Česká vláda měla dávno nabídnout Edwardovi Snowdenovi politický azyl
16. 4. 2015 / Kryštof Kozák
Výborné vztahy mezi Českou republikou a USA jsou v našem dlouhodobém zájmu a mohou nás i Američany v mnohém obohatit. Bylo by však velkou chybou budovat je výhradně na pokřiveném pojetí, které nekriticky oslavuje americký militarismus, tak jak se o to někteří přátelé USA v ČR pokoušejí. Chápu, že z psychologického hlediska je představa vítězné americké armády jako věčné ochránkyně slabých a nemohoucích Čechů přitažlivá, nicméně bez hlubších základů dlouhodobě neudržitelná. Stojí totiž na falešné představě, že usměvavé americké hochy nebaví nic víc než jezdit v džípech po světě a ochraňovat všechny ty, kteří si o to řeknou.
Aby fungovala efektivní spolupráce v bezpečností oblasti, je potřeba mnohem víc než jen uctívání zlatého telete ve formě amerického Strykeru. Z tohoto důvodu je potřeba připomínat i jiné oblasti v česko-amerických vztazích, které poukazují na hlubší vazby mezi oběma zeměmi.
Jednou z takových událostí je například 50. výročí toho, že se v komunistickém Československu stal Američan Allen Ginsberg králem studentského Majálesu. Jednalo se o spontánní akci, která nebyla řízena centrálními orgány – Ginsberg byl koneckonců pár dnů po své korunovaci z Československa vyhoštěn.
Jeho působení v Praze a popularita mezi tehdejšími studenty však ukazují, že Ginsberg byl důležitou inspirací a jedním z impulsů pro uvolnění v rámci Pražského jara. Ginsberga v roce 1965 neměly rády úřady ani v USA ani v ČSSR. Z hlediska oficiálních amerických struktur se Ginsberg velmi hodil v exilu v zahraničí, kde z první ruky kritizoval zkostnatělost a represivnost komunistických režimů (včetně toho „uvolněného“ v 60. letech v Československu).
Stejně kriticky však vystupoval vůči poměrům v USA, kde vrcholil velmi obtížný boj černochů za uznání jejich lidské důstojnosti a začínalo protestní hnutí vůči zbytečné válce ve Vietnamu. Právě nespokojenost, morální rozhořčení a kritika stávajícího stavu jsou důležitými stavebními bloky, na kterých stojí hlubší základy česko-amerického porozumění. Proto se Václav Havel stal v USA tak důležitým a pro Američany srozumitelným symbolem.
V rámci studenoválečného černobílého vidění světa však v České republice došlo k fatální intelektuální chybě, když se začala v rámci hysterického antikomunismu nekriticky adorovat americká oficiální politika. Jakékoliv zmínky o vnitřních problémech v rámci americké společnosti či politiky byly vnímány jako protiamerické a tudíž automaticky prokomunistické (i když byly vyjadřovány samotnými Američany). Rozbila se tak sdílená tradice kritického přístupu k moci založeného na morálních základech osobního jednání, která dodnes působí jako důležité pojítko mezi Čechy a Američany například na univerzitní půdě (která je v USA zpravidla velmi kritická vůči oficiální moci).
Z hlediska českých intelektuálních tradic je ostudné, že Češi nepatřili k nejhlasitějším kritikům oficiálního mučení ze strany USA. Česká vláda měla dávno nabídnout Edwardovi Snowdenovi politický azyl, protože upozornil na závažné zneužívání moderních sledovacích technologií ze strany nikým nekontrolovaného státu. Invaze do Iráku, zřízení věznice na Guantánamu, zabíjení lidí bez soudu pomocí dronů a další flagrantní porušování mezinárodního práva byly v Čechách blazeovaně přecházeny, hlavně aby se americká vláda náhodou nenaštvala – třeba by nás pak nechtěla zachraňovat před Rusy.
Toto úzkoprsé a morálně zkorumpované jednání však vůbec nereflektuje širší debatu uvnitř americké společnosti, kde celá řada lidí dlouhodobě kritizuje vládu USA za kroky, které činí. Morálními autoritami se v USA opět stávají ti nejostřejší satirici jako John Stewart nebo John Oliver, neboť oficiální média nejsou schopna adekvátně reflektovat ty nejzávažnější sociální a politické problémy.
Hlubší základ česko-amerických vztahů spočívá právě v kritickém dialogu, do kterého mohou zasáhnout i lidé ze zahraničí, pro které jsou Spojené státy důležité a není jim lhostejné, co se tam děje a společně mohou uvažovat o tom, co by šlo dělat jinak a lépe. Jestli by měl být v něčem pravý odkaz Havlova přístupu i Ginsbergovy návštěvy Prahy, tak právě v tomto společném kritickém nazírání jak americké, tak české skutečnosti.
Ti praví spojenci nejsou ti, kteří drží hubu a krok, protože za to pak dostanou cukřík – jsou to mnohem spíše partneři v dialogu, kteří sdílí určité hodnoty kritického uvažování a kteří se navzájem obohacují i nepřjemnými pravdami. Za to pak ve výsledku stojí i bojovat.
Pokud vám záleží na tom, co se děje v USA a myslíte si, že česko-americké vztahy mají mít i jiné než triumfálně vojenské základy, tak se stavte na festivalu připomínajícím Ginsbergovu návštěvu v Praze. Začínáme ve středu 29. dubna v Knihovně Václava Havla křestem knihy Dissent in America s Dr. Ralphem Youngem, pokračujeme v sobotu 1. května na Karlově náměstí opakováním Ginsbergovy korunovace a recitací „Howlu“.
V úterý 5. května pak v Americkém centru promítání a diskuse k trnité cestě amerických homosexuálů za uznáním jejich lidské důstojnosti, ve čtvrtek 7. května na Filosofické fakultě UK seminář a diskuse ohledně pikantních podrobností Ginsbergovy návštěvy Prahy s pamětníky. V pátek 8. května pak slavnostní zakončení průvodem z Výstaviště a připomenutím atmosféry roku 1965.
Vytisknout31.3. 2015 / Bohumil Kartous
Zopakujme si to znovu: konvoj amerických armádních vozidel není žádná zpráva. Jde o zcela banální, byť částečně symbolický akt, který zdaleka nezasluhuje tak masivní mediální pokrytí, jakého se mu dostalo. Vzhledem k jiným jde o událost naprosto nepo...