Sionistický svaz, který má být jakousi náhražkou Strany práce, chápe Jeruzalém jako „nedělitelné město“, a tuto tezi Netanjahu zdůraznil ve svém nedávném projevu před izraelskou lobby AIPAC ve Spojených státech. Sám Herzog dokonce Netanjahua plísnil za to, že Gazu zasypává bombami s nízkou intenzitou, proto „středolevý cejch“ jeho partaje může být poněkud zavádějící ZDE. Vítězná strana Likud ve 120-ti členném Knesetu získá 29 nebo 30 křesel, druhý v pořadí – Sionistický svaz 24 křesel a koalice arabských států obsadí 13 míst. Mezitím Benjamin Netanjahu oznámil, že je připraven vytvořit novou vládu během několika příštích týdnů a nyní už probíhají jednání i s národně-náboženskou stranou Židovský domov a dalšími ultraortodoxními skupinami. Tato hypotetická, extrémně pravicová koalice by v Knesetu obsadila 67 ze 120 míst, jak spekuluje izraelský politolog Neve Gordon ZDE. 

 Máme se tedy na co těšit, zvlášť poté, co nás svou přítomností možná bude nadále děsit současný ministr zahraničích věcí Izraele Avigdor Lieberman, který se jako cynický glosátor a otevřený rasista nedávno blýsknul tím, že by neposlušným Arabům nechat stínat hlavy sekerou ZDE. V minulosti, když Lieberman působil na postu ministra dopravy, pro změnu navrhoval utopit palestinské vězně držené v izraelských věznicích (asi 10 000 osob včetně dětí a žen) v Mrtvém moři, a nabízel se, že sežene adekvátní počet autobusů k této hromadné „svážce“ do „místa, odkud není návratu" ZDE. 

Je zajímavé sledovat komentáře k právě proběhnuvším volbám uznávaných, ale na domácí půdě též nenáviděných novinářů, jak jsou Amira Hassová a Gideon Levi, kteří pravidelně publikují v nejstarším izraelském listu Haaretz. Ti, vedle dalších komentátorů ZDE, upozorňují na skutečnost, že v izraelských volbách, uspořádaných v „jediné demokracii na Blízkém východě“, nemělo právo ovlivnit její další směřování 2.5 milionu lidí nad 18 let (plus dva miliony dětí a mladistvých), tedy Palestinců žijících v okupovaných zónách na Západním břehu a v Gaze. 

Pravda, jízlivé jazyky mohou namítnout, že tito lidé mají své politické zastupitele jak na Západním břehu, tak v Gaze, a jejich potenciální voličský hlas by byl jen stvrzením souhlasu s brutální okupací a rezignací na suverenitu jejich bytí, nicméně fakt, že pomalu každý třetí oprávněný volič žijící v Izraeli a na jím okupovaných teritoriích, ač téměř v každém aspektu života vydán na milost a nemilost Tel Avivu, svůj hlas odevzdat nemohl, je do očí bijící. 

Navíc demokracie v pravém slova smyslu, byť i izraelští Palestinci žijící mimo Západní břeh a Gazu mají ve své zemi postavení občanů druhé kategorie ZDE, má být přece o vládě většiny. Pozoruhodně na výsledky voleb reagoval palestinský novinář a stoupenec jednostátního řešení blízkovýchodního konfliktu, tedy vzniku jednoho státu pro všechny: Židy, Palestince, beduíny, Drúzy atd. se stejnými právy a povinnostmi, Ali Abuminah ZDE. Ten si obrazně oddechl poté, co zvítězil jestřáb Netanjahu, a své stanovisko odůvodňuje tím, že kdyby vládu sestavoval „umírněnější“ Jicchak Herzog, případně Cipi Livniová, jež nese spoluvinu za operaci Lité olovo, kterou nepřežilo 1400 osob, „mezinárodní komunita“ by zabředla zpět do sterilní a nikam nevedoucí šarády „mírového procesu“. 

Netanjahu však hraje s brutálně vyloženými kartami a jeho vypjatě agresivní politika způsobuje čím dál větší izolaci Izraele na mezinárodní scéně, což by v posledku mohlo vést k posílení sankcí proti Izraeli v rámci hnutí BDS ZDE, a to právě Abuminah podporuje. 

 Co naplat, většina progresivních pozorovatelů a komentátorů se ale shoduje v tom, že opětovné Netanjahuovo vítězství opepřené rasistickým bitím na poplach ve stylu „my, nebo oni“ je pro Izrael a svět velice zdrcující zprávou. Tyto volby totiž nebyly o zásadní věci; tj. nebyly o násilné povaze izraelské okupace a kolonizace, která jako těžký kámen drtí nejen Palestince, beduíny nebo migranty z Afriky, ale i samotné Izraelce žijící slovy Amiry Hassové v plutokracii, kterou vytvořil právě Benjamin Netanjahu.