O různých imperialismech, aneb Když srovnání kulhá na obě nohy

20. 1. 2015 / Karel Dolejší

Namísto zpochybňování věrohodnosti mluvčích, kteří hovoří o ruském imperialismu, je mnohem případnější zabývat se postupem, který po argumentum ad hominem předkládá klamnou analogii.

Prohlásíme-li, že současný ruský imperialismus je srovnatelný s periodou rozpadu britského impéria, dopouštíme se zřetelného argumentačního klamu v podobě falešné analogie. Protože Británie se velmi bezskrupulózně pokoušela udržet své kolonie, avšak ty, které se osvobodily a uznala je za suverénní státy, se již nepokoušela znova dobýt. Po Deklaraci nezávislosti Spojených států amerických bývalá koloniální mocnost Velká Británie již nikdy nepodnikla pokus o opětovné podrobení USA. Když se oddělila Indie, nikdy nedošlo k tomu, že by britská vojska provedla invazi do Indie a pokusila se tam obnovit britské panství. Atd. Britové se ve válkách ze závěru koloniálního období dopustili četných zvěrstev, docházelo k tomu však vždy ve snaze udržet to, co ještě Británie kontrolovala. Britské impérium se chovalo jako konzervativní mocnost uznávající určitá mezinárodní pravidla hry. (Toto konstatování nedělá z britského imperialismu nikterak cosi hodného obhajoby. Pouze se zde říká, jakým mezinárodním hráčem v daném období Británie byla.)

Ruský imperialismus současnosti nelze s koncem britského impéria účelově srovnávat. Za prvé proto, že za dobu téměř šedesát let, která uplynula od Suezské krize, se mezinárodní prostředí výrazně změnilo - hlavní zlom ovšem nastal během dekolonizačního procesu v 60. letech 20. století, který tehdejší SSSR účelově podporoval - a ani postupy, které Britové aplikovali v první poválečné dekádě při pokusu ubránit koloniální državy, by jim již později mezinárodně neprošly. Za druhé, ruský imperialismus současnosti nemá defenzívní povahu, ale povahu dobyvačnou. Jeho cílem není udržení statu quo, ale dobývání území, o které Moskva v minulosti přišla, jako je Podněstří, Abcházie, Jižní Osetie, Krym či Donbas. Zemím, jejichž suverenitu Moskva na papíře uznává, jsou přitom vojenskými prostředky odebírány části území, v případě Ukrajiny navzdory oficiální mezinárodní garanci územní celistvosti, kterou Moskva v minulosti vydala. A tato území se de facto stávají součástí znovu pomalu rostoucího ruského impéria.

Falešné a povrchní analogizování procesu rozpadu britského impéria s aktuálním ruským neoimperialismem tedy nemůže vést k žádným užitečným závěrům. Na britském případě můžeme sledovat úspěchy i neúspěchy překonávání imperiální mentality, kroky nazpět v případech jako válka o Falklandy či intervence v Libyi. Na ruském případě můžeme studovat pouze to, jak se překonání imperiální mentality naprosto nezdařilo - podobně, jako v případě Německa v období po I. světové válce. Rozdíl je ovšem v tom, že Výmarské Německo bylo z vůle vítězů postiženo zničujícími reparacemi, byla mu zvnějšku odebrána důležitá území a bylo mu zakázáno budovat funkční ozbrojené síly. Žádné z takových omezení Rusko nepostihlo - a rozpad SSSR proběhl z vůle Borise Jelcina a vládnoucích elit bývalých sovětských republik vzájemnou dohodou. Resentiment, který byl v případě Německa do jisté míry pochopitelný, ač jistě nikoliv omluvitelný, a který byl psychologickým zdrojem agresívního německého imperialismu v letech 1933-1945, není v případě současného Ruska vůbec namístě. Za většinu toho, co se v Rusku po rozpadu SSSR stalo, nemohou žádné vnější faktory.

Co se tedy stalo s Britskými listy? Nic. Dokud byla alespoň malá naděje na to, že v Rusku sledujeme proces překonávání imperialismu analogický vývoji v poválečné Británii, mnozí včetně mé osoby se Ruska podmíněně zastávali. Avšak v okamžiku, kdy je více než zřejmé, že nejde o žádnou obranu, ale o dobyvačná tažení na území jiných států, jejichž součástí je také štědře dotovaná propagandistická kampaň v postkomunistických zemích i na Západě a snaha rozbít Evropskou unii, nelze v takových přímluvách pokračovat.

S agresorem je třeba zacházet jako s agresorem - a nemlžit místo toho argumentačními klamy.

Ukrajina | Rusko za Vladimíra Putina
Vytisknout

Související články

Obsah vydání | Úterý 20.1. 2015