Radikalismus je tak nepředvídatelný, že bychom se měli méně bát silného státu než státu slabého

Neobviňujme z džihádismu zpravodajské agentury

2. 3. 2015

To je paradox, který byl znova zjevný, co se zjistilo, že "John džihádista" je Mohammed Emwazi. Je otřepané tvrdit, že zpravodajské agentury jsou mocné (a touží po moci) do té míry, že to ohrožuje tkanivo demokratické společnosti. Ale starý dobrý doublethink umožňuje, aby takové tvrzení koexistovalo s obviněním, že zpravodajské služby jsou jaksi zodpovědné za Emwaziho činy - kvůli tomu, že se jej pokusily naverbovat a že jej nechaly uniknout do Sýrie.

Problém, jemuž kterákoliv zpravodajská agentura čelí, je přesně v tom, že důkazy požadované k zahájení stíhání tak často chybí. K tomu přístup k protiteroristickým pravomocem musí povolit parlament a oprávněně podléhá pravidelným kontrolám a strukturám zajišťujícím předvídatelnost.

Britská vládní koalice je právě rozdělena otázkou zákazu extrémistických projevů na univerzitách. Vince Cable zodpovědný za vysoké školství si přeje zakázat v předpisech pouze explicitní podněcování terorismu; Theresa May usiluje o širší definici. Prosím povšimněte si, že oba ministři jsou potenciálními lídry svých stran. Pouhých 66 dní před všeobecnými volbami vše co řeknou či dovolí, aby o nich vyšlo najevo, je spojeno s těmito ambicemi.

Abychom tyto otázky pochopili, je třeba připomenout, že politici, tak jako generálové, obyčejně bojují minulé války. Za dlouhá léta v opozici si mnozí toryové zvykli považovat protiteroristická opatření Tonyho Blaira za podkategorii autoritářství New Labour spíše než za legitimní reakci na hrozbu po 11. září. Po celé dekády byli toryové stranou bezpečnosti, práva a pořádku. Ale tváří v tvář Velkému Blairovi a Ještě většímu Brownovi mnozí propadli retroliberalismu, který vděčí za víc Magně Cartě než Shamimu Chakrabartimu.

Samotné zpravodajské agentury jsou omezeny právní sítí, a to je správné. Stejně tak je nevyhnutelné, že mají omezené zdroje.

Existuje každotýdenní schůzka MI5, na níž vysoce postavení důstojníci diskutují o tom, která "zájmová osoba" má být intenzivně sledována, čtyřiadvacet hodin denně. Zájmových osob je několik tisíc - jednou z nich byl Emwazi - ale jen pár jich může být nepřetržitě sledováno. Jak by tomu mohlo být jinak?

Když hovoříme o tom, že podezřelý "unikl", předpokládáme, že protiteroristické agentury mohou sledovat každého takového džihádistu, když se chystá dopustit se násilí, každé spiknutí s cílem prolít krev doma nebo v zahraničí. S ohledem na pravděpodobnost je dost pozoruhodné, že někteří z džihádistů jsou vůbec včas zastaveni.

Nelze dost často opakovat, že současní džihádisté nejsou jako IRA, UDA nebo ETA. Využívají toho, co nejlepší průvodce světem po 11. září, Philip Bobbitt, označuje za "unikátní zranitelnost globalizovaných, síťových tržních států" a "konektivity, která umožňuje využít kaskádující série slabých míst".

Dnešní džihádisté neoperují v rámci hierarchie buněk, ale mnohem víc připomínají místní vlastníky globální franšízy. Začínají z vlastního podnětu, proměňují se z aktéra jedné role ve vykonavatele jiné (bomboví atentátníci v Madridu byli v zásadě knihkupci, kteří se naráz stali ambiciózními).

Co z Emwaziho udělalo to, čím teď je, jak se stal schopným dělat, co dělá? To co nazýváme "radikalizace" - cesta z jedné strany hořícího mostu na druhou - často proběhne ve velmi krátkém časovém úseku, z důvodů, které odporují pohodlné psychologické spekulaci: Pokud bychom znali důvody, dokázali bychom rozluštit tajemství duše. S ohledem na tyto záhady by nás ve skutečnosti neměla znepokojovat moc státu, ale jeho slabost.

Zdroj v angličtině: ZDE

Vytisknout