedokážeme, tak budeme důsledky nutně řešit i tady u nás. Představa, že stačí postavit dostatečně vysoké zdi, za kterými necháme umírat nevinné lidi včetně „normálních muslimů“, je sice pro mnohé zjevně svůdná, nicméně klidně spát může v takové situaci jen někdo s opravdu tvrdým žaludkem. Děsivé je, kolik lidí zjevně takový tvrdý žaludek má – lze jenom doufat, že když se lidé a věci začnou nazývat pravými jmény, tak se začnou místo strachu a nenávisti objevovat i ochota a vůle podílet se na reálných řešeních, ať už doma či v sousedství. 

Vytisknout