Ekonomická překvapení

15. 4. 2015 / Ilona Švihlíková

Jeden z největších šoků připravil především spekulantům ruský rubl. Čtenáři si možná vybaví, jak se hlavní ratingové agentury (všechny ze Spojených států – Standard and Poors, Moodys a Fitch) předháněly v sesazování ruského ratingu na úroveň defaultu (bankrotu). Často se také hovořilo o opakování roku 1998 spojeného se silnou ruskou ekonomickou krizí. I tehdejší krize byla posílena propadem cen ropy, nicméně dominovaly domácí problémy. Rusko je v roce 2015 v jiné ekonomické situaci, minimálně podíváme-li se na devizové rezervy a na rezervy v suverénních fondech.

Přehled ratingu Ruska podle tří hlavních ratingových agentur (obvykle přímá vazba na náklady financování dluhu)

Moody´s (únor 2015) – Ba1, výhled negativní

Standard and Poor´s (leden 2015) – BB+, výhled negativní

Fitch (leden 2015) – BBB-

V případě Moody´s a Standard and Poors´s jde o úroveň „junk“, tedy ztrátu investorské pozice, která by měla odrazovat od investování do ruských státních dluhopisů.

Za silnými depreciačními tlaky na rubl stáli nepochybně spekulanti, kteří i kvůli ratingovým agenturám vytvářejícím sebesplňující se proroctví, už viděli ruskou ekonomiku padat k zemi. Místo toho ovšem přišel šok, který ukazuje poněkud jinou tvář. Vzhledem k tomu, jaké výnosy nabízí vesměs např. eurozónové obligace (kde dalším „překvapením“ se stává negativní výnos).

Je tedy otázkou, do jaké míry se u rublu jedná o atraktivitu danou vyšší inflací (a tedy i vyššími úrokovými sazbami), která nemusí mít dlouhého trvání a do jaké míry o „korekci“ strmého pádu rublu ke konci minulého roku. Koneckonců hlavní ruská úroková sazba činí 14%., zatímco u Eurozóny (a také ČR) je na 0,05%. Posilování rublu vůči dolaru i euru je tak intenzivní, že z rublu učinilo v tomto roce prozatím dokonce „nejsilnější“ měnu. Pozoruhodné není ani tak to, jak tvrdě nevyšly prognózy o jeho dalším vývoji, ale i určité odpoutání kurzu od ceny ropy, které bylo pro rubl (a pro ropné ekonomiky obecně) dosti signifikantní. ZDEZDE

Německý Spiegel uvádí, že určitou roli mohl hrát i částečný návrat ruského kapitálu do ekonomiky – možná spíše za účelem levného skoupení domácích akcií, než z vlasteneckých důvodů.

Několik aktuálních čísel:

Kurz ruského rublu: prosinec 2014 – 72,45 rublů za dolar

Aktuální kurz, tj. 14. dubna 2015 – 52,77 rublů za dolar

Stav devizových rezerv: prosinec 2014 – 420 mld. dolarů (v průběhu roku až k 500 mld. dolarům)

Aktuální stav - 356 mld. dolarů (stabilizace, zastaven pokles)

v Aktuálně jsou devizové rezervy zastabilizovány, ale tlakem na rubl ztratila centrální banka při obraně kurzu téměř 150 mld. dolarů.

Výše suverénních fondů (leden 2015) činila 160 mld. dolarů, budou použity ke krytí deficitu minulého roku a k podpoře upadající investiční aktivity. (Pro srovnání: Saúdská Arábie disponovala ke konci minulého roku cca 740 mld. dolarů ve svém suverénním fondu). ZDE

Navzdory pozitivnímu vývoji měny je potřeba, aby pohled na ruskou ekonomiku zůstal na realistické pozici. Ruská modernizace je dlouhodobé ruské téma, bývalý prezident Medveděv velmi často hovořil o nutnosti restrukturalizace a většího inovačního potenciálu ruské ekonomiky. V posledních měsících se zintenzivnilo sbližování Ruska a Číny a neuplyne téměř den, aby se neobjevila nějaká zpráva o nových projektech mezi těmito zeměmi. Jen v poslední době uveďme plány na společnou ratingovou agenturu, čínské přislíbení pomoci, pokud by se ruský rubl ocitl pod tlakem (což také mohlo mít pozitivní vývoj na kurz rubl, který nyní pozorujeme), či Sberbanku, která si na čínských trzích doplňovala kapitál. Rusko se rovněž stalo zakládajícím členem Asijské investiční a infrastrukturní banky, o které píšu dále.

Velmi optimisticky se o ruské ekonomice rozepsal Newsweek. Je ovšem nejen uchvácen vývojem měny, či ruské burzy – což jsou „ukazatele“, jejichž odpojení od reálné ekonomiky se stává spíše pravidlem než výjimkou. Ruská ekonomika jako celek je ovšem stále spojena s cenou ropy, Newsweek cituje odhady Citicorp, že každý propad ve výši 10 dolarů ropy Brent, ukrojí 2% HDP. (Rusko, podobně jako většina ropných zemí, kromě velmi malých jako je Katar, pro svůj rozpočet vyžaduje ceny kolem 100 dolarů za barel). Newsweek uvádí příklady „úspěšných firem“ (např. výroba oceli), přesto ale není zcela jasné, do jaké míry jde o využití výhod cenové konkurenceschopnosti kvůli slabšímu rublu, a do jaké míry opravdu o počátky politiky importní substituce. (Vzhledem k zaměření Newsweeku asi nepřekvapí stesky nad tím, jak sankce „nezabraly“ – přitom je dlouho známo, že sankce mají mizivé účinky co se týče změny režimu). ZDE

Kolaps Ruska, aneb přání otcem myšlenky některých západních představitelů, se nesplnilo, ale to neznamená, že nenajdeme v ruské ekonomice varující trendy.

Rusko bezesporu tento rok zaznamená propad ekonomiky (cca méně 4-5%), inflace dosahuje 17%, potravinová dokonce 26% - což reflektuje dlouhodobou potravinovou nesoběstačnost Ruska. Pokračuje odliv kapitálu i přímých zahraničních investic (i když to je v Rusku velmi komplikovaná kategorie), ale drží se prozatím běžný účet, takže se země nepropadá do zásadní vnější nerovnováhy. Vládní dluh je velmi nízký (přes 13% HDP), ale protože Rusko provozuje určitou formu státního kapitalismu, je potřeba také uvážit státem vlastněné či kontrolované firmy (včetně bank). Jejich přístup k refinancování řeší kromě státní podpory také Čína.

v Restrukturalizace ekonomiky a importní substituce je náročná a dlouhodobá politika – současné výsledky ukazují pokles průmyslové výroby (byť ne příliš prudký), ale také nízké využití kapacit (jen necelých 60%). Nízká spotřebitelská důvěra se odráží také v poklesu maloobchodních tržeb.

Je možná dobré vzpomenout na Josepha Stiglitze, který opakovaně zdůrazňoval, že lidé nežijí z kurzu měny, i když se jich samozřejmě dotýká. A vnímat, že modernizace ekonomiky je možným, ale náročným národohospodářským úkolem, který může být přehlušen jinými prioritami.

Z teoretického hlediska je zajímavé pozorovat nejen debatu o penězích – jejich vzniku, povaze a roli v ekonomickém dění, ale také debatu v rámci MMF o makroekonomické politice. Jedním z návrhů byl v pozitivním smyslu šokován Paul Krugman. Jedná se o koncept Brada DeLonga, který používá frapantně jinou argumentaci, než která se rozšířila v Eurozóně postižené fiskální „disciplinovaností“ a procyklickými nesmysly jako finanční ústava. DeLong se totiž domnívá, že vláda by měla být větší než nyní je, protože sektory, které je potřeba rozvíjet, se dotýkají veřejných statků – typicky pro stárnoucí západní populaci zdravotnictví, sociální péče. Krugman se rovněž domnívá, že lidé neumějí správně rozhodovat v delších časových horizontech a že v těchto případech (penze, vzdělávání) je role státu nezbytná a vyžaduje posílení (nejen) fiskální kapacity státu. Názor, který těžko bude rezonovat s dosavadními politickými přístupy MMF, které směřovaly opačně – k privatizaci a osekávání státu. I když jde prozatím jen o teoretický návrh a velká debata se bezesporu povede o vazbě mezi ekonomickým růstem a úrokovými sazbami na vládní dluh (tak nějak pikettovsky), jde o další kamínek do mozaiky, že ekonomické myšlení není všude omezené.ZDE

O další překvapení se postarala již výše zmíněná Asijská investiční a infrastrukturní banka (AIIB). Ne, že by se zájem o ní nečekal, ale přeci jen, že se západní země – na prvním místě Velká Británie – budou předhánět o tom, kdo vstoupí dříve, s tím se asi nepočítalo. Především u Velké Británie byly Spojené státy nadmíru rozčarovány, že usiluje o vstup do čínského projektu, ale tlak tentokrát nebyl nic platný. Výše uvedené Rusko se spolu s dalšími 52 (!) zeměmi uchází o členství v této nové investiční bance. Návrh pochází z Číny a je spjat s projekty podél Hedvábné stezky, kterou se Čína jala oživit (a která efektivně obchází ČR, aniž by to – opět – u nás kohokoliv zajímalo). Kromě Velké Británie o členství dále zažádalo např. Německo, Itálie, či Švýcarsko, ale také Polsko a Maďarsko.

.. Blíže k Hedvábné stezce např. zde: ZDE

Tak rychlý a intenzivní zájem může být spojen i s tím, že hlavní poválečné pilíře finančního uspořádání – tedy MMF a skupina Světové banky – procházejí těžkou krizí. Jejich reforma týkající se rozložení kvót a tedy síly hlasování stále není dokončena, protože Spojené státy (Kongres) ji odmítají přijmout. Přitom i v „reformě“ by měly zachováno své právo veta, jen by rozvíjející se ekonomiky dostaly silnější hlas (na úkor Evropy, je třeba podotknout). Místo toho se v USA vede debata o tom, jak na Čínu uvalit nějaké sankce (oblíbené téma kurzové manipulace yuanu). Není divu, že takovýto přístup už ostatním „leze krkem“ a hledají k němu alternativy. Objevily se rovněž výtky, jak si nová banka poradí se sociálními a ekologickými standardy, což je vzhledem k politice, kterou provádí MMF po celém světě opravdu kuriózní námitka. Překvapující není tedy to, že si Čína vytvořila vlastní investiční banku pro svůj mega projekt Hedvábné stezky, ale jak rychle – a navzdory odporu Spojených států – se začaly přidávat další západní země. Podrobněji např. ZDE

Spojené státy se snažily Čínu izolovat, mezitím ale spíš izolují samy sebe, za pomoci Japonska, event. ČR. Přestože zájem ohlásily i malé ekonomiky jako Dánsko či Portugalsko, ČR nejspíš žádný názor nemá (pominu-li možnost, že to u nás nikoho ani nezajímá). Tak to dopadá, když není definován národní zájem…

Vytisknout