Zatajená minulost

2. 3. 2015 / Jan Sláma

Každý si může myslet co chce. Řekne li to ale nahlas, bude oběšen. Tak znělo jedno z pravidel Obce Šosovské Krále Vávry od Milana Uhdeho. Oběšení dnes už přímo nehrozí, ale sankcí různého druhu se remcal dočká. Minimálně té, že zveřejnění v legálních sdělovacích prostředcích mu není dopřáno.

A nejen ve sdělovacích prostředcích, ale jednotlivci a organizace se mnohdy neobtěžují ani s odpovědí na dopis či mail. Zejména tehdy když by měli reagovat na stížnost pisatele. Necháme to prostě vyhnít a dotyčný se po čase unaví a dá pokoj. Ne li, pak nastoupí nějaké persekuce. Na občana z řady vybočujícího se počne hledět přísněji než na ostatní a ono už se něco najde i v mezích zákona, co by mu jinak stejně jako ostatním běžně prošlo. Teď ale už nikoli. Mluvím obecně i když mnozí by mohli i konkretně.

K těmto myšlenkám mne vedou příběhy naší televize nebo i rozhlasu, které neopomenou v rozličných situacích připomínat občanům jak je to dnes výborné a čeho byli změnou režimu ušetřeni. Tak zrovna nedávno se bývalý příslušník tajné policie NDR v kriminálním seriálu omlouval současné německé policii za svůj v podstatě bezdůvodný útěk tím, že v bývalé NDR tak lidé běžně reagovali. Báli se policie a hned raději utíkali. Zvláštní bylo, že on byl tehdy v roli té policie, takže jeho činnost byla asi opačná, tedy že on neutíkal ale pronásledoval. Měla by v těch epizodách být alespoň jakási logika.

Den před tímto zážitkem jsem se díval na pořad o chatě na Labské louce, která nahradila starou chatu , která vyhořela. Reportér se neopomenul zmínit o tom jak v minulém režimu podniky zaneřádily Krkonoše, stavbou chat ve kterých se rekreovali pracující. Těch chat, kterých se po sametovém převratu zmocnili nejrůznější spekulanti, aby je vyrabovali nebo aby z nich později dojili tučné zisky. To už v onom pořadu řečeno nebylo. Redakci leželi v žaludku hlavně ti pracující. Podobné mentorování a výchova je ve všech možných pořadech na denním pořádku. Už je předem můžeme očekávat a když se výjimečně nedostaví tak se jen podivujeme.

A tak dlouhé roky nemine snad ani den aby nebylo občanům připomínáno :těm starším v jak zločinné době žili, těm mladším jakým hrůzám unikli. Jen velice zřídka, spíše asi nějakým omylem se dnešní mladá generace dozví jak ti starší v minulosti opravdu žili, co v té minulosti bylo také dobrého. Nedozví se, protože zadání (čí?) je prosté a jasné!

Stejně tak jako bylo nutné přejmenovat ulice a mosty vhodnějšími názvy, tak čekám kdy dojde k likvidaci zbytků výtvarných děl, která oslavovala práci a pracujícího člověka. Možná ale , že nebudou přímo zlikvidována, ale nechají se zchátrat jako třeba výzdoba teplického nádraží nebo třeba rozsáhlá malba na dalším nejmenovaném nádraží, znázorňující práci v rozličných formách, ale i trávení volného času pracujících. Možná bude nahrazena něčím vhodnějším. Třeba postavami politiků vážně hledících do dáli, bankéřů podepisujících šeky, lobistů opatrně se plížících po kancelářích, advokátů a soudců nebo třeba exekutorů vítězně zabavujících domek dlužníka.

Zkrátka, pokud se mluví o minulosti tak se pravdu mladí lidé nedozví. Pro pamětníky se soustavně omílané nepravdy a polopravdy stávají důvodem nevěřit ani pravdám.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 2.3. 2015