Udrží se Putin?

18. 3. 2015 / George Friedman

Panuje obecný názor, že Vladimír Putin vládne Rusku jako diktátor, že porazil a zastrašil své oponenty a zorganizoval vážnou hrozbu pro okolní země. Je to přiměřený pohled na věc, který by se ale možná měl znovu posoudit v souvislosti s nejnovějšími událostmi.

Ukrajina a pokus o zvrat úpadku Ruska

Místem, kde začít, je samozřejmě Ukrajina. Tato země je pro Rusko životně důležitá jako nárazník proti Západu a trasa pro dodávky energie do Evropy, které jsou základem ruské ekonomiky. K prvnímu lednu [2014] byl ukrajinským prezidentem Viktor Janukovič, o němž se všeobecně soudilo, že je nakloněn Rusku. Vzhledem ke složitosti ukrajinské společnosti a politiky by nebylo přiměřené tvrdit, že Ukrajina byla za něj pouhou ruskou loutkou. Lze ale důvodně říci, že za Janukoviče a jeho příznivců byly zajištěny základní zájmy Ruska na Ukrajině.

To bylo pro Putina mimořádně důležité. Jedním z důvodů, proč Putin nastoupil roku 2000 namísto Borise Jelcina, byl Jelcinův výkon za války o Kosovo. Rusko bylo spojencem Srbska a nepřálo si, aby NATO zahájilo proti Srbsku válku. Na ruská přání se nebral ohled. Západu na názorech Ruska prostě nezáleželo. Nicméně když letecká válka nedokázala přinutit Bělehrad ke kapitulaci, Rusové vyjednali dohodu umožňující vojskům USA a dalších zemí NATO vstoupit do Kosova a spravovat je. Součástí této dohody byl příslib Rusku, že jeho vojska budou sehrávat výraznou roli v udržování míru v Kosovu. Rusku ale nebylo nikdy dovoleno, aby se této role ujalo, a Jelcin nebyl schopen na tuto urážku nijak odpovědět.

Putin nahradil Jelcina také kvůli katastrofálnímu stavu ruské ekonomiky. I když bylo Rusko v minulosti vždy chudé, panoval všeobecný pocit, že je silou, s níž se musí v mezinárodních záležitostech počítat. Ovšem za Jelcina Rusko ještě víc zchudlo a v mezinárodních záležitostech se jím teď pohrdalo. Putin měl vyřešit oba problémy. Zakrátko sice prohlásil, že pád Sovětského svazu byl největší geopolitickou katastrofou 20. století, ale s kroky k obnovení ruské moci si dával načas. Neznamenalo to, že by chtěl vzkřísit Sovětský svaz v jeho havarované podobě, ale že si přál, aby byla moc Ruska brána opět vážně, a že chtěl chránit a prosazovat ruské národní zájmy.

Zlomový bod přišel roku 2004 na Ukrajině za Oranžové revoluce. Janukovič byl tohoto roku zvolen prezidentem za pochybných okolností, ale demonstranti jej přinutili, aby se podrobil opakované volbě. Prohrál a do úřadu nastoupila prozápadní vláda. Putin tehdy obvinil z organizování demonstrací CIA a další západní zpravodajské agentury. To byl bod, kdy Putin docela veřejně došel k přesvědčení, že záměrem Západu je zničit Ruskou federaci a poslat ji cestou Sovětského svazu. Význam Ukrajiny pro Rusko byl pro něj samozřejmostí. Došel tudíž k názoru, že CIA zorganizovala demonstraci, aby uvedla Rusko do nebezpečného postavení, a že jediným důvodem toho byla vše překlenující touha ochromit nebo zničit Rusko. Po záležitosti Kosova se Putinův postoj k Západu veřejně posunul od podezřívání k nepřátelství.

V letech 2004 až 2010 Rusové pracovali na zmaření Oranžové revoluce. Pracovali na přestavbě ruských ozbrojených sil a zaměřili svůj zpravodajský aparát i veškerý ekonomický vliv na přetvoření svých vztahů s Ukrajinou. Jestliže sami nedokázali mít Ukrajinu pod kontrolou, nechtěli, aby byla pod kontrolou Spojených států a Evropy. Nebyl to samozřejmě jejich jediný mezinárodní zájem, byl ale klíčový.

Ruská invaze do Gruzie měla víc co dělat s Ukrajinou než Kavkazem. Spojené státy v té době ještě vězely v Iráku a Afghánistánu. Washington sice neměl ke Gruzii žádné oficiální závazky, byly zde ale těsné vazby a nepřímé záruky. Vpád do Gruzie měl dosáhnout dvě věci. Zaprvé ukázat regionu, že ruské ozbrojené síly, v nichž roku 2000 vládl chaos, jsou roku 2008 schopny rozhodně jednat. Zadruhé ukázat regionu a zejména Kyjevu, že americké záruky, ať výslovné nebo implicitní, jsou bezcenné. Roku 2010 byl Janukovič zvolen prezidentem Ukrajiny, Oranžová revoluce byla anulována a vliv Západu v zemi omezen.

U vědomí vznikající roztržky s Ruskem a obecného trendu nepříznivého Spojeným státům v regionu se Obamova administrativa pokusila oživit starší vzorce vzájemných vztahů a tak Hillary Clintonová věnovala roku 2009 Putinovi „restartovací“ tlačítko. Washington ale chtěl obnovit vztahy existující v době, kterou Putin považoval za „špatnou minulost“. O takový restart neměl Putin přirozeně žádný zájem. Namísto toho pochopil krok Spojených států jako defenzivní jednání a zamýšlel využít svou výhodu.

Jedním z míst, kde to udělal, byla Evropa – využil závislost EU na ruské energii ke sblížení s kontinentem, zejména Německem. Vyvrcholení ale přišlo za syrské aféry, kdy Obamova administrativa pohrozila leteckými údery Damašku poté, co použil chemické zbraně, pak ale od této hrozby upustila. Proti Obamovu tahu se agresivně postavili Rusové a namísto toho navrhli jednání. Rusové vypadali v této krizi jako rozhodní a schopní, Spojené státy jako nerozhodné a slabošské. V souladu s tím se ruská moc jevila na vzestupu, což přes slábnoucí ekonomiku posílilo Putinovu pozici.

Události se obracejí proti Putinovi

Události roku 2014 na Ukrajině byly naopak pro Putina zničující. V lednu Rusko na Ukrajině dominovalo. V únoru Janukovič uprchl ze země a moci se ujala prozápadní vláda. Všeobecné povstání, které podle Putinova očekávání mělo vypuknout na východní Ukrajině po Janukovičově vyhnání, se nikdy nestalo skutečností. Místo toho kyjevská vláda se západními poradci upevnila své postavení. Do konce července Rusové ovládli jen malé části Ukrajiny. Patřil k nim Krym, kde měli Rusové vždy naprosto převažující vojenské síly na základě smlouvy, a trojúhelník území od Doněcka přes Luhansk k Severodoněcku, kde nevelké síly povstalců zřejmě podporované speciálními ruskými jednotkami měly pod kontrolou asi tucet měst.

Jestliže by nedošlo k ukrajinskému povstání [autor má zřejmě na mysli „Majdan“, pozn. překl.], Putinova strategie by spočívala v tom, nechat kyjevskou vládu, aby se sama rozpadla, a odštěpit Spojené státy od Evropy s využitím silných obchodních a energetických vazeb Ruska s kontinentem. A právě zde má rozhodující význam katastrofa letadla Malajsijských aerolinií. Jestliže se ukáže – tak, jak se zdá, že tomu je –, že Rusko dodalo separatistům protiletadlové systémy a poslalo osádky k jejich obsluze (protože využívání takových systémů vyžaduje rozsáhlý výcvik), bylo by možné připsat Rusku zodpovědnost za sestřelení letadla. A to znamená, že schopnost Moskvy oddělovat Evropany od Američanů by se zmenšila. Putin se pak mění ze schopného a sofistikovaného vládce, který bezohledně používá moc, na nebezpečného a neschopného jedince podporujícího naprosto nepřiměřenými zbraněmi beznadějné povstání. A Západ, bez ohledu na to, jak silně jsou některé země proti rozchodu s Putinem, se musí vyrovnat s tím, jak schopný a racionální je Putin ve skutečnosti.

Putin přitom musí brát v úvahu osudy svých předchůdců. Když se Nikita Chruščov vrátil v říjnu 1964 z dovolené, zjistil, že byl nahrazen svým chráněncem Leonidem Brežněvem a že je obviňován mimo jiné ze „zmateného intrikaření“. Krátce předtím zažil Chruščov ponížení v kubánské raketové krizi. To a jeho neschopnost pohnout za deset let u moci kupředu ekonomikou přimělo jeho nejbližší kolegy, aby jej „poslali do důchodu“. Masivní neúspěch v zahraniční politice a selhávání ekonomiky vedly k sesazení zdánlivě nedotknutelné postavy.

Ekonomika Ruska není v žádném případě v podobně katastrofálním stavu jako za Chruščova nebo Jelcina, ale poslední dobou se její situace značně zhoršila a co je možná důležitější, nesplňuje očekávání. Poté, co se vzpamatovala z krize roku 2008, zažila několik let klesající tempo růstu hrubého domácího produktu a ruská centrální banka předpovídá pro tento rok [2014] nulový růst. Vzhledem k současným tlakům odhadujeme, že někdy v roce 2014 upadne do recese. Zadluženost regionálních správ se za poslední čtyři roky zdvojnásobila a několik regionů má blízko k bankrotu. Navíc bankrot hrozí také několika hutním a důlním společnostem. Ukrajinská krize věci dál zhoršila. Únik kapitálu z Ruska dosáhl za prvních šest měsíců 76 miliard dolarů, zatímco za celý rok 2013 činil 63 miliard. Přímé zahraniční investice poklesly v prvním pololetí 2014 ve srovnání se stejným obdobím předchozího roku o 50 procent. A to vše nehledě na fakt, že se ceny ropy držely nad úrovní 100 dolarů za barel.

Putinova domácí popularita vzrostla po úspěšné zimní olympiádě v Soči a poté, co ho západní média vykreslila jako agresora na Krymu. Koneckonců vybudoval svou reputaci na tom, že je tvrdý a agresivní. Ale s tím, jak se stává zřejmější skutečná situace na Ukrajině, bude velké vítězství považováno za pláštík zakrývající ústup, který přichází v období vážných ekonomických problémů. Pro řadu vůdců by události na Ukrajině nepředstavovaly tak obrovskou výzvu. Avšak Putin vybudoval svůj obraz na tvrdé zahraniční politice a jeho hodnocení před Ukrajinou nebylo kvůli ekonomice příliš kladné.

Jak by mohlo vypadat Rusko po Putinovi

V tom druhu režimu, který Putin pomohl vytvářet, nemusí být demokratický proces klíčem k pochopení, co se bude dít dál. Putin obnovil ve struktuře vlády sovětské prvky, dokonce s použitím termínu „politbyro“ pro své užší kabinety. Všechny tyto muže si samozřejmě sám vybral a tak by se dalo předpokládat, že k němu budou loajální. Ovšem v politbyru sovětského stylu byli blízcí kolegové často nejobávanější.

Model politbyra je vytvořen pro vůdce budujícího koalice z frakcí. Putin je v tom velmi dobrý, byl ovšem velmi úspěšný ve všem, co dosud dělal. Jeho schopnost udržet věci pohromadě slábne s tím, jak slábne důvěra v jeho schopnosti a jak různé frakce, které jsou znepokojeny důsledky příliš těsného sepětí se selhávajícím vůdcem, začínají manévrovat. Podobně jako Chruščovovi selhávajícímu v ekonomické a zahraniční politice se i Putinovi může stát, že jej kolegové sesadí.

Je těžké vědět, jako bude probíhat krize následnictví vzhledem k tomu, že souběžně s neformální vládou vytvořenou Putinem existuje ústavní proces výběru následníka. Z demokratického hlediska jsou stejně populární jako Putin ministr obrany Sergej Šojgu a moskevský primátor Sergej Sobjanin, jejichž oblíbenost bude, jak se domnívám, časem dál sílit. Při zápase v sovětském stylu by byli možnými vyzyvateli vedoucí Putinova štábu Sergej Ivanov a tajemník Rady bezpečnosti Ruska Nikolaj Patrušev. Jsou zde ale další. Koneckonců, kdo očekával vzestup Gorbačova?

Politikové, kteří se přepočítávají a špatně řídí, se v konečných důsledcích většinou neudrží. Putin se přepočítal na Ukrajině v tom, že nepředvídal pád svého spojence, nedokázal na něj účinně odpovědět a pak při pokusu o nápravu škod těžce klopýtnul. Ani jeho řízení ekonomiky v poslední době nebylo mírně řečeno zrovna příkladné. Někteří jeho kolegové jsou přesvědčeni, že by si vedli lépe a v Evropě jsou dnes důležití lidé, kteří by rádi viděli jeho odchod. Musí rychle zvrátit běh událostí, jinak by mohl být vyměněn.

Putin zdaleka není v koncích. Vládne ovšem už 14 let, pokud započítáme i dobu, kdy byl oficiálně v čele Medveděv, a to je hodně dlouho. Možná se znovu pevně postaví na nohy, ale podle toho, jak věci vypadají nyní, bych předpokládal, že jeho kolegům běhají hlavou různé myšlenky. Sám Putin musí každodenně znovu vyhodnocovat své možnosti. Ustoupit před Západem a akceptovat status quo na Ukrajině by bylo obtížné vzhledem k tomu, jak mu k moci pomohla záležitost s Kosovem a co za ta léta řekl o Ukrajině. Ale současná situace sama o sobě není udržitelná. Divokou kartu v ní představuje možnost, že když se Putin dostane do politických potíží, neumírní se, ale bude agresivnější. Jestli má Putin doopravdy potíže, je otázka, v níž si nemohu být jistý, ale poslední dobou se mu nezdařilo příliš mnoho věcí na to, abych takovou možnost nevzal v úvahu. A podobně jako v každé politické krizi se při zhoršování situace uvažuje o stále extrémnějších variantách.

Ti, kdo si myslí, že Putin je nejrepresivnější a nejagresivnější ruský vůdce, jakého si lze představit, by si měli uvědomit, že tomu tak zdaleka není. Například Lenin byl děsný. Ale Stalin byl mnohem horší. Podobně může přijít doba, kdy se svět bude dívat na Putinovu éru jako na období liberálnosti. Neboť jestliže se boj Putina o přežití a vyzyvatelů o jeho odstranění vyostří, může zesílit také ochota všech zúčastněných postupovat brutálněji.

Tento text zveřejňujeme se souhlasem Stratforu. Jeho anglický originál je ZDE. Přeložil Rudolf Převrátil

Vytisknout