A proč je Paloma Faith deviací v tomto systému
19. 3. 2015 / Bohumil Kartous
Vždyť je to vlastně naprosto kontradiktorní tvrzení: jak může být „pop music“ elitářská? Vždyť je to „pop“, tedy populární, tedy lidová kultura. Není. Ten název pouze poukazuje na to, že jde o masový fenomén, ale to je vše co, má tzv. pop music společného s kulturou i s lidovostí. Ne nadarmo se vžilo úsloví „hudební průmysl“, které mnohem lépe definuje stav. Jde o průmyslovou výrobu na poptávku. Pop music není víc než ekonomická komodita. Je to fenomén ekonomického charakteru. I proto funguje mnohem více jako nástroj politické propagandy než jako katalyzátor či zprostředkovatel čehokoliv v pravém slova smyslu „sociálního“.
Paloma Faith, britská popová zpěvačka, je nepravděpodobným zjevením svého druhu. Nepravděpodobnost jejího zjevu je dána tím, že v podstatě jen shodou velmi unikátních okolností se mohlo stát, že se z dcery feministky a politicky aktivní občanky stala součástí hudebního businessu. Pokud vyrůstáte na politických demonstracích, máte většinou jiné ambice, tužby a cíle. V tomto případě se snoubilo to, co stojí většinou v protikladu: občanské přesvědčení a touha stát se celebritou.
Jak Paloma Faith ukazuje, nemusí to být v jednotlivých případech nutně contradictio in adiecto. Její postoj i její odhodlání nechat slyšet to, co považuje pro společnost za klíčové a riskovat tím vlastní úspěch jsou obdivuhodné. Nicméně vzhledem k systému je to deviantní a nedá se očekávat, že se najednou začnou popové celebrity předhánět v adopci levicových intelektuálů. Ani v UK, natož v ČR.
Je skutečně absurdní představit si, že by na koncertech lidí, kteří si odnášejí hudební ceny za masovou produkci, bylo něco takového běžné. Lokální hudební celebrity, zcela bezejmenné pouhých pár metrů za jakoukoliv hranicí vyjma Slovensko, jsou nedílnou součástí snobské pseudoelity. Je to přirozené, je to jedno z odvětví zábavního průmyslu, pevně spojeného jak s dalším businessem (zejména v oblasti public realitons a marketingu, odkud pochází velká část jejich příjmů), tak se scénou politickou. Velká spousta více či méně spěšných zpěváků odsaně slouží businessu formou soukromých vystoupení pro majetnější firmy, protože jim to jednak přináší výdělek a jednak zužitkovatelné kontakty. Na to ostatně naráží i Paloma Faith. Zpěvačka Lucie Bílá své jméno dlouhé roky propůjčovala ODS (stejně tak hokejista Jaromír Jágr; je signifikantní, že tentýž člověk se prostituuje zcela bezostyšně s kýmkoliv, kdo mu nabídne peníze, klidně se bude ztrapňovat v reklamě na Vodňanské kuře). Elitářství je pro celebrity, ty hudební nevyjímaje, vlastně přirozený stav.
Velká část těchto lidí (viz předchozí příklady) je krajně nevzdělaná a představa, že by se ve volném čase zaobírali něčím hlubokomyslnějším než je rešerše vlastních mediálních záznamů v bulváru, je pustá fikce. Specifické české prostředí je navíc vede k tomu přichylovat se k ideologicky zjednodušeným politickým zájmům a bez zjevného úsilí si vytvářet iluzorní představu o tom, že „bojují za dobrou věc“, byť je to vlastně úplně naopak. Někdy je to dokonce tak evidentní, že má člověk pochybnost o tom, jak soběstačného úsudku jsou tito lidé vlastně schopni.
Nejviditelnějším markantem tohoto stavu je legendární video Přemluv bábu, které exceluje v tom, jak lze se skálopevnou přesvědčivostí prodat vlastní intelektuální a občanskou omezenost a asociálnost. Vedle toho se okamžitě objevil podobný projekt antisociálního aktivismu s názvem Převol ves. Řada hudebníků se účastnila silně propagandisticky pojaté předvolební kampaně za zvolení Karla Schwarzenberga prezidentem. Je samozřejmě vcelku běžné, že se tito lidé účastní různých charitativních akcí. Z velké části to dělají pro své vlastní zviditelnění, je to jakási „corporate social responsibility“ (korporátní společenská odpovědnost, globálně rozšířená součást public relations velkých firem) svého druhu, celebrita si tak, stejně jako firmy, dotváří svou značku, aby omezila možnou kontroverzi při jejím vnímání a samozřejmě si také usnadnila budoucí jednání. V podstatě ale nenarazíte na hudebníky, rozhodně ne ve sféře celebrit (dejme tomu těch, které přehrávají komerční rádia a televize), kteří by byli ochotni (a pravděpodobně schopni) uvažovat o společenských tématech a dávat jim prostřednictvím své popularity prostor, jako to dělá Paloma Faith. Přitom právě oni koncentrují často neuvěřitelné množství zájmu a jsou v podstatě ideálním médiem pro taková sdělení.
Jsou pochopitelně výjimky. Skupina Chinaski se v minulém roce zúčastnila kampaně Chci učit na podporu českých učitelů, z čehož si nemohla slibovat ani zájem médií, ani výdělek. Vedlo je k tomu prosté přesvědčení, že vzdělávání je třeba popularizovat a že učitelé takovou podporu potřebují. Některé celebrity dlouhodobě a zcela vážně a dlouhodobě pracují v kampaních na podporu charitativních projektů, jako třeba v případě Světlušky a Anety Langerové. Ve všech případech se ale jedná o model typický pro výše uvedenou korporátní společenskou odpovědnost, nikoliv o snahu popularizovat občanská témata nebo podněcovat systémovou změnu, jako v případě Palomy Faith.
To je výsadou hudebníků, kteří stojí na periferii, mimo kulturní mainstream. Sem tam se o takové téma otře kupříkladu Xavier Baumaxa, texty se sociálně politickým nábojem tvoří raper Bonus, našlo by s pár dalších, vždy zcela bezpečně mimo hlavní proud. Ale i v tzv. alternativě je toho tak málo, že to skoro nestojí za řeč. I proto zůstává velká část společnosti, pro kterou je masová kultura přirozeným zprostředkovatelem světonázor, zcela mimo.
Vytisknout30.4. 2015 / Amelie Horská
Ty jo, při dojíždění vlakem se musíš hodně setkávat s lůzou, co? Hned jak jsem ty slova slyšela, tak mi došlo, že tahle věta se mi ani trochu nepovedla. Vůbec. Snažila jsem se to rychle zachránit: Já sama jsem dojížděla 8 let, a děsně mě ubíjelo...