Současný český diskurz podléhá mocnějším vlivům než jen subtilní sémantice

Jako vždy jde o moc a její ovládnutí

5. 11. 2015 / Bohumil Kartous

Amerikanista Kryštof Kozák správně upozorňuje na to, že často uvažujeme v zažitých významech slov, které je možné odhalit analýzou (dekonstrukcí) jazyka a obrazu podle Barthese, Foucaulta nebo Derridy. Jenže v současném českém diskurzu už nejde jen subtilní významové charakteristiky slov jako "uprchlík".

Jistě, měli bychom tu téma par excellence, pokud bychom začali dopodrobna rozebírat, jak vlastně česká společnost ve svých hlavních názorových rozumí pojmům, islám, Sýrie, Islámský stát a dalším, které současný mediální diskurz naplňují. Pravděpodobně bychom dospěli k pozoruhodným zjištěním, třeba jako že islám je pro běžného obyvatele ČR symbolem  vysoce odlišného světa než  reálného, v němž se termín islám projevuje mnoha a mnoha různými způsoby a že představa, kterou takový symbol vyvolá, neodpovídá skutečnosti ale určité konstrukci vytvořené podle zprostředkovaných obrazů, nikoliv podle zkušenosti. K drobné intelektuální hře postačí jednoduchý sémiotický trojúhelník a popis jeho stran, tedy vztahů mezi realitou, symbolem a představou.

Jenže my už jsme mnohem dál. Jsme v situaci, kdy diskutabilní slovo uprchlík neodráží pouze dlouhodobý, ustálený význam, jakkoliv kontroverzní z hlediska postojů, jež vyvolá. Žijeme v situaci, kdy slovo uprchlík nabývá mnohem děsivějších kontur a roste jako dobře živené monstrum přímo před očima. 

Tou nutričně bohatou výživou je demagogie. Prezident Miloš Zeman a řada dalších, ovšem s mnohem menším ratingem na žebříčku názorových vůdců, redefinují slovo uprchlík (nebo islám, ale i lidská práva, kultura či národ) prostřednictvím racionálních konstruktů, jež samy o sobě nejsou v určitém univerzu vyvratitelné, neboť jsou předem vyžádané. Demagogie funguje právě tak, že nabízí přijatelnou racionalitu těm, kdo právě takovou konstrukci hledají. je třeba je chápat jako hábit pudových či emocionálních postojů, jež nelze obhájit samy o sobě. 

Ti, kdo poptávku po demagogii naplňují, tak činí ze zcela přízemních, mocenských důvodů. Poskytnout vysvětlení pro špatně pojmenovatelný strach a zároveň s tím poskytnout zdání, že vlastním prostředky, které mohou příčiny tohoto strachu eliminovat, vyvolává zcela přirozeně náklonnost. A náklonnost je přenositelná mezi různými racionálními konstrukty, protože je povahy emoční a neváže se na abstraktní témata, ale nejčastěji na osoby. 

Zdánlivé xenofobní, nenávistné pomatení mezi českými politiky a veřejnými autoritami může mít samozřejmě povahu upřímného přesvědčení. V tom případě jde o selhání intelektuální. Pokud ale někdo pouze účelově nabízí naprosto scestné a neprokazatelné konspirační teorie jen proto, aby vyšel vstříc určitým emočním tendencím veřejnosti, jedná amorálně. Jedná-li tak navíc politik v ústavní funkci, je to obzvlášť trestuhodné. 

Právě v takové situaci se nachází nejen český, ale i polský, slovenský či maďarský diskurz. Uprchlík v něm asi měl odlišné konotace už před vlnou migrace ze zemí postižených válkou a terorem, nicméně k tomu podstatnému posunu došlo až prostřednictvím těch, kdo rychle přispěchali na trh s nabídkou natolik přijatelné "fantasy", aby byl hlad po berličce prostého selského rozumu utišen.

Vytisknout