4. 11. 2015 / Daniel Veselý
Turecký prezident či spíše ambiciózní autokrat Recep Tayyip Erdoğan v čele své politické platformy Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) hladce vyhrál v tureckých parlamentních volbách, které se konaly v neděli 1. listopadu. Erdoğan je klíčovým spojencem Západu: Turecko je od roku 1952 členským státem NATO a pro Evropskou unii nyní představuje důležitého partnera při řešení uprchlické krize. Jeho volební vítězství je nicméně metaforicky řečeno ušpiněné, a to z několika neopomenutelných důvodů. Ba co více, role Ankary v krvavém syrském konfliktu je dlouhodobě destabilizační a kontraproduktivní.
Ačkoliv stávající turecký prezident s přehledem vyhrál volby, nepodařilo se mu získat dostatečný počet poslaneckých křesel k tomu, aby dosáhl svého deklarovaného cíle – změnit ústavu a nastolit prezidentský systém. Parlamentní volby v Turecku však neproběhly transparentně, jak by se dalo o jednom z „kultivovanějších“ západních spojenců říct.
Především z oblastí, kde žijí Kurdové, Erdoğanův primární terč represí, přicházejí zprávy o tom, že turecká armáda vyhrožovala voličům a zabraňovala jim v přístupu k volebním místnostem, došlo také k nevysvětlitelným výpadkům elektrického proudu v klíčových volebních obvodech, nezávislí pozorovatelé byli vojáky vyháněni apod. ZDE. Je ale více než známo, že turečtí Kurdové jsou dlouhodobě solí v Erdoğanových očích.
Noam Chomsky zase poukazuje na fakt, že vládní síly v předvečer voleb provedly razii v sídle dvou televizních stanic, dvou periodik a jedné rozhlasové stanice, což vedlo k pozastavení jejich činnosti ZDE. Tyto sdělovací prostředky měly jedno společné: byly kritické vůči prezidentovi a jeho straně. Tento represivní a cenzurní zásah odsoudily jak Spojené státy, tak Evropská unie. Den po volbách turecká policie zatkla dva přední redaktory pracující v časopisu, který je vůči vládě rovněž kritický ZDE. A důvod k zatčení těchto novinářů? Titulky týdeníku s názvem Nokta hlásaly: „Pondělí, 2. listopadu, začátek turecké občanské války.“ Třeba dodat, že redakce tohoto týdeníku se stala cílem policejní razie už v září. Se svobodou slova a tisku je to v Turecku lidově řečeno na draka, o čemž svědčí mnozí kritikové. Reportéři bez hranic umístili Turecko na 149. příčku ze 180 států na seznam zemí zohledňující dodržování svobody slova.
Bude o těchto neblahých skutečnostech psát údajně liberální časopis Respekt a další česká periodika, jež úzkostlivě stráží svobodu slova v jimi tolik kritizovaných zemích? Informovat o porušování svobody slova je primární záležitostí u nás a našich spojenců, nejen výlučně u Ruska, Běloruska či Číny.
Eskalace násilí v Turecku propukla po volbách, které se konaly 7. června, kdy výrazně posílila kurdská platforma Lidová demokratická strana (HDP), která překročila desetiprocentní hranici nutnou ke vstupu do parlamentu. Její zástupci v nynějších volbách tratili, avšak pro vstup do parlamentních lavic to stačilo. Nutno dodat, že Erdoğanův boj proti postmarxistické Kurdské straně pracujících (PKK), který se proměnil v regulérní válku proti jejich pozicím na jihovýchodě Turecka, je namířen i proti HDP. Ta totiž představuje skutečnou hrozbu pro AKP v rámci politické arény a velikášské plány jejího šéfa ohledně změn v turecké ústavě.
Erdoğan a jeho politická platforma AKP dokázali umně využít atmosféru strachu poté, co Tureckem otřásly dva atentáty, k nimž se přihlásil Islámský stát. Dne 10. října při demonstraci opozice v Istanbulu usmrtili sebevražední atentátníci z Islámského státu 102 osob. Opoziční strany včetně HDP a jejich stoupenci byli zastrašeni, což tureckému prezidentovi hrálo do karet ZDE. Také obnovená konfrontace s kurdskou menšinou dozajista Erdoğanovi připsala potřebné politické body.
Nesmíme rovněž zapomenout na silně destabilizační roli Ankary v syrském konfliktu. Turecko s nelibostí vidí emancipační snahy syrských bojových jednotek YPG, které ideologicky souzní s PKK a které hrají důležitou roli v boji proti Islámskému státu. Agentura Reuters v květnu tohoto roku informovala o tom ZDE , že blízký spojenec Spojených států, EU a klíčový členský stát NATO Turecko, respektive jeho zpravodajská služba, v letech 2013 a 2014 zásobovala zbraněmi islamistické elementy v některých oblastech Sýrie, a takto zároveň podporovala a posilovala džihádisty z Islámského státu.
Řečeno v kostce: Turecko se stává represivnějším státem, potlačuje svobodu slova a tisku v takové míře, že to kritizují i jeho nejbližší spojenci. Erdoğanovy neskrývané snahy vést zemi pomocí prezidentských dekretů jsou namířené nejen proti tamním Kurdům, ale i jeho politickým oponentům, kritických intelektuálům a lidskoprávním aktivistům. Role Ankary v syrské válce je destruktivní a odsouzeníhodná, nicméně je stále akceptována v západních politických a mediálních kruzích. Jde přece jen o našeho spojence, který může být k užitku - třeba při řešení uprchlické krize.
Vytisknout2.11. 2015 / Karel Dolejší
Strana AKP tureckého prezidenta Erdogana potřebovala k získání parlamentní většiny obsadit 276 poslaneckých křesel, ke změně ústavy 367 křesel a k vypsání referenda, jímž by mohla obejít změnu ústavy, 330 křesel. Ačkoliv přesné výsledky tureckých vol...