4. 11. 2015 / Karel Dolejší
Miloš Zeman si z kontroverzního německého politického filosofa Carla Schmitta pamatuje asi tolik, kolik z Ferdinanda Peroutky. Ví, že pro Schmitta je "suverénem" ten, kdo jménem státu aplikuje rozlišení na "přítele" a "nepřítele". Zapomněl ale, nebo si nikdy nevšiml, že Schmitt rozlišuje dva pojmy "nepřítele" - a ani jeden z nepřátel nemá být předmětem nenávisti.
Politický nepřítel (označovaný latinským výrazem hostis) se pravděpodobně stal naším protivníkem souhrou okolností, "z vyšší moci", a v našem vztahu k němu není a nemá být nic osobního. Musíme proti němu bojovat, ale nenávidět jej není proč. Osobní pocitečky patří do soukromí. Jak v jiné souvislosti prohlásil sociolog a historik Max Weber, "kdo chce prožívat, ať jde do kina".
Osobní nepřítel (latinsky inimicus) je politicky irelevantní; kromě toho se na něj vztahuje známý výrok Evangelia: "Diligite inimicos vestros." ("Milujte své nepřátele.")
Schmitt, který je považován za kontroverzního kvůli textům publikovaným krátce po nástupu nacistů, ve své klasické práci "Pojem politična" (1927) zachoval rozlišení mezi veřejnou a soukromou sférou. Nenávist pak vyloučil z obou, pokaždé z jiných důvodů. Ať už o něm lze jinak říci cokoliv, v zásadě stavěl na křesťanské antropologii.
Miloš Zeman nezachovává nic z řečeného. Lidi, které často z velmi malicherných důvodů považuje za osobní nepřátele, napadá coby údajné nepřátele společnosti. A nenávist je pro něj denním chlebem. Každé jeho veřejné vyjádření obsahuje nějaký osobní útok prezentovaný v údajně politickém kontextu. Zastřešuje úsilí aliance nenávistníků napříč českou společností, od neostalinistů v KSČM až po neonacistickou DSSS. Univerzálním padouchem se stali muslimové a specificky uprchlíci směřující do Evropy.
Britský politický filosof Nöel O´Sullivan ve studii "Fašismus" (1983) zasadil meziválečný a válečný pravicový extrémismus do kontextu "aktivistické politiky", která je postavena na myšlence zničení bariéry mezi soukromým a veřejným. Podle klasického výměru je demokratický nebo i autoritativní systém takový, který rozlišení mezi soukromým a veřejným respektuje, nelikviduje; naproti tomu systém totalitní se snaží toto rozlišení důsledně zrušit, expandovat někdejší veřejnou sféru, již plně ovládá, do soukromých životů poddaných.
Specifická podoba současné české politiky, jak upozornil Petr Honzejk, je závislá na nevysloveném kontraktu: "My vládneme a děláme si, co se nám zlíbí - vám garantujeme právo na veřejně projevovanou nenávist" ZDE. Nepřítel tu není od toho, aby byly zajištěny zájmy společenství. Nepřítel tu je proto, aby si hlava státu i občanstvo mohli bez omezení vylévat svou nenávist.
ČR se systematickou mobilizací soukromých nenávistí a jejich vtažením do trosek politického procesu stává protofašistickým státem, třebaže to někteří vehementně popírají. Instituce zatím formálně fungují podle starého uspořádání, ale jejich obsah je již jiný, všímá si Honzejk.
Tuto operaci bylo mnohem jednodušší provést jakoby z "levé" strany politického spektra, než ze strany pravé. Důvodem je fakt, že na "levici" existovalo dlouhodobé, masivní a systematické snažení zlikvidovat jakékoliv rozlišování mezi demokratickou politikou a extrémismem. Zatímco v kruzích ODS podobné snahy zůstaly omezeny na úzký okruh akademických "expertů na extrémismus", na "levici" vznikla celá masívní kampaň, na niž se navázalo velmi mnoho emocí, v rámci tažení proti "zastydlému antikomunismu", údajně pravicovému podvodu. Během rozhořčeného boje proti antikomunistům (pragmaticky taženého vidinou společné "levicové" vlády ČSSD a KSČM) bylo na levici relativizováno naprosto vše, veškeré bariéry byly zpochybněny a strženy, zničen a odmítnut byl přitom i samotný pojem "totalitarismus". Nelze už vést rozumnou debatu o tom, proč eurokomunistická tradice ano a neostalinismus ne. Totalitarismus je přece "mýtus". Žádný pojem, který by plnil analogickou ochrannou funkci, stateční bojovníci s antikomunismem nezavedli.
Výsledek bohulibého snažení je v ČR velmi podobný, jako v Británii ZDE. Poté co levicový diskurs podle hesla "Padouch nebo hrdina, vždyť jsme jedna rodina" zničil jakékoliv rozlišování mezi demokraty a extrémisty, nedokážou se zbylí demokraté a antiautoritáři, kteří se předem vzdali svých hodnot, kolem nich mobilizovat, když se extrémisté chopili politického kormidla. Tupý antiantikomunismus aplikovaný proti strašáku "tupého antikomunismu" i tam, kde nešlo o nic tupého, ba dokonce ani antikomunistického, zplodil hojné nechtěné potomstvo. Přes zničenou hranici mezi legitimními a nelegitimními politikami se nakonec protlačily extrémismy levé úplně stejně, jako ty pravé v jejich těsném závěsu. Aby byla tragikomedie úplná, část těch, kdo na tom mají nehynoucí zásluhy, se nyní situuje do pozice zásadových bojovníků proti plodům vlastního dlouholetého úsilí.
Jenže to ničemu nepomůže. Je třeba odmítnout mobilizaci nenávisti; je třeba obnovit instituce; je třeba znova stanovit hranici mezi legitimními politickými nároky a extrémismem, nejen pravicovým. A současně je nutné vrátit se i k řešení reálných politických problémů, místo permanentní mobilizace občanstva do boje s údajnými nepřáteli naší civilizace (???).
Americký politický filosof Sheldon Wolin byl ke konci života ve věci možností demokracie již pouze opatrným optimistou ZDE. Ani nám však nezbývá nic jiného.
Alternativou je totiž jen nakuřování "historické tendence" kadidlem "vlastenecké uvědomělosti".
Vytisknout5.11. 2015 / Roman Kanda
Karel Dolejší obvinil českou „levici“ z toho, že - pravda, nechtěně - přispěla k rozpoutání nenávisti v české společnosti. Uvádí, že na „levici“ existuje dlouhodobá snaha zlikvidovat „jakékoliv rozlišování mezi demokratickou politikou a extrémismem“ ...
4.11. 2015 / Jan Čulík
Díval jsem se v úterý večer na reportáž televize Channel Four News, vzniklou na základě varování britské vlády, že samota má stejně drasticky záporné zdravotní důsledky jako jakákoliv vážná nemoc, a že společnost nutně musí zasáhnout proti samotě...