Pár nápadů k publikovaným článkům a ke školskému zákonu

15. 4. 2015 / Barbora Hodková-Knobloch

V posledních týdnech jsem si všimla několika článků v Britských listech, které mě doslova tahaly za uši. Jindy nešlo třeba o celý článek, šlo o odstavec, někdy i jen o jednu větu. Uvedu příklad: v článku Petra Chaluše„Nové povinnosti místo nových vizí - zapojte se do diskuse k novele školského zákona“ jde o toto tvrzení: “Děti pak nedokážou pochopit současný svět jako celek, natož ten budoucí. Žijeme dnes v nedokonalém světě, kde je s nadsázkou „poslední sdílenou“ hodnotou individuální úspěch, přitom škola je jedinečný nástroj pro pochopení dalších hodnot, učení se propojení s životem na jedné planetě jako ve velké rodině.” Škola je jedinečný nástroj, ale rodina je základ a tam se dítě naučí to podstatné. Škola nemůže suplovat rodinu!

Žijeme dnes v nedokonalém světě, jako žili naši předci. Všichni, po celou historii lidstva žili v nedokonalém světě. Poslední sdílenou hodnotou není a nikdy nebyl pouze individuální úspěch. Predátorská pravěká doba dávno minula. Myslím, že sdílenou hodnotou je přežít, a velmi často k tomu přežití dopomáhají jedinci druhým jedincům na úkor vlastních zájmů. Jako poslední sdílená hodnota může být individuální úspěch vnímán pouze z malé české kotliny.

Domnívám se, že žádné podobné tvrzení by si netroufl publikovat novinář ze Západu a už vůbec ne kdokoliv žijící v sociálně ohleduplnějším prostředí, než je “nový divoký západ”, tedy v bývalých socialistických státech Evropy. Naopak. I pro kapitalistické společnosti je normální tvrdit, že obecný zájem je nadřazen subjektivnímu. Problém je pouze v tom, že jejich tvrzení je častěji pokrytecké předstírání, než aby odpovídalo pravdě. Nedávno Britské listy publikovaly článek o tom, že se i McDonalds nechal protesty zaměstnanců přinutit ke zvýšení platů. Tedy je to pravdy jen kousek. To zvýšení platů se týkalo jen McDonaldem přímo vlastněných provozů, kterých je ale jen pouhá desetina všech existujících fast-food jídelen McDonalds. Zbytek, devět desetin, jsou franšízy v různých státech a na ty se zvýšení platů nevztahovalo.

Zpět k článku Petra Chaluše, je zcela jistě pravda, že zavedením povinných maturit z matematiky se vyřadí z možného vysokoškolského studia třeba většina umělecky nadaných žáků, protože nadání k exaktním vědám většinou odporuje nadání v uměleckých disciplínách. Vůbec unifikace vzdělání za každou cenu není ani nutná, ani žádoucí. Je mnoho jedinců nadaných pouze v jedné speciální disciplíně. Pokud jejich nadání bude odhaleno včas, mladý člověk se může rozvíjet k vysoké specializaci v oboru, na který další i mnohem vzdělanější jedinci nedosáhnou. Z tohoto důvodu je třeba umožnit co největší volnost výuky a základ, přes který už se nepůjde nechat na úrovni znalostí devátých tříd základní školy.

Použiji-li profánní obrat, hlava mi nebere, proč Česko stále vylepšuje něco, co dříve mělo velmi dobrou úroveň. Například zdravotní vzdělání ve Velké Británii i USA může student získat až na vysoké škole a každá sestra, co bere krev, musí mít vysokoškolský diplom. O tom, že k péči o pacienty není třeba studovat čtyři roky vysoké školy žádná debata v těchto státech neexistuje.

Ovšem československé školství a s ním i socialistické školství v dalších státech dokázalo, že na péči o pacienta není třeba absolventů vysokých škol, pokud nemluvím o lékařích. Zdá se mi, že Česká republika napodobuje vývoj v zemích s úplně jinou tradicí a zahazuje zcela zbytečně svůj náskok ve školství, který získala dědictvím po socialistickém systému.

Netvrdím, že toto školství bylo úplně dokonalé, tvrdím ale, že středoškolák s maturitou ze socialistické československé školy měl velký náskok i před vysokoškolsky vzdělanými jedinci ze Západu. V čem se jim ale nevyrovnal bylo sebevědomí a v jistotě, že jeho znalosti jsou dostačující a nemá se tedy za co stydět.

Dnes téměř neexistující učňovské školství vychovalo tisíce dobrých řemeslníků. Proč se tváříme, že aby někdo uměl nainstalovat ústřední topení, musí mít maturitu a pokud možno ještě pár let studia navíc?

Vidím tento stav jako kulturní dominanci anglicky mluvících zemí, dominanci, která vhodně nebere na vědomí úspěchy a výdobytky lidí z jiných států a kultur, protože sama sebe jakoby přirozeně vydává za nejlepší na světě. Že to není a ani nemůže být vždy pravda, je nabíledni.

V kontextu s timto poznáním musím znovu upozornit na fakt, že se Češi ani ostatní postsocialistické národy Evropy nemají za co stydět a že není třeba aby přejímali automaticky vše, co je jim ze Západu naservírováno jako to nejlepší. Proč by třeba Česká republika nemohla mít školský systém podobně nastavený, jako býval v minulém režimu? Proč to všechno musí být o penězích, když to být nemusí?

Školy jsou dotované instituce a je v obecném zájmu mít vzdělávací systém takový, jaká je tradice v dané zemi. V Československu to bylo jinak, bylo to lepší, než v Británii, proč se vracet k systému sloužícímu původně ke kolonizaci pokud možno celého světa? Je zjevné, že sklon k predátorství bývá zakořeněn už ve školském systému, a aniž si tento fakt stačíme uvědomit, byl v posledních dvaceti letech implantován i do českého školství.

Vzdělání je třeba pro všechny, povznáší celé společnosti. Je to obecný zájem, společný pro všechny obyvatele státu, pro všechny obyvatele Země. Nejde o to vypěstovat malé množství géniů, ale umožnit všem aby získali potřebný start do života, kde škola naučí nejen mateřský jazyk i další jazyky, dějiny a všechny vědy v kostce, ale hlavně tomu, jak zodpovědně žít a pracovat pro společný zájem nejen pro sebe.

Individuální úspěch může být až tím konečným výsledkem, ale nikdy ne prvotním cílem školní docházky. A o penězích by to nemělo být vůbec. Stát se musí postarat, aby měly všechny děti bez rozdílu stejný start a musí jim pomoci k dosažení toho nejlepšího, k čemu mají nadání bez ohledu na tloušťku peněženky, nebo výši bankovního účtu jejich rodičů. Pokud toto není schopen stát zajistit, selhává v nejpodstatnější své roli jak sloužit svým obyvatelům.

Vytisknout