Asociální názory posvěcené vysokoškolským diplomem

2. 3. 2015 / Bohumil Kartous

Stává se to opakovaně. Vede se diskuse o vzdělávání a padají nepodložené, na první pohled zcela pomatené argumenty. Problém je, že je velmi často zastávají lidé, kteří se honosí svým vlastním vzděláním. V českých profesních a odborných kruzích se nyní vede diskuse o tom, zda zavádět či nezavádět povinný poslední rok předškolního vzdělávání. V podstatě jde o prodloužení povinné školní docházky ze současných 9 na 10 let na jejím začátku.

Je nutné konstatovat, že toto opatření má sloužit zejména zanedbaným dětem. Český vzdělávací systém si s nimi neumí poradit a separuje je ve velkých počtech v tzv. praktických školách, které vzdělávají podle ochuzeného vzdělávacího programu, postaveného na úroveň dětí s mentálním postižením. Jde o řízený proces vytváření bazální nevzdělanosti na základě sociálního vyloučení. Paradoxně ho vytvářejí a podporují ti, kdo většinou formálního vzdělání dosáhli a měli by si tedy uvědomovat, jak vysoký vliv na jejich sociální status to mělo. Asociální spodní proude v české společnosti ovšem vede k tomu, že ti, kdo formálního vzdělání dosáhli, jsou vesměs přesvědčeni, že je to výsledek jejich individuálních kvalit. Ignorance začíná u nedostatku sebereflexe a neschopnosti připustit si, že to byly z velké části podmínky, které jim jejich sociální seberealizaci umožnily.

Pro dokreslení kontextu celé diskuse nutno dodat, že ministr školství Chládek zveřejnil tento návrh v podobě, kdy se řada lidí oprávněně obává povinnosti bez výjimky, tedy bez možnosti vzdělávat své děti v předškolním věku jinak než v mateřských školách. Zdá se ovšem, že jde pouze o intelektuální neobratnost ministra, je-li možné domácí vzdělávání na 1. stupni ZŠ, bylo by zcela nelogické, aby totéž nebylo možné na úrovni předškolní.

Použiju zde esenci toho, o čem se domnívám, že reprezentuje „vox populi“ majoritní části současné české společnosti. Tohle napsal v diskusi na toto téma člověk, který se jinde ohání „vysokoškolským vzděláním“ a považuje ho za měrnou jednotku relevance:

„Žádná předškolní povinná docházka ničemu nepomůže a za pár let se bude s velkou slávou za zvuku objevitelských fanfár rušit.“

Podle všeho je jeho přesvědčení založeno na sociálně darwinistické představě (mimochodem krajně fatalistické), že k tomu, jací budeme, jsme ustrojeni už svou genetickou výbavou a design okolních podmínek nemá na náš rozvoj vliv.

Naše genetické vybavení je jistě důležité. Design podmínek však také. Existuje několik studií, které říkají přesný opak toho, co tvrdí citovaný výrok. Konkrétně mluví o pozitivním vlivu předškolní docházky dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí na výsledky ve škole, ale třeba i na kriminalitu nebo narkomanii. Mezi ty nejznámější patří Chicago Longitudial Study nebo HighScope Perry Preschool Study, což jsou studie, které pracují s výzkumným vzorkem po celá desetiletí. Sledují vývoj dětí ze sociálně nepodnětného, rizikového prostředí, jimž se dostalo předškolní péče v porovnání s těmi, jimž se této péče nedostalo. Výsledky obou studií jsou velmi přesvědčivé a mluví ve prospěch předškolní docházky. Obě studie ukazují, že sledované děti nejen že dosahují výrazně lepších výsledků ve vzdělávání, ale navíc jsou celkově mnohem více sociálně adaptabilní: vykazují nižší míru kriminality a drogové závislosti, naopak větší míru funkčního rodinného života. Shrnutí výsledků z Chicago Longitudial Study je následující:

„Vzhledem k porovnávané skupině mají děti, které se účastnily předškolního vzdělávání, o 29 % vyšší míru v dosažení středoškolského vzdělání, o 33 % nižší míru trestnosti mladistvých, o 42 % nižší míru trestnosti za násilné činy, o 41 % nižší míru umisťování do speciálních vzdělávacích programů, o 40 % nižší míru opakování ročníku a o 51 % nižší míru týrání dětí.“

Za zmínku stojí i implikace ekonomická, což bývá velmi častý argument těch, kdo se domnívájí, že se jedná o další „nenávratnou sociální dávku“:

„Výsledky analýzy nákladů a výnosů ukazují, že každý komponent Child-Parent Center (centrum poskytuje vzdělávací program pro rodiny s dětmi v sociální nouzi, pozn. překladatele) přinesl ekonomický výnos, který převýšil náklady. Zatímco průměrné náklady na jedno dítě představovaly  6 730 dolarů (v roce 1998) za účast ve vzdělávacím programu s trváním 1,5 roku, předškolní program vygeneroval pro společnost celkový výnos 47 759 dolarů za každého účastníka.“

ZdrojZDE

Výsledky z citované HighScope Perry Preschool Study jsou velmi podobné, přehledný graf výsledků lze najít přímo na hlavní stránce výzkumu.

ZdrojZDE

Je vysoce signifikantní, že v ČR žádný takový průzkum neproběhl, byť příležitostí a finančních zdrojů k tomu máme přebytek. Jeden tragický příběh však proběhl na Slovensku. V této diskusi ho dokumentuje Peter Dráľ z iniciativy Chceme vedieť viac, která na Slovensku vede kampaň za vyšší míru transparentnosti a veřejné participace při rozhodování o vzdělávání. Pan Dráľ popisuje výsledky osmiletého podpůrného programu, v němž jeho realizátoři dosáhli zvýšení v dokončení povinné školní docházky z 0 na 60 %, přičemž tři další děti pokračovaly na střední škole a jedno na vysoké. Po 8 letech program skončil kvůli nepřátelským postojům majoritní společnosti, která si nepřála vidět, že se dříve negramotní chudí (lehce ovladatelní negramotní chudí) emancipují. Je politováníhodné, když někdo negramotný a chudý nepřeje jinému negramotnému chudému. Je opovrženíhodné, když totéž nepřeje negramotnému a chudému někdo, kdo se domnívá, že je vzdělaný a kdo žádnou nouzí netrpí… Vytisknout