Podkuřování establishmentu ze strany pop music je celkem obvyklé

21. 3. 2015

Zaujala mě zuřivá reakce pana Novotného na (podle mého mínění poněkud přehánějící) článek B. Kartouse, kterým se strefuje do současné pop music. Svou rozhořčenou odpověď začíná vysvětlováním, jak se to má s dělením hudby na "populární, klasickou a folkovou" a v tom je asi právě kámen úrazu, píše čtenář Petr Stratil.

Článek B. Kartouse byl mířen na "pop music", kterou pan Novotný očividně považuje za "popular music", to je ale omyl. "Pop music" je součástí populární hudby, ale není to synonymum (třebaže název "pop" je původně odvozený od slova "popular"). Populární hudba zahrnuje v podstatě kompletní škálu "zabavné" hudby od pochodových jazzových bandů New Orleans až po Lady Gaga, nebo elektronickou taneční hudbu. "Pop music" je naproti tomu pouze malou výsečí populární hudby a její charakter je obecně známý. Jedná se opravdu v prvé řadě o obchod. Jestliže se v populární hudbě našla řada průkopníků (a s tím lze souhlasit), pak to prakticky nikdy nebylo v oblasti "pop music", o které byla řeč. Naopak, pop music vždy byla poměrně konzervativní oblastí, která se vydávala novými cestičkami vždy až ve chvíli, kdy tyto cestičky vyšlapal někdo jiný. To jen tak na okraj. Jestli se popoví muzikanti ve velké míře prostituují, si netroufám soudit, nicméně ten dojem někdy mám také - ale je možné, že to "myslí upřímně"... Zkrátka a dobře, pop music je hudba středního proudu pro masy a z toho plyne její nekonfliktní (nebo jen zdánlivě rebelská), konzervativní podoba. Podkuřování establishmentu je celkem obvyklé a dělo se i v minulosti.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 20.3. 2015